Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr., CSc. Eva Spitzová (* 1931)

• narodila se 8. února 1931 v Brně

• otec byl Žid, matka etnická Němka hlásící se k české národnosti

• otec spoluvlastnil velkoobchod s textilem

• za války byla jako židovská míšenka vyloučená z gymnázia

• otec díky manželství s nežidovským partnerem nebyl deportován do vyhlazovacího tábora a válku přežil

• vystudovala na vysoké škole angličtinu a španělštinu

• v 50. letech pracovala na československém vyslanectví v Mexiku jako překladatelka a tlumočnice

• od roku 1961 vyučovala španělštinu na katedře romanistiky na dnešní Masarykově univerzitě v Brně

Eva Spitzová se narodila v Brně židovskému otci a německé matce, která měla z prvního manželství dceru Gertu. Maminka se ještě před válkou přihlásila k české národnosti. Dceru Gertu její biologický otec nahlásil úřadům jako Němku a Eva byla podle Norimberských zákonů česko-židovskou míšenkou. Tato etnicky nesourodá rodina Češky, Němky, Žida a míšenky nicméně žila ve svornosti a blahobytu, dokud nevypukla válka. Díky tomu, že maminka byla papírově Češka, nebyl na ni vyvíjen tak silný nátlak, aby se se svým židovským manželem rozvedla, jako se to dělo v případě Němců. Tatínka chránilo manželství až do roku 1944, kdy musel odjet do přeškolovacího tábora v Lípě a později do Terezína, kde se dočkal konce války. Jeho společníci, spolumajitelé velkoobchodu s textilem, mu během války „drželi místo“. Ale dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Rok 1948 učinil konec nadějím na znovuobnovení předválečných poměrů.

Bruno volil mezi vlasy a sladkou pochoutkou

Eva Spitzová se narodila 8. února 1931 v Brně. Její otec Bruno Spitz pocházel z chudé židovské rodiny, do které se narodil jako poslední, deváté dítě v roce 1901. Početnou rodinu živil brněnský textilní průmysl, který v té době prožíval roky své největší slávy. Dědeček pamětnice byl textilním faktorem, tedy obchodním zástupcem, a zřejmě si nevydělával moc peněz, protože doma třeli bídu s nouzí. „Od jara do podzimu chodili po brněnské dlažbě bosí, protože boty měli jenom na zimu,“ vypravuje Eva Spitzová. „Tatínek občas dostal dvacetník na ostříhání. Na krátko to stálo dvacet haléřů a dohola deset haléřů. On se nechal proti vůli rodiny ostříhat dohola a za ten desetník si potom koupil v cukrárně úlomky vaflí.“

Tatínkovou mateřštinou byla němčina. Česky se naučil překvapivě na německé základní škole. Měl zde totiž hodně českých spolužáků, většinou z chudých rodin, jejichž rodiče je sem posílali proto, že německé školy byly na rozdíl od těch českých zadarmo. O přestávkách zde bylo zakázáno mluvit česky, ale děti si s tím asi moc hlavu nelámaly a malý Bruno od nich jejich jazyk odposlouchal. „V Brně to bylo tak promíchaný, že těch lidí, kteří by vůbec neuměli druhý jazyk, bylo strašně málo,“ vysvětluje Eva Spitzová. Po základní škole nastoupil tatínek do učení v obchodě s textilem. Ani ne tak z rodinné tradice, jako spíš proto, že se zde neplatilo školné.

Rozvedené ženy byly považovány za „lehčí zboží“

Maminka Augusta Esterlová se narodila v roce 1902 v Brně do německé rodiny elektrikáře a švadleny. Augusta musela již od raného mládí zvládat celou domácnost s pěti sourozenci. Vdávala se proti své vůli a již půl roku po narození dcery Gertrudy se rozvedla. Se svým mužem přerušila veškeré styky, nežádala po něm ani alimenty, ale také mu nedovolila navštěvovat dceru. Po rozvodu se nastěhovala zpátky ke svým rodičům a aby uživila své dítě, chodila do bohatých rodin spravovat staré perské koberce.

