„Jako děti jsme si hrály na vsi a najednou balon. Letí balon přes hranice. Tak všichni byli auf. Jedna paní skočila z okna. Utíkal, kdo mohl. A ten balon se roztrhl, začaly létat letáky. Spadl kousíček za vsí, na louce. Honem to sbírali. Za chvíli přijeli, nevím, jestli už to byli pohraničníci, nebo Veřejná bezpečnost. Honili lidi, aby ty letáky posbírali a dali je jim. To se stalo přímo v Zámělíči. A takových případů bylo víc.“
„To mi bylo devět, nebo ještě méně. Tenkrát byla velká móda, že úrodu brambor ohrožuje americký brouk. Pamatuji si, jak na národním výboru visely velké plakáty, na kterých byla mandelinka. Všechny děti svolali místním rozhlasem ze vsi. Každé dítě si mělo přinést skleničku a my pod vedením pana Behenského, to byl jeden z doosídlenců, jsme chodili po poli za zastávkou, pamatuji si dlouhé řádky. Do těch skleniček jsme sbírali mandelinku bramborovou. To bylo do doby, než objevili DDT, posypali pole a zabili koroptve i mandelinku. Pak už jsme nechodili.“
„Webrovi bydleli za potokem a měli dva syny. Jeden chtěl jít k policii – tenkrát se říkalo k VB [Veřejná bezpečnost]. Jejich matka dokonce psala prezidentu [Gottwaldovi]. Dostala takovou odpověď, že nakonec jednou ráno přišli sousedé a našli statek prázdný. Byl tam ještě dobytek i pes. Sebrali jen to, co měli, co mohli vzít, kufry a podobně, a odstěhovali se na druhý konec Čech. Pak už nikdy už do Zámělíče nepřijeli.“
Marie Špačková se narodila 27. března 1946 jako nemanželské dítě ve Všekarech na Domažlicku. V raném dětství odešla s matkou doosídlovat vesnici Zámělíč v německém pohraničí. Zažila zklamání ve vsi po vzniku jednotného zemědělského družstva (JZD), kdy řada prvních doosídlenců na protest odešla a byla nahrazena tzv. druhou vlnou v šedesátých letech. Stala se svědkem proměny pohraničí po vzniku železné opony v roce 1948 a zániku zdejších původně přátelských česko-německých vztahů i jejich pozdější částečné obnovy. Jako dítě vnímala silný vliv jednotky pohraniční stráže v regionu. V roce 1964 odešla studovat do na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se o rok později zúčastnila legendárního studentského Majálesu s jeho králem spisovatelem Allenem Ginsbergem. V roce 1968 se setkala s okupačními vojsky v Praze i v pohraničí, kde se speciální sovětský prapor později na dvacet let usídlil v nedalekém městečku Hostouň. V 70. letech jí byla znemožněna publikace knihy pohádek kvůli nedostatečné politické angažovanosti. Její manžel vystoupil z KSČ, což pamětnici přineslo problémy v zaměstnání. Po listopadu 1989 vydala jedenáct knih, historií regionu se zabývá dlouhodobě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
