Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Armando Valladares (* 1937)

• narozen 30. května 1937

• v roce 1959 zaměstnán v kubánské státní správě

• v roce 1960 zadržen kubánským režimem

• v prosinci 1960 odsouzen ke 30 letům vězení za teroristickou činnost

• říjen 1961 – neúspěšný pokus o útěk z vězení La Cabaña

• během 22 let ve vězení držel několik protestních hladovek, odmítal se podřídit kubánskému režimu

• po nejdelší hladovce byl 5 let na vozíku a napsal básnickou sbírku

• v roce 1982 byl propuštěn z vězení a odletěl do Paříže

• v roce 1985 se stal americkým zmocněncem OSN pro lidská práva

• v roce 2009 ukončil politickou kariéru

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

“Me llamaron terrorista”

Armando nació en una familia de clase media y, al igual que la mayoría de los cubanos, creyó en Fidel Castro y en los cambios sociales que había prometido. Pronto, sin embargo, todos se dieron cuenta de que la política castrista resultó estar muy lejos de la libertad. A menudo, Armando se expresó en contra del régimen a pesar de que era funcionario del Ministerio de Comunicaciones. Pronto fue calificado de conspirador y fue condenado a treinta años de prisión en diciembre de 1960. Aunque durante el interrogatorio le acotaron que no tenían pruebas en su contra le dijeron que estaban convencidos de que era un enemigo peligroso del régimen quien además había estudiado en una escuela católica y que, por lo tanto, lo condenarían.

El juicio fue muy poco convencional. El juez se sentó como en la sala de estar de su casa, leyó cómics durante el juicio y por momentos compartió su entretenimiento con el jurado, perturbando así el procedimiento judicial. Armando reconoce haber tenido suerte porque tenía sólo dos opciones: una sentencia de treinta años de prisión o la pena de muerte. Su primera experiencia en la cárcel fue una dura colisión. Recuerda que se despertó a causa de los gritos de los prisioneros que estaban siendo golpeados,  también recuerda haber escuchado disparos; y ante la impresión de ver a prisioneros maltratados y heridos Armando dice que las rodillas se le aflojaban y se le cortaba la respiración. 

Un intento de fuga y varias huelgas de hambre

En octubre de 1961 Armando y varios presos intentaron escapar de la prisión con la ayuda de uno de los guardias. Aunque todo parecía estar bien planificado el escape falló. Cerca de la prisión 20 000 soldados buscaron a los prisioneros fugitivos, a quienes finalmente encontraron después de tres días. Armando se rompió la pierna mientras escapaba y cuenta que uno de los guardias le saltó sobre la pierna rota para causarle más dolor. El tribunal no solo añadió otros diez años de prisión por intento de fuga, sino que envió a los prisioneros a un año de cárcel en celdas aseguradas por puertas eléctricas y de condiciones absolutamente inhumanas. No eran más que un espacio sucio y mohoso en el suelo, con un baño, olor a excrementos y sin agua. La alimentación consistía en pasta, pan y harina. Dichas condiciones causaron que algunos prisioneros se enfermaran de ictericia y que otros sufrieran inflamaciones en la piel. En respuesta, los prisioneros decidieron hacer huelga de hambre, pero Armando sintió que estaba a punto de morir después de dos día de huelga. Recuerda cómo perdía fuerza a tal punto de sólo poder acostarse en la cama, ir al baño, beber agua y meditar. La segunda huelga de hambre duró casi veinte días, la siguiente 43 y la huelga de hambre más larga duró 46 días. Después de esta última, Armando quedó cinco años en silla de ruedas.

La última huelga de hambre fue una protesta contra uno de los esfuerzos del gobierno por deshacerse de los prisioneros, incitándolos a firmar la llamada ‚rehabilitación política‘. Al firmar esta rehabilitación, los prisioneros admitían que se habían equivocado en el pasado, que lamentaban sus actos y que el régimen estaba en lo correcto. Luego eran liberados y reintegrados a la sociedad, pero el régimen generalmente se aseguraba de romper los lazos familiares, laborales y de amistad de los presos. Después de la huelga, muchos fueron trasladados al hospital para recibir tratamiento y terapia, pero algunos de ellos sufren secuelas hasta ahora. A Armando también le ofrecieron la rehabilitación política con el propósito de liberarlo después de 48 horas, pero se negó. “Si firmara este documento nunca más podría mirarme en el espejo. Ni siquiera podría mirar a los ojos de mis hijos porque el que está equivocado es usted, no yo“, así se dirigió Armando a una de las autoridades en la cárcel.

Los trabajos forzados

Otro de los proyectos del gobierno cubano era el trabajo forzado que consiste en un trabajo de fuerza en el campo. Cuenta Armando que con frecuencia se escuchaba de los guardias que los prisioneros habían perdido la vida o que se habían lesionado durante la jornada. No obstante, la lesión no era un obstáculo para trabajar, puesto que no importaba si alguien tenía el brazo roto o tenía fiebre. El médico de la prisión evaluaba si el preso podía trabajar o no y bajo cierta presión siempre hacían que el preso trabajara.