Když se seznámila s Brunem, byl už také rozvedený a rovněž jeho první manželství trvalo jen velmi krátce. Maminka se znovu vdávat nechtěla. Věděla, že rozvedené ženy jsou považovány za „lehčí zboží“ a nepředpokládala, že by se o ni někdo vážně ucházel. Když viděla, že Brunův zájem není povrchní a že si ho malá Gerta velmi oblíbila, změnila názor a v roce 1929 se konala svatba. Tatínek byl totiž laskavý člověk. Eva Spitzová vzpomíná, co o něm říkali sousedé s bezelstně neskrývaným antisemitismem: „Ten pan Spitz je Žid, ale je to moc hodnej člověk.“  Tenhle výrok byl mimochodem pronesen už po zkušenostech s válkou a holocaustem.

Jak tatínek k velkoobchodu přišel

Rodina se s příbuznými ze strany maminky ani tatínka příliš nestýkala. Sňatek Němky a Žida zřejmě příbuzní úplně neschvalovali, přestože ani jedna z rodin nebyla silně věřící a po první světové válce se nad smíšenými sňatky už obvykle nikdo nepozastavoval. Tatínek Bruno byl naprostý ateista a v 15 letech dokonce vystoupil z židovské obce. Manželství rodičů bylo šťastné a Gerta si rychle zvykla říkat strýčkovi Brunovi tatínku. Dva roky po svatbě se narodila Eva.

Před válkou se rodině vedlo dobře. Tatínek pracoval jako prodavač v obchodě s textilem Koblitz und Morgenstern na ulici Orlí. Byl zde předsedou odborové organizace, protože byl od mládí levicově orientovaný. „Jeden z šéfů mu říkal, že kdyby nebyl tak dobrý pracovník, už by ho kvůli tomu dávno vyhodil,“ vzpomíná Eva Spitzová. Protože byl tatínek skutečně šikovný, dostal se do hledáčku jistého pana Štipáka, obchodníka s textilem z Velkého Meziříčí. Ten chtěl pro svého syna založit velkoobchod v Brně, ale usoudil, že jeho syn je příliš poddajný člověk a vedení obchodu by nezvládl. Sehnal mu proto tři schopné společníky – Čecha Hynka Konečného, Žida Theodora Ecksteina a tatínka. Všichni čtyři se v roce 1936 stali spolumajiteli velkoobchodu s textilem Štipák a spol., který sídlil naproti brněnskému hlavnímu nádraží.

Našli se tací, pro které byl bližší kabát

Když bylo Evě osm let, byla 15. března 1939 svědkem příjezdu okupačních vojsk do Brna. Vzpomíná, jak ten den hustě sněžilo, její rodina stála u okna na Merhautově ulici a sledovala projíždějící vojenskou kolonu: „My jsme tam všichni stáli u okna a brečeli jsme.“ Plakala i její maminka, ačkoliv byla původem Němka. Okleštění práv a svobod židovských obyvatel na sebe po vzniku Protektorátu nenechalo dlouho čekat. Již v červnu vydal říšský protektor první nařízení o vyvlastnění židovského majetku.

Pan Konečný, jeden ze spolumajitelů velkoobchodu, byl silný katolík. „Jeho heslo bylo: ‚Bližší košile než kabát‘. Ta košile, to byl ten obchod. A kabát byli ti Židi,“ vysvětluje Eva Spitzová. Konečný by se Židů ze strachu před vyvlastněním klidně zbavil, ale Štipák, který byl hlavním společníkem, to nedovolil. Tatínek se musel nicméně svého podílu v obchodě vzdát, jinak by byl podnik prohlášen za židovský a arizován. Mohl zde ale dál pracovat jako řadový zaměstnanec. Druhý židovský spolumajitel, pan Eckstein, včas emigroval a válku přežil. Když byla Židům zakázána jakákoliv práce, musel tatínek opustit zaměstnání úplně.

