„Všichni dobře vědí, že kubánské obyvatelstvo stárne. Většina mladých odchází do zahraničí a ženy, přestože jsou i takové, které chtějí mít děti i v současné situaci, se častou rozhodnou nemít děti radši vůbec. Totiž… i když já jsem teď třeba v situaci, kdy bych si mohla dítě dovolit, protože mám svůj youtubový kanál a podobně, tak nejde zdaleka jen o tohle. Jde o to, že po podíváte kolem sebe a zjistíte, do jakého světa byste přivedla dítě. Je tady celá řada problémů. Například ve školách už nejsou vyučující, kteří by dětem vštípili alespoň základy dobrých mravů. Mladí lidé se stávají učiteli s jedinou motivací – chtějí přijít k penězům. Takže úroveň vzdělání se velmi snižuje. A to se nebavíme o zdravotnictví. Nemocnice jsou v rozkladu, chybí v nich léky, nejsou kapačky. Ani tak základní věci, jako kyslík. A situace v kubánských ulicích je taky alarmující. Všichni se snaží urvat si pro sebe něco navíc. Všichni se chtějí mít lépe. Takže člověk si řekne: ‚Dobrá, jsem na tom sice o trochu lépe, můžu mít dítě, které zaopatřím, jenže ho přivedu do prostředí, kde ho ani peníze nezachrání, protože zkrátka neexistuje soukromé školství ani zdravotnictví, takže se bude muset i tak potýkat s veškerými těmi problémy. Je to prostě nevyhnutelné. A v takové situaci opravdu ztratíte chuť mít děti…“
„Uspořádala jsem takovou událost, při které jsem rozdávala věci dětem…“ („A jak to probíhalo? Lidé byli otravní, nebo se chovali normálně a pochopili to?“) „Nejdřív to brali v pohodě, protože jsem rozdávala věci. Jenže potom jsem s tím musela přestat, protože mi to přerůstalo přes hlavu. Jde o to, že najednou tam přišlo třeba 300 lidí a já nemám tolik věcí, abych je mohla obdarovat všechny. Však to znáte… Kubánci přijdou s tím, že si budou moci brát věci zadarmo, jenže potom se mezi sebou začnou dohadovat. Toho jsem rozhodně nechtěla docílit, takže po několika takových událostech jsem se rozhodla nic takového už dále neopakovat.“
„Stalo se mi několikrát, že jsem někam přišla… hlavně v obchodech, kde chce člověk natáčet třeba sortiment a ceny… a oni vás nenechají. Samotní prodavači se na vás obrátí s tím, že tam nemůžete nic nahrávat, točit, fotografovat. Člověk přijde do lékárny a i tam mu řeknou, že se nesmí natáčet. Takže všude se vás snaží cenzurovat. Často tak musíte natáčet potají, což je jediná možnost. Jednou jsem četla část ústavy, a tam se dočtete, že na veřejných místech můžete natáčet právě třeba sortiment a ceny. Vypravila jsem se tedy do advokátní kanceláře, abych se v tomto ohledu trochu poučila. A samotná advokátka si protiřečila. Říkala nám: ‚Podívejte se, v ústavě se sice něco píše, ale různá místa mohou mít svá pravidla.‘ Odpovídala jsem: ‚No dobře, ale vlastní pravidla přeci nemohou být nadřazená ústavě.‘ A ona říkala: ‚To je sice pravda, ale nemůžete se s nimi dohadovat, tak to prostě chodí.‘ Takže jak to je? Tak, jak řeknou na místě, nebo tak, jak praví ústava? Podle čeho se mám řídit?"
