„Jak ti Němci prchali, tak u toho našeho baráku zůstalo uzavřený zelený obrněný auto. A lidi z té ulice furt okolo toho chodili a chodili. No a přišli Rusi, a tak milej vůz otevřeli. Tam byly potraviny, tam bylo tolik potravin! A ten Rus, měl takový vousy jak Stalin, tak stál a házel těm lidem z toho auta. Já jsem zas seděla za oknem, okno otevřený, a on tak na mě koukal a říká: ‚Paněnka, na... Paněnka, na...‘, a hodil mně, takový to přesně bylo, jak je dnes fidorka. Přiskočila Češka, tam z ulice ženská, a vyrvala mně to z ruky. Rus zůstal hledět a kázal jí, aby mně to vrátila. A ona: ‚To je Němka, to je Němka!‘ No a on tam nabral těch fidorek, myslím, že čtyři nebo pět. Slezl z toho auta, přišel ke mně k oknu a říká: ‚Paněnka, na...‘, a dal mi to. Tak já mám na Rusy poměrně hezkou vzpomínku.“
„Já se teďko usmívám, ale řeknu vám, byly to hrozný časy. Když si vzpomenu... My jsme to měly špatný na obě dvě strany. Za Němců nás honili Němci a po válce nás zase honili Češi. Za těch Němců, my jsme byly věčně, já tomu říkám reichstag. Jestli to byl fakt reichstag, nebo ne, v těch Lounech... V Lounech, když se jde od nádraží, přijdete na náměstí a půjdete směrem ke kostelu, tak v průčelí je taková budova. Jestli teda ještě je, ale já myslím, že je. A tam byly takový obloukový vrata a nad těma vratama byla do oblouku tabule. A já tomu furt říkám reichstag. My jsme tam byly pořád. Oni nás volali. Oni mě chtěli mamince odebrat a chtěli mě dát do německý rodiny na výchovu. Na převýchovu. Co ta maminka se naběhala... Ale zase se našli takoví lidi. Jak jsme tam jednou byly, tak já jsem s maminkou vešla do té kanceláře a žvanila jsem česky, jako děcko. Najednou, to musela být asi herdek pravá Němka, na mě zařvala: ‚A ven!‘ A já musela být na chodbě. A jak jsme tam pořád jezdily, tak jednou stály na té chodbě asi čtyři ženský. To nebyla chodba, to byl takový dost veliký průjezd. Stály v hloučku a německy vykládaly. A najednou se jedna oddělila a přistoupila k nám, k mamince a ke mně. A mamince říkala: ‚Pokaždý něco zapomeňte doma. Nikdy to nedoneste všecko.‘ Česky jí to řekla. A zase se sebrala a šla mezi ně a zase mluvila německy. Ta nám dobře poradila. Na tu dobře vzpomínáme.“
„Tady s tou Hankou jsme si hrály v panský zahradě. To kdysi patřívalo k tomu zámku, ale pak to bylo otevřený. A lidi, jak měli housata, tak je tam nahnali. A ty husy už potom uměly chodit samy tam a samy domů. Vždycky každá ta hospodyně otevřela branku nebo vrata a husy už mašírovaly do panský nebo na rybník samy. A my jsme tam měly nějakou deku danou a takový ty kufříčky, jak bývaly, a v tom jsme měly hadříčky a panenky. Já jsem měla takovej malinkej hrníček. A ta Hana ho strašně po mně chtěla. Já jsem jí ho nechtěla dát. A ona mně ho tahala z ruky. Taková starší osoba tam bydlela nad tou panskou zahradou... ať mně lidi prominou, ale já to řeknu přesně tak, jak ona to řekla... Ona té Haně říká: ‚Vem kámen a zab tu kurvu německou!‘ Zase jsem přišla domů s pláčem. To si žádnej neumí představit, co bylo po válce. Pásky na rukách jsme musely nosit. Bílý pásky. Do obchodu jsme směly jenom v určitou hodinu, jináč jsme nesměly.“
Markéta Šťastná, za svobodna Jochmannová, se narodila 25. dubna 1939 v Bučovicích u Brna. Tatínek byl původem Němec a maminka Češka. Přestěhovali se do severních Čech, kde její rodiče pracovali na Débeřském dvoře. Tatínek však musel v roce 1942 narukovat do wehrmachtu, a pamětnice tak žila s maminkou sama v Peruci. Neustále se potýkaly se snahou úřadů malou Markétu mamince odebrat na německou převýchovu. Na konci války se Markéta Šťastná stala svědkyní divokých událostí v obci. Krajem utíkali vojáci wehrmachtu a v bytě se jim ubytovali takzvaní vlasovci (vojáci Ruské osvobozenecké armády). Několikrát u nich bydleli i vojáci Rudé armády, když projížděli Perucí. Už 6. května 1945 jim přišli ze Sboru národní bezpečnosti v Peruci zabavit majetek. Pamětnice s maminkou se musely neustále stěhovat, žádat o přidělení bytu, o přiznání československé státní příslušnosti a o její přijetí do první třídy základní školy. Často se setkávaly s projevy nenávisti ze strany některých obyvatel Peruce. Tatínek se za války dostal v Egyptě do anglického zajetí. Až v květnu 1946 se dozvěděly, kde je a že je v pořádku. V roce 1948 tatínka propustili ze zajateckého tábora do východního Německa. Nelegálně překročil hranici a s rodinou zůstal dva týdny. Poté se šel udat a strávil půl roku ve vězení. Jochmannovi dále žili a pracovali na Débeřském dvoře. Odtud se v roce 1962 odstěhovali na Moravu, do Čech pod Kosířem, kde Markéta Šťastná žije dodnes.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