Ještě před válkou se maminka přihlásila k české národnosti. Jedním z důvodů byl její odpor k politice hitlerovského Německa: „Ona byla proti nacismu, tak nechtěla být Němka,“ vysvětluje její dcera. Rovněž ale tušila, že svazek Němky a Žida nevěstí v 30. letech nic dobrého. Bylo to velmi prozíravé rozhodnutí, jak se později ukázalo. „Říkala, že Němka a Žid, to není dobrý. A udělala dobře! Protože lidi, kteří byli německé národnosti a měli židovského partnera, se museli rozvést,“ říká Eva Spitzová. Ale i na Čechy byl ve smíšeném manželství ze strany nacistů od roku 1942 vyvíjen nátlak, aby se se svým partnerem rozvedli. Maminka ho ustála a tím tatínkovi s největší pravděpodobností zachránila život, protože se až do roku 1944 vyhnul všem transportům. Eva Spitzová se domnívá, že se všeobecně vědělo, že nežidé rozvodem svého židovského partnera ohrožují.

Keťasi na válce vydělávali

Tatínek byl sice nezaměstnaný, ale pak Štipák mu každý měsíc posílal peníze, které pokrývaly nájemné. „Choval se co nejslušněji, jak vůbec mohl,“ vzpomíná s vděčností Eva Spitzová. Zbytek nutných příjmů přinášela maminka, která byla totálně nasazená v malé továrně na Mojmírově náměstí, která patřila jisté paní Veselé. Vyráběly se zde mimo jiné masové konzervy pro německou armádu. Paní Veselá vládla svému podniku pevnou rukou. „Přísnost byla na místě, protože za války, při absolutním nedostatku masa, bylo těžké uhlídat zaměstnance, aby nekradli. Když přece jen přistihla některého řezníka při krádeži, zfackovala ho, ale Němcům ho neudala,“ píše Eva Spitzová ve svých rodinných pamětech. K mamince byla paní Veselá laskavá. Znala těžkou situaci rodiny a jasně jí naznačila, že si může domů odnášet něco na přilepšenou.

Veškeré zboží bylo za války na příděl a jeho nedostatek vedl ke vzniku černého trhu. Překupníci, takzvaní keťasi, zažívali zlaté časy. Nakupovali potraviny levně na venkově a pašovali je do města, kde je se ziskem prodávali. Maminka měla svou keťasku, která ji zásobovala vykrmenými husami, vejci, tuky a moukou, ale bydlela na venkově a riskantní cestu vlakem musela podstupovat maminka sama. Venkované měli velký zájem o textilie a těch měla rodina, i díky tatínkově profesi, dost, a tak se zbavovali svého oblečení až na to nejnutnější. Hlad doma za války nikdy neměli, ale jedli skromně – jedno vajíčko k večeři bylo luxus.

Nacisté utahovali šrouby pomalu, ale jistě

Protektorátní úřady vyřazovaly Židy z kulturního a hospodářského života společnosti salámovou metodou. „Nesměli do kin, do divadel, na koncerty, cestovat nemohli. Naštěstí obec Brno byla dost velká, takže jsme mohli třeba do Komína na procházky a výlety,“ vzpomíná Eva Spitzová a dodává, že horší to v tomto směru měli obyvatelé menších měst a vesnic, kteří měli mnohem menší prostor k pohybu. Eva na rozdíl od tatínka židovskou hvězdu nosit nemusela. U míšenců bylo rozhodující, jestli byli přihlášeni v židovské obci. Židovské rodiny nesly před válkou smíšená manželství většinou nelibě. Často vynahrazovaly tento poklesek tím, že se snažily přimět rodiče, aby přihlásili děti alespoň do židovské obce. Takové děti byly potom za války norimberskými zákony považovány nikoliv za míšence, ale za Židy, a vztahovala se na ně přísnější nařízení. Evu její ateističtí rodiče naštěstí do židovské obce nepřihlásili.  