„Moje matka mi říká: ‚Proč nenatáčíš o Kubě? Vždyť tolik lidí… hlavně my, Kubánci, co žijeme v zahraničí… by rádo vidělo, jak se na Kubě žije? A určitě by to bylo zajímavé i pro ostatní…‘ Je pravda, že Kuba přitahuje pozornost. Lidé se zajímají o to, co se tu vlastně děje. Tak jí říkám: ‚Mami, když já už jsem viděla spoustu takových videí a nechci to opakovat. Všichni dělají to samé.‘ Nicméně dobře... půjdu a zkusím to. Založila jsem si svůj druhý kanál, což je můj současný hlavní kanál, a začala jsem zpracovávat kubánská témata. A mělo to veliký úspěch. Najednou mělo video třeba 300 shlédnutí. To pro mě bylo do té doby něco nepředstavitelného. Když se to vyšplhalo na 10 000 shlédnutí, myslela jsem, že se zblázním radostí. Byla jsem slavná. Postupně jsem zjišťovala, jakým způsobem a jaká témata zpracovávat a vydala jsem se naplno tímto směrem.“
„Do roku 2022, což byla doba, kdy jsem spustila svůj kanál… tedy, ve skutečnosti to byl nejprve kanál, který neměl s tím současným nic společného, dělala jsem videa o líčení a podobně… nicméně tedy do roku 2022, jsem vůbec netušila, že na Kubě je možné dělat obsah na YouTube. Žila jsem asi zkrátka v době kamenné… Jednoho dne se můj manžel díval na jedno video, ten kanál se jmenoval ‚Kubánský chlapák‘ nebo tak něco, bylo to o spravování věcí, technologiích… A ten člověk byl z Kuby. Koukala jsem na to a říkám si: ‚Takže on tohle může dělat tady na Kubě…?!‘ Vyvolalo to ve mně velkou zvědavost, nevěděla jsem, že něco takového existuje…“
„Když mi bylo deset let, moje matka emigrovala do USA díky takové loterii o víza, říkalo se tomu lotería del bombo. Já jsem byla na tom výherním tiketu s ní. Měla už tehdy se svým současným manželem mého malého bratříčka, kterému byly tři roky. Všichni jsme byli výherci, ale já, protože jsem žila se svou babičkou, jsem nechtěla odcestovat. Rozhodla jsem se, že nikam nepojedu a ostatní moje rozhodnutí respektovali. Moje matka nechtěla, abych trpěla a moje babička nechtěla, abych jela. Já jsem také neměla zájem. Takže se usnesli, že v tomto případě budou ctít rozhodnutí téhle desetileté holky. Velmi… velmi špatné rozhodnutí. Nicméně, musím říct, že toho nelituji. Takový už je život. Zůstala jsem se svými babičkami, a ty mě vychovávaly celé moje dětství. Když matka odjela, už jsme se nevídaly. Občas jsme si zavolaly, to ano… ale moc často to nebylo. Veškerá moje výchova byla v rukách mých babiček. A pamatuji si, že ony doma často protestovaly proti tomu, jakým směrem se ubírala naše země. Ve své dětské nevinnosti jsem se jich ptala: ‚A proč to teda neřeknete Fidelovi?“
Olivia Solís Rojas se narodila 3. září 1992 v Havaně. Na rozdíl od většiny Kubánců vyrůstala v poměrně utěšených ekonomických poměrech a nemusela se potýkat s hladem. Její dětství se neslo v poklidném duchu i přes to, že rodiče se rozvedli, když byla ještě velmi malá. Jelikož její matka si poměrně rychle našla nového partnera a odešla žít do nové domácnosti, Olivia zůstala v domě své babičky, kde žila také babiččina sestra a prababička. Dům stál jen pár kroků od nového matčina bydliště a tím pádem se stěhování zásadně nepodepsalo na vztazích mezi a matkou a dcerou. Mnohem větší otřes nastal v jejím životě, když jí bylo deset let. Její matka vyhrála v loterii, která umožňovala emigraci do Spojených států amerických. Přestože výherní tiket zahrnoval i Olivii, ta se tehdy rozhodla zůstat na Kubě. Po zakončení studia informatiky na střední škole chtěla nejprve pokračovat na univerzitu, nicméně její život nabral brzy zcela nový rozměr. Přibližně ve dvaceti letech se začala věnovat vytváření obsahu na sociální síti YouTube. Zpočátku natáčela videa s radami pro dívky o tom, jak se líčit a podobně. Po čase se ale začala zaměřovat na popis různých aspektů života na Kubě. Ve svých videích se věnuje jak praktickým otázkám života na tomto karibském ostrově, tak společenským tématům. Její obsah má solidní dosah nejen například mezi turisty, kteří se chystají cestovat na Kubu, ale také třeba mezi Kubánci, kteří emigrovali a chtějí vědět, jak dnes život v jejich domovině skutečně vypadá. Olivia se při tom všem nesnaží záměrně provokovat a kritizovat režim, na druhé straně chce ale poskytnout co nejvěrohodnější obrázek o tamním životě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