Armando cumplió con el trabajo forzado en una prisión en la Isla de Pinos. Trabajó con otros 4000 prisioneros durante un año y cuatro meses todos los días. Recuerda, entre otras cosas, a un joven que un día se despertó con fiebre alta a quien el médico le dio dos opciones: ir a trabajar o cortarse uno de los dedos. El joven desesperado eligió la segunda opción y el médico lo llamó tonto. 

Experimentos de la cárcel de Boniatico

La cárcel de Boniatico fue otro capítulo desafiante para Armando. Allí estuvo encerrado en una celda sin luz dos años. Los médicos (checos, búlgaros y cubanos) iban a las celdas todos los días y les preguntaban a los prisioneros cómo estaban y cómo se sentían. Sólo se les daba de comer pasta hervida, pan y harina. Al cabo de un tiempo, todos estaban desnutridos y enfermos, sufrían de hinchazón en las piernas, manos y dedos. Después de que algunos de los prisioneros enfermos terminaran en el hospital, descubrieron que todo eso era un experimento ya que en el hospital los médicos medían la cantidad de orina que producían durante el tratamiento. De los cuarenta prisioneros que fueron sometidos a este experimento, dos murieron. Desde entonces, los comunistas dieron fin a tales procedimientos, asegurando una mejor dieta para los prisioneros.

La resistencia espiritual de Armando 

A pesar de todos los horrores que Armando vivió en las cárceles, nunca optó por la rehabilitación política y nunca dejó de creer que esto terminaría alguna vez. Cuenta que en los peores momentos en la cárcel cerraba los ojos e imaginaba las cosas que le faltaban: luz, cielo, sol y aire; y que también le ayudó la educación religiosa que había recibido.

Armando decidió usar el tiempo en la cárcel de manera significativa y fue así como comenzó a escribir poemas. Al convertirse en un hombre libre, comenzó a escribir sus memorias, recopilándolas en un libro que publicó y que tuvo gran éxito. Armando afirma que mientras que estuvo preso igualmente vivía con libertad, sin sentirse esclavo y que siempre trataba de decir lo que quería, resistiendo y defendiendo sus derechos como ser humano.

Si se le pregunta a Armando cuál fue su peor momento en la vida, él diría que la muerte de sus amigos en la cárcel. La fe siempre lo ha ayudado a superar los tiempos difíciles. Nunca dejó de creer que estaba abogando por los valores correctos. Por otra parte, recibió un gran apoyo de Marta, la mujer con quien se casó en París después de su liberación.

Por fin libre

El Gobierno francés comenzó a esforzarse por liberar a Armando después de aquella huelga de hambre que lo dejó en silla de ruedas. Fue visitado varias veces por el embajador de Francia en Cuba y las negociaciones del Gobierno francés resultaron exitosas y Armando fue, por fin, un hombre libre después de veintidós años. La condición fue que volaría directamente a París y Armando aceptó a cambio de que se le permitiera a su familia volar con él.

Al llegar a París, Armando fue invitado a varias conferencias de prensa en las que describió todas las prácticas del régimen y las violaciones de los derechos humanos de los presos en Cuba. Se reunió con varios representantes de la ONU y también fue a Washington para hablar abiertamente sobre el régimen de Castro. En 1985 se convirtió en el Comisionado de las Naciones Unidas para los Derechos Humanos y Cuba fue incluida en la lista de las naciones con más violaciones de derechos humanos. Armando está seguro de que Cuba será algún día un país libre.

*** Český příběh ***

Označili mě za teroristu

Armando se narodil do rodiny obchodníka, která svými poměry spadala do střední třídy. Většina Kubánců, stejně jako on, věřila v Castrovy dobré úmysly a společenské změny, které sliboval. Brzy ovšem došlo k vystřízlivění, protože se ukázalo, že Castrova nařízení mají ke svobodnému režimu velmi daleko. Pamětník se často vyjadřoval proti režimu, i když pracoval na ministerstvu komunikace jaké státní úředník. Velice brzy byl označen za spiklence a v prosinci 1960 byl odsouzen ke třiceti letům vězení. Ačkoli mu při výslechu prozradili, že proti němu žádné důkazy nemají, nezapomněli zmínit, že jsou přesvědčeni, že je nebezpečným nepřítelem režimu, který studoval na katolické škole, a proto ho zavřou.

Soudní proces probíhal velmi netradičně. Nejen že se tam soudce rozvaloval jako doma a četl si během soudního líčení komiks. Pokud ho něco pobavilo, neváhal to sdílet s porotou a soudní řízení tím narušil. Armando měl ale podle svých slov štěstí, protože soud probíhal v době, kdy měl obžalovaný pouze dvě možnosti – odsouzení ke třiceti letům vězení, nebo trest smrti. Jeho první zkušenost s vězením byla krutou srážkou s realitou, kterou si lze jen těžko představit. Když ho nad ránem vzbudily výkřiky vězňů, které dozorci mlátili, výstřely z pistolí, které znamenaly smrt některého z vězňů, nebo viděl zbité vězně, jimž z tržných ran tekla krev, podlamovala se mu kolena a nemohl dýchat. To ale ještě netušil, jak silný dokáže být