"Když přišlo, to už se blížila ta fronta, tak jsme trávili čas ve sklepě. Ten dům nebyl podsklepený, ale jeden ten největší sklep neměl okna ven, jenom světlík tam byl. Tak tam jsme se všechny tři rodiny stáhly. Chodili jsme si vařit, ale jinak jsme tam i spali, dole. Když začala ta dělostřelba, tak jsme najednou slyšeli strašnou šupu a ten dům se zatřásl a světlíkem začaly padat cihly a prach. A já jsem si jenom tak řekla, v duchu, mamince jsem neřekla nic: No, jestli to dostane ještě jeden zásah, tak nám to spadne na hlavu. A maminka mně hodila na hlavu polštář a řekla: Evo, modli se. Od té doby jsem měla své pochybnosti, jak je to s ní a s Bohem. V této tragické situaci mně to připadalo legrační, protože jednak jsem si řekla: Když mně spadne barák na hlavu, tak polštář mě nezachrání. Za druhý jsem si řekla: Když jsem bez vyznání, tak proč se mám modlit!"
"Oni byly obchody pro Němce, nejlepší, pak pro český obyvatelstvo, to gró, normální obchody, tam mohla maminka a já taky, když jsem chtěla. Sestra mohla všude, ale ta nikam nechodila. Nakupovat nechodila, to dělala maminka. A pak byly židovský obchody a to měly třeba jenom dvakrát v týdnu a jenom nějaký hodiny. To bylo velice omezený. Pak nesměli jezdit v tramvajích nebo vlakem, prostě žádný dopravní prostředky. Tatínek třeba chodil, to už jsme bydleli v Králově Poli, to bylo k nádraží čtyři kilometry. Tak dokud tam pracoval, tak chodil pěšky tam a zpátky. Ale jako turistovi mu to nevadilo a měl pohyb na čerstvém vzduchu."
"Maminka, když bylo nějaký sčítání lidu, myslím, že to bylo v roce 1938, tak se přihlásila k české národnosti. To už byla vdaná. Říkala si: Němka a Žid, to není dobrý. A udělala dobře! Protože ti, co byli německé národnosti a měli židovského partnera, tak se museli rozvést. Zatímco maminku nutit nemohli. Samozřejmě přemlouvali, chodili advokáti a tvrdili, že když se nerozvedou, že veškerý majetek propadne. My jsme majetek dohromady neměli. Ale mnoho těch smíšených rodin se rozvedly, protože věřily tomu, že zachrání majetek. Nezachránily ani majetek, ani sebe."
Eva Spitzová se narodila 8. února 1931 v Brně. Její otec Bruno Spitz byl Žid a matka Augusta Esterlová pocházela z německé rodiny. Když se její rodiče v roce 1929 brali, byli již oba rozvedení a maminka měla z prvního manželství dceru Gertu. Tatínek Bruno byl spolumajitelem velkoobchodu s textilem a maminka si vydělávala opravováním koberců. Během sčítání lidu se přihlásila k české národnosti a zachránila tím zřejmě později svému muži život. Jako Žid ze smíšeného manželství nebyl povolán do transportu a teprve v roce 1944 musel nastoupit do pracovního tábora v Lípě a později do Terezína, odkud se na konci války šťastně vrátil domů. Evě bylo osm let, když začala válka. Jako míšenka nesměla studovat na vysněném gymnáziu, ale jinak přežila s maminkou protektorátní období bez větších útrap. Po válce byla přijata na gymnázium a po maturitě pokračovala ve studiu španělštiny a angličtiny na vysoké škole. Ve druhé polovině 50. let pracovala několik roků na ministerstvu zahraničních věcí, z toho jeden a půl roku strávila na zastupitelském úřadě ČSSR v Mexiku jako překladatelka a tlumočnice. Od roku 1961 až do svého odchodu na penzi vyučovala španělskou jazykovědu na katedře romanistiky filozofické fakulty dnešní Masarykovy univerzity. V roce 2023 bydlela Eva Spitzová v Brně.
Tablo brněnské firmy Štipák a spol., kde byl tatínek Bruno Spitz (první zleva v horní řadě) spolumajitelem. Vedle něj p. Štipák, p. Konečný a p. Eckstein
Tablo brněnské firmy Štipák a spol., kde byl tatínek Bruno Spitz (první zleva v horní řadě) spolumajitelem. Vedle něj p. Štipák, p. Konečný a p. Eckstein
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
