Honza Štangl

* 1944

  • "Mně bylo dvacet čtyři. Já jsem to považoval za velké dobrodružství. A obrovskou příležitost. Já jsem byl asistentem a budu dělat kameramana! Já Vám něco řeknu. Já jsem dostal strach až večer v devět hodin, když to tam skončilo. Říkám, já jedu dom. A mezitím jsme dostávali takové hlášky, že někde zastřelili nějakého kluka na motorce. A támhle nahoře v Bohunicích někoho zastřelili. Říkám, pozor, tady se něco děje. Já jsem to považoval za dobrodružství do té doby, než ten Popelka začal mluvit německy. Když vyzýval tu rakouskou stranu, aby nám pomohli. A vysílání a všechno. Tak to jsem si říkal, pozor, tady jde o život. To nebylo příjemné. Když mluvil česky, že jako vysíláme a že stojí za Svobodou a za Dubčekem, tak dobrý. Ale jak začal mluvit: 'Hilfe, pomožte,' tak jsem si říkal, to je teda nějaká divná doba."

  • "My jsme neměli žádné spojení. Popelka vždycky napsal Vídeňákům na papírek, vysíláme v 19:00, takhle to dal na tu kameru a oni to, Rakušáci, viděli. Takže rozjeli mašiny a tak dále. Ale komunikoval s nima těma papírkama. Že jim posílal zprávy (...). Že jsme poslední, to jsme věděli. Ale já jsem to furt považoval za velké dobrodružství, až do téhle doby, jak se ozvala ta němčina. To jsem si říkal, á, pozor. Heleďte, já pocházel z vojenský rodiny, mě vůbec nenapadlo, že ty soudruzi přijdou. To nenapadlo nikoho, mezi náma."

  • "Já jsem jel do práce na Jarošku. Tam jsem měli takovou kamerárnu, kde se roztáčely filmy. Najednou tam někdo vletěl, to byl Jarda Pažák, šofér. Ptal se mě, jestli tam mám motorku a jestli bych s nimi jel na Kojál. Já jsem říkal, že pojedu, proč? Oni už všude v Brně na těch výpadovkách stály tanky. A on říkal, že by potřeboval, abych jel před nima a že kdyby tam byly tanky, tak se mám obrátit a pojedou jinudy. S přenosákem se jelo na Kojál. Sedl jsem na motorku, jeli jsme přes Líšeň a Křtiny, v Jedovnicích si pamatuji, že tam byla benzínová pumpa na té hlavní, to bylo takové skoro náměstí, už tam není. Tam já jsem tankoval a ptal jsem se obsluhy, kudy se jede na Kojál. Ona mi to vysvětlila a já jí řekl, že za mnou jedou přenosáci. Já jsem ten benzín neplatil. Řekla mi: 'To máš ode mě, jeď!' Tak jsme přijeli na Kojál, já si pamatuju, že tak rychle instalovaná technika nebyla nikdy jindy. Ty kamery tam stály během deseti minut a už se vysílalo. V osmašedesátým. Popelka a Vondráček."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 22.10.2024

    (audio)
    délka: 02:08:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vysílání z Kojálu jsem bral jako dobrodružství

Portrétní fotografie Honzy Štangla, pravděpodobně maturitní ročník v roce 1961
Portrétní fotografie Honzy Štangla, pravděpodobně maturitní ročník v roce 1961
zdroj: Archiv pamětníka

Honza Štangl se narodil 12. srpna 1944 v Praze. Ke svému jménu přišel údajně díky opilosti kněze, kterému nebylo divné uvést do matriky jméno Honza namísto Jan. Jeho otec, Oldřich Štangl, letec, generál, později náčelník Hlavní správy letectva a vojsk protivzdušné obrany státu a náměstek ministra národní obrany Martina Dzúra, se kvůli práci často stěhoval, a tak i malý Honza měnil základní školy. Rodina se v roce 1958 přestěhovala z Prahy do Brna, kde Honza Štangl absolvoval střední školu na ulici Tábor, později studoval i vysokou školu, studia nedokončil. Začal pracovat jako osvětlovač na Barrandově, poté v rámci vojny natáčel spolu s Jiřím Plojharem u armádního filmu. V lednu 1968 se oženil a nastoupil jako asistent kameramana do brněnského studia tehdejší Československé televize. Když ho 21. srpna 1968 požádal šofér Jaroslav Pražák, zda by spolu s redaktory Lubomírem Popelkou, Jiřím Vondráčkem a kameramanem Jindřichem Bresslerem odjeli na vysílač Kojál, protože budova Československé televize v brněnském Typosu už byla tou dobou obsazena okupačními vojsky, souhlasil. Coby kameraman se tak účastnil svobodného vysílání Československé televize z vysílače Kojál. V dalších dnech pomáhal Jiřímu Plojharovi z armádního filmu, sehnal mu náhradní SPZ na armádní vozidla. V roce 1970 se stal kameramanem, v roce 1975 se v Moskvě setkal s hudebním skladatelem Aramem Iljičem Chačaturjanem. Při natáčení nejvíce spolupracoval s orchestrem Gustava Broma a Jindřichem Hovorkou. Dále točil zejména folklor a folk, zasloužil se také o to, že jsou verbuňk a fašank zapsány na seznamu kulturního dědictví. Po sametové revoluci točil např. všechny díly Manéže Bolka Polívky. V roce 2024 žil Honza Štangl v Brně.