Tomáš Sousedík

"Já jsem o tom hodně přemýšlel a mluvil jsem i s řadou lidí v té době, dokonce z obou břehů barikády, jak se říká. Aspoň s těmi, s kterými se mluvit dalo. A myslím si, že tím, že na Valašsku otec byl tak dominantní v odboji a že vlastně všichni, co něco znamenali a byli ochotni pro to něco udělat, byli v jeho skupině, a ta byla napojená jak na Londýn, tak na Moskvu přes partyzánskou skupinu, kterou vedl sovětský partyzán major Murin. Takže oni tam neměli adekvátní komunistickou figuru, kterou by mohli nějak upřednostnit, že to je ten pravej. Takže potřebovali aspoň zlikvidovat toho, kdo tam tak dominantně čněl nad těmi ostatními. Mně se stala taková až trochu legrační příhoda: když byla v roce 1994 oslava stého výročí otcova narození, tak se tam ke mně přimotal jeden bývalý soudruh, který v osmašedesátém roce procitnul, a říkal: 'No já se divím, když on byl z takových chudých poměrů, že jsme si ho nepřivlastnili jako toho Fučíka, a to bychom si aspoň nemuseli nic vymýšlet jako u toho Fučíka.' Tak mně to připadalo docela směšné, ale řekl jsem mu, že udělali dobře, že si ho nepřivlastnili."

"Normální speditérská firma to odmítla, tam musely nastoupit Lidové milice, StB a SNB, naložili nás na náklaďáky, rozkradli, co se dalo, a odstěhovali nás do paneláku. No a já jsem měl v té době chov holubů a docela naivně jsem si sbalil ty holuby, sundal jsem je z vajíček, dal jsem je do krabic od margarínu, a v tom paneláku jsem je večer dal do vany, prázdné samozřejmě. A neměl jsem vůbec potuchy v těch svých deseti letech, co bude druhý den nebo co s tím vlastně udělám. A když jsem pak ráno nakouknul z balkónu, tak vidím, že ten můj holubník stojí za tím panelákem na veřejném prostranství na chodníku, což by byl dneska obrovskej poprask. Ale to nebylo, že by ti estébáci byli až tak dobrosrdeční, že by mi chtěli udělat radost. On jim tam prostě překážel v té ukradené vile. Takže ho tam strčili. A já jsem tam ty holuby měl dál – už jsem byl v Praze na vysoké škole a ti holubi tam pořád ještě lítali. Už je živili lidé, kteří tam bydlili blízko, už se o ně nikdo nestaral, ale pořád tam byli."

"Já jsem absolvoval v letech 1962–1967 a jako fotbalista Sparty jsem měl stipendium od ČKD. Takže já jsem do té bašty těch nejlevicovějších bolševiků musel i nastoupit. Dělal jsem vedoucího operativního plánování náhradních dílů na tramvaje, pražské i ty, co se vyvážely i ven do Káhiry nebo do Tbilisi. A vlastně jsem tam zažil ilegální sjezd Strany, koukal jsem na to z okna přes ulici přes tramvaje, a v noci zase ve spacích pytlech na našich pracovních stolech přespávali účastníci toho ilegálního a legendárního sjezdu Strany. Pochopitelně že jsme jako většina těch řadových pracovníků ČKD byli na straně Dubčeka, což teda ti soudruzi v těch stranických výborech v továrně brali jako útok na socialismus, takže s námi potom začali zametat v rámci normalizace, jak to jenom šlo. Takže mně bylo jasný, že tam nemůžu zůstat."