V důsledku dalšího z mnoha opatření, která vedla k ostrakizaci Židů, se měla ze společné domácnosti odstěhovat Gerta, která nesměla jako Němka bydlet společně se Židem. Oficiálně se přestěhovala k babičce, podle vzpomínek Evy Spitzové tam ale nestrávila ani jednu noc. Nechtěla opustit pohodlí domova. Také tatínek se musel z bytu odhlásit. Kdyby to neudělal, byl by byt Spitzových prohlášen za židovský a každá osoba by v něm měla nárok na pouhé čtyři metry čtvereční. Tatínkovi byl následně přidělen pokoj pro služku ve starém, zanedbaném činžáku v centru Brna. Přespal tam jen jedinou noc. Ráno přišel domů poštípaný od štěnic a prohlásil, že už ho tam nikdo dostane. Takže bydleli nadále všichni pohromadě, ale dva z nich načerno. Kdyby je tehdy někdo udal, doplatili by na to svobodou, a možná i životem. Každodenní strach ze zatčení, pašování potravin z venkova a později odvlečení muže do pracovního tábora těžce doléhaly na maminčinu psychiku.

Za války na sebe s tatínkem měli víc času

Malá Eva vnímala měnící se politickou situaci jen málo, rodiče s ní o těchto věcech nemluvili. Jejím velkým přáním bylo studovat na gymnáziu. Po dokončení páté třídy obecné školy s úspěchem složila zkoušku na dívčím gymnáziu a byla přijata do primy. Její štěstí ale trvalo jen několik týdnů. Němci vydali nové nařízení týkající se studia míšenců, podle kterého museli žáci primy gymnázium okamžitě opustit. Příští den tak byla Eva zpátky v první třídě měšťanky. „To bylo snad největší zklamání mého dětství,“ vzpomíná Eva Spitzová.
 
Od té doby ze vzdoru školu zanedbávala. Ostatně brzy byla školní docházka silně omezená. Němci zabavovali budovy českých škol a zřizovali v nich lazarety, a tak se osazenstvo více škol muselo střídat v jedné budově. Protože chodila do školy jen některé dny v týdnu a tatínek nemohl chodit do práce vůbec, měli hodně volného času, který spolu trávili na procházkách kolem řeky Svratky. Byly to vlastně šťastné roky uprostřed válečného šílenství. Sama Eva se za války s projevem antisemitismu vůči své osobě téměř nesetkávala. Kamarádi se jí až na výjimky nestranili, učitelé ji nešikanovali. Jediné, co kalilo její dětské štěstí, byl chybějící tatínek v posledním roce války.

Esesák, na kterého se vzpomínalo v dobrém

Relativně spokojená dětská léta trvala až do ledna roku 1944, kdy byl tatínek povolán do takzvaného přeškolovacího tábora v Lípě u dnešního Havlíčkova Brodu. Tábor byl zřízen v bývalém velkostatku, který nacisté zabavili židovskému majiteli Juliu Krausovi, a do konce války jím prošly stovky židovských mužů. Slovo „přeškolovací“ v názvu tábora mělo původně evokovat myšlenku výchovy mladých židovských mužů k manuálním a zemědělským pracím před vystěhováním do Palestiny. „Byla to sionistická myšlenka, kterou převzali nacisté. Ti také brzy převzali správu tábora a přeškolené vězně po kratším či delším pobytu posílali nikoliv do Palestiny, ale do Terezína, předstupně vyhlazovacích táborů na polském území. Celkem se v Lípě až do konce války vystřídalo na 1300 vězňů. V lednu 1944 tam byli převedeni muži ze smíšených manželství,“ uvádí Eva Spitzová v rodinných pamětech.

Celkem bylo vězňů v táboře osmdesát a střežil je jeden esesman, kterému se říkalo Franta, přestože se jmenoval Anton. Podle tatínkova vyprávění se Franta k vězňům choval mimořádně slušně. Práce na statku byla sice poměrně těžká, ale neumíralo se zde a hladem také netrpěli. Jídlo dostávali na základě potravinových lístků a k dispozici měli neomezené množství brambor a mléka. Svým rodinám mohli psát dva dopisy týdně a jednou týdně posílali domů špinavé prádlo. Do balíku, ve kterém paní Spitzová vracela svému muži čisté prádlo, se mohlo přidávat jídlo. Díky nasazení v továrně na konzervy mohla přidat kromě buchet také uzeniny a zavařené maso. „Balíky kontroloval Franta, a když se mu zdálo, že je tam jídla příliš, něco vyndal a předal kuchařům. Ti to rozdělili mezi těch několik mužů, kteří z domu žádné balíky nedostávali. Byli tam totiž také Židé z nefunkčních manželství, s nimiž se ženy nerozvedly, aby je ochránily před odesláním do koncentračních táborů, ale žádné kontakty s nimi neudržovaly,“ píše Eva Spitzová.

