„Na svobodu jsem si zvykl dobře. Opravdu jsem s tím neměl problémy. Cítil jsem se samozřejmě mnohem lépe, protože ve vězení mi chyběla jediná věc, a mnoho lidí se mě ptá: ‚Co jsi cítil, když jsi znovu získal svobodu?‘ A moje odpověď zní: ‚Svoji svobodu jsem nikdy neztratil.‘ Ztratil jsem věci jako sezení u stolu, jedení vidličkou, ale svou svobodu jsem nikdy neztratil. Vždy jsem byl svobodný muž, vždycky, vždycky, vždycky. Nikdy jsem se necítil jako otrok. Jediné, co jsem ztratil, byly prostší věci, které jsem logicky opět získal, když jsem se dostal na svobodu.“
„Moje první hladovka - po dvou dnech jsem si myslel, že zemřu. Po třech dnech jsem si byl jist, že už to nemůžu zvládnout. Kdybych jen tušil, jaké to bude po deseti dalších hladovkách... Jednou z nich jsem dobrovolně protestoval proti porušování lidských práv ve věznicích; ta trvala 36 dní. A další odmítnutí jídla trvalo 46 dní, protože komunisté chtěli, abychom přijali plán politické rehabilitace. Komunisté vyzkoušeli řadu metod, kterými nás nutili vzdát se. Co znamená politická rehabilitace? Politická rehabilitace znamenalo, že jsem musel podepsat dokument. V tom dokumentu bylo řečeno, že celý můj předchozí život byl omyl, že hodnoty, které jsem chtěl, byly falešné, a ještě něco pro mě neuvěřitelně nepřijatelné - že jsem neexistoval a že lituji svého předchozího života a své předchozí víry a přeji si, aby mi revoluce dala možnost vstoupit do nové socialistické společnosti, abych se stal novým člověkem. Veškeré násilí, které mám ve svých vzpomínkách proti všem nadějím, všem hrůzám ve vězení - bití, rány, nucené práce, rozdělování jídla, to vše mělo za cíl zlomit odpor vězně. Cílem toho všeho bylo prostě přijmout tento dokument a veškeré špatné zacházení bylo okamžitě ukončeno, dokonce jsem na týden mohl domů a pak jsem byl odvezen na jednu z pracovních farem, venkovní farmu, protože věděli, že už nás vnitřně zlomili. Komunisté přesně vědí, jak jsme přemýšleli, věděli, jaké jsou naše představy, naše přesvědčení, a věděli, že když nás zlomili, byli jsme již vnitřně zničeni.“
„Osmadvacátého prosince 1960 státní policie vtrhla do mého domu, všechno prohledali, nemohli najít zbraně, výbušniny ani propagandistické materiály, zkrátka nic, co by mě jako spiklence usvědčovalo. Policejní vyšetřovatel mi ale řekl: ‚Podívej se, nemáme proti tobě žádné důkazy, nikdo tě neobviňuje, my jsme nenašli nic, co by tě mohlo kompromitovat, ale jsme přesvědčeni, že jsi potenciální nepřítel revoluce, a proto tě budeme muset zavřít.‘ Říkal jsem, že jestli nemají důkaz, stejně mě odsoudí? A oni na to, že jsem studoval náboženství a studoval jsem na katolické škole. Řekl jsem: ‚Ale Fidel také studoval v náboženské škole.‘ Odvětili: ‚Ano, ale Fidel je revolucionář, ale ty jsi kontrarevolucionář.‘ Asi za deset dní skončil celý proces a já jsem byl odvezen do vězení La Cabaña. Proces byl soudem rolníků, rolníci byli součástí toho soudu. Soudce si četl komiksovou knihu a já jsem viděl, že když zvedl nohy a zkřížené je položil na stoličku, byly to slavnostní boty. Během procesu si četl komiksy, a když ho něco zaujalo, sdílel to s ostatními, zejména s porotci. Byl jsem odsouzen na třicet let vězení. Když jsem se vrátil z vězení, uvědomil jsem si, že jsem si zachránil život, protože v té době existovaly pouze dva typy trestů – třicet let, nebo trest smrti.“
Měl jsem štěstí! Odsoudili mě na 30 let vězení. Druhou možností byl trest smrti
Armando Valladares se narodil 30. května 1937 v kubánské provincii Pinar del Río. I když zpočátku věřil v kubánskou revoluci, velice brzy zjistil, že Fidel Castro dobré úmysly nemá. Od roku 1959 byl zaměstnancem ministerstva komunikace. Protože se ale neostýchal vyjadřovat se proti komunismu a kubánskému režimu, stal se potenciálním nepřítelem, který musel být potrestán. V prosinci 1960 byl odsouzen ke 30 letům vězení za bombové teroristické činy během kubánské revoluce. Armando strávil ve vězení 22 let. Stal se kubánským spisovatelem, oponentem kubánské revoluce, bojovníkem za lidská práva a také americkým velvyslancem při OSN. Kubánský režim ho nikdy nezlomil, a to díky jeho pevné vůli a víře v to, že jeho pobyt ve vězení, ze kterého má mnoho hrůzných vzpomínek, jednou skončí. Ve vězení napsal sbírku básní, seznámil se se svou budoucí manželkou a nikdy se nevzdal. Nevzdává se ani myšlenky, že Kuba bude jednou svobodnou zemí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!