Řemeslo v Terezíně zachraňovalo životy

V Lípě strávil tatínek zhruba rok. V únoru 1945 byl tábor zrušen a všichni vězni byli posláni do terezínského ghetta. Zde byly podmínky velmi odlišné. Oproti Lípě byl Terezín městem, fungovala zde kavárna, divadlo, pořádaly se koncerty. Práce tam nebyla skoro žádná, ale zato tam byl hlad. V jednom dopise prosil tatínek, aby mu maminka poslala balík naplněný pouze chlebem. Maminka se zdráhala poslat jen suchý chleba a začala pro něj shánět další potraviny. Než je sehnala, bylo po válce. Když se pak tatínek vrátil, vysvětlil jim, že v táboře byli dánští zajatci, kteří dostávali od své královny masové konzervy, ale chyběl jim chleba. Tatínek ho s nimi chtěl vyměnit za maso.

V Terezíně se tatínek setkal se svým bratrancem Emmerichem Spitzem. Ten pracoval před válkou jako kamenický mistr v brněnské firmě svého otce Löwenstamm a Spitz a do Terezína byl deportován spolu s manželkou a synem již v roce 1942. Protože bylo mezi Židy hodně intelektuálů a málo řemeslníků, byla o manuálně zručné lidi v Terezíně nouze. Emmerich, který zde pracoval jako zedník, a jeho rodina měli díky tomu v táboře výjimečné postavení, které je uchránilo před transporty do vyhlazovacích táborů. V Terezíně měli dokonce vlastní pokoj, který působil téměř jako normální byt. Jen děti s nimi bydlet nesměly. Jejich syn Erich, kterému nebylo ještě ani 15 let, spravoval lidem po celém Terezíně elektřinu. Po válce vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze, po potlačení povstání v Maďarsku emigroval v roce 1956 do Francie a nastartoval velmi úspěšnou kariéru vědce. Mimo jiné významně přispěl k výzkumu optických vláken pro jejich použití v oblasti telekomunikace. Je nositelem nejvyššího francouzského státního vyznamenání Řádu čestné legie a České vysoké učení technické v Praze mu v roce 1990 udělilo čestný doktorát.

S milujícím mužem do Rumunska, nebo odsun

Na konci války přijížděly do Terezína evakuační transporty plné zubožených vězňů z koncentračních táborů na východě. Tatínek se dobrovolně přihlásil na třídění vlaků, vynášel nemocné, mrtvé. Mnozí se nakazili tyfem a zemřeli, ale tatínek měl štěstí a nenakazil se. Nakonec z tábora utekl a dopravil se do Brna. Dům, ve kterém Spitzovi bydleli, ale našel vybombardovaný. Jeho úlek naštěstí netrval dlouho – sousedé mu vysvětlili, že maminka s Evou přežily ostřelování Brna ve sklepě a dali mu jejich novou adresu.

Sestru Gertu zastihl konec války v Plzni, kde byla nasazena v pomocných službách německé protiletecké obrany. Když se k Plzni blížila americká a k Brnu sovětská armáda, obávala se Gerta, že mezi oběma městy vznikne demarkační čára a že se nedostane domů, do Brna. Proto se sebrala a utíkala před Američany do náruče Rusů. Později, když už se vědělo, jak se obě armády chovaly k místnímu obyvatelstvu, se ukázalo, jak absurdní to bylo. „Před znásilněním ruským vojákem si žádná dívka nemohla být jista, zatímco američtí vojáci to neměli zapotřebí, plzeňské dívky jim samy padaly do náruče,“ napsala Eva Spitzová ve svých rodinných vzpomínkách. Na své cestě do Brna se Gerta na Vysočině seznámila s rumunským vojenským lékařem. Zamilovali se do sebe a po šesti týdnech známosti odtáhla Gerta s rumunskou armádou do Bukurešti. Jako Němku a příslušnici německé armády ji po válce zcela jistě čekal odsun, což v rozhodnutí Gerty a rodičů zřejmě hrálo zásadní roli. „Otázka byla – buď s milujícím mužem do Rumunska, nebo sama odsun,“ shrnuje Eva Spitzová.

Antisemitismus válkou neskončil

Po válce se společníci velkoobchodu s textilem Štipák a spol. opět pustili do podnikání, včetně pana Ecksteina, který se vrátil z emigrace. Tatínek vydělával 2000 korun měsíčně, což bylo tehdy dost peněz. Po třech letech ovšem do života rodiny opět zasáhla vyšší moc – hned první den v roce 1949 byl velkoobchod zrušen a z tatínka se stal znovu zaměstnanec. Pracoval jako vedoucí oddělení dětského textilu v bývalém obchodním domě Plaček na dnešní Masarykově ulici. Jeho neúnavný obchodní duch se nezapřel ani zde. Jezdil po republice a sháněl nedostatkové zboží pro „svoje“ oddělení.

Vydělával ovšem už jen 1000 Kč a to už k udržení standardu, na který byli zvyklí, nestačilo. A tak se maminka opět vrátila k opravování koberců – tentokrát už ne jako živnostnice, ale jako zaměstnankyně v továrně Moravan, kde opravovala chyby po strojích a vydělala také skoro 1000 Kč měsíčně. Rodina se tak dostala zpět na své původní příjmy, dokud nepřišla další rána. Začátkem 50. let, v době zvýšeného antisemitismu během politických procesů se Slánským, dali tatínkovi opět nepříjemně pocítit, že se vymyká. Otevřeně sice jeho židovský původ nikdo nezmiňoval, ale všem to bylo jasné. „Oznámili mu, že jako bývalý vykořisťovatel nemůže dělat vedoucího,“ vzpomíná Eva Spitzová. „Byl velmi zklamaný.“ Zůstal v obchodním domě pracovat, ale už jen jako řadový prodavač.

Po válce se Eva mohla vrátit na gymnázium

Po válce složila Eva úspěšně zkoušky a nastoupila do kvarty gymnázia na Slovanském náměstí, po jehož dokončení pokračovala na vysoké škole studiem angličtiny a španělštiny. Zato svou německou mateřštinou už po válce téměř nemluvila: „Za války jsem odmítala mluvit německy. Já jsem jako děcko nějak cítila, že to německé je špatné. Včetně jazyka. Důsledně jsem to dodržovala a mluvila jsem jenom česky. I když na mě někdo mluvil německy a já jsem věděla, že rozumí česky, odpovídala jsem česky.“ Po válce se německy veřejně mluvit dost dobře nedalo. Atmosféra byla v prvních letech po válce velmi protiněmecká. Proto svou mateřštinu postupně zapomínala a už v 50. letech měla problém se s ní domluvit. „Ale po letech se mi zase začala vracet, hlavně díky tomu, že jsme doma pravidelně poslouchali vídeňský rozhlas a dívali se na rakouskou televizi a že jsme znovu navázali kontakty s příbuznými z maminčiny strany, kteří se po odsunu usadili v Rakousku,“ píše Eva Spitzová ve svých pamětech.

Ihned po absolvování vysoké školy v r. 1955 byla pamětnice přijata na Ministerstvo zahraničí a ještě tentýž rok ji vyslali pracovat jako překladatelku a tlumočnici do Mexika na zastupitelský úřad. Měla sice jako dcera bývalého „vykořisťovatele“ špatné posudky, ale nahrála jí skutečnost, že mezi dělnickými kádry nebyli lidé s dostatečnou znalostí cizích jazyků. „Do té doby studovaným lidem nedůvěřovali a dělali diplomaty z dělníků, které vytáhli z továren. Dali jim asi osmiměsíční kurs, kde je naučili základ nějakého jazyka, jak se jí příborem a jak se váže vázanka a ty po tom poslali ven. Dělali jenom ostudu, samozřejmě,“ říká Eva Spitzová.

Profesní život zasvětila španělštině

Mexika si Eva příliš neužila. Chodit po ulicích bylo tehdy pro mladou dívku nebezpečné a s místními lidmi se mohla stýkat jen na zvláštní povolení úřadů z Prahy. Po roce a půl byla Eva z Mexika náhle odvolána zpět do Československa. Důvod byl kuriozní: „Musím se domnívat, že kdyby se ji snažila získat cizí rozvědka, tak se jí to podaří,“ uvedl její nadřízený ve výpovědi. Eva Spitzová ovšem dodnes takovou možnost naprosto popírá. Další čtyři roky zůstala pracovat v Praze na ministerstvu zahraničí. Tlumočila během zahraničních delegací a recepcí nejvyšším vládním úředníkům. Jakmile se v roce 1961 uvolnilo místo na katedře jazyků v Brně, neváhala a nastoupila tam. Později byla převedena na katedru romanistiky se zaměřením na španělskou jazykovědu. Na filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity působila až do svého odchodu do důchodu.

Ze záznamů v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že byla pamětnice bývalou StB evidována na začátku 60. let jako takzvaný kandidát na informátora. Nemuselo se jednat o formu vědomé spolupráce a slova Evy Spitzové to potvrzují. Na brněnskou služebnu StB na tehdejší Leninově ulici se musela dostavit jen jednou, a to v roce 1962. Vyslýchali ji až do dvou hodin do rána. Dodnes jí ale není jasné, jakou informaci od ní chtěli získat. „Oni nebyli konkrétní. Nechali vás v úplné nejistotě, vy jste nevěděla, o co jde. Kdybyste věděla, o co jde, tak byste se té věci vyhnula,“ vysvětluje pamětnice. Jaké měla StB s Evou Spitzovou záměry se už ani nedozvíme, protože svazek byl v roce 1964 zrušen a k dnešním dnům se nedochoval. Od té doby již pamětnice osobně do kontaktu se Státní bezpečností nepřišla. Domnívá se, že se zřejmě pro spolupráci nehodila, mimo jiné proto, že měla nepříznivé posudky: „Já jsem si to vysvětlovala tak, že asi poznali, že na to nejsem ta pravá osoba.“ Je přesvědčená, že ze stejného důvodu jí také nikdy nenabídli členství v KSČ.

V hledáčku StB se nicméně objevila ještě jednou v roce 1970, když vyřizovala pozvání do Československa pro občana USA, se kterým se seznámila na studijním pobytu v Rumunsku. Záznam v Důvodové zprávě StB ze 13. listopadu 1973 ale potvrzuje to, že byla pro spolupráci se Státní bezpečností vyhodnocena jako nevhodná: „SPITZOVÁ se jeví jako člověk, který nemá vztah k bezpečnosti, nerada hovoří o některých problémech a o lidech zvláště a při pohovoru se jí tento jevil jako zaneprázdnění pro její osobu. Z uvedených důvodů a rovněž vzhledem k jejím omezeným stykům s VC [vízoví cizinci] není možno jmenovanou využít ani jako A [agent] ani jako D [důvěrník].“

Navzdory tomu, že její vztah k socialistickému režimu byl negativní, o emigraci nikdy vážně neuvažovala. Možností zůstat na Západě měla přitom mnoho, a to nejen v Mexiku. Několik jejích německých příbuzných bylo po válce odsunuto do západního Německa a Rakouska a ona s maminkou je tam během normalizace jezdily navštěvovat. Na pozvání přímých příbuzných, kteří se zaručili zajistit jídlo a ubytování, byly takové cesty možné. Na otázku, proč na Západě nezůstala, odpovídá Eva Spitzová takto: „Čeština není moje mateřština, ale beru ji jako svůj jazyk a Česko jako svoji domovinu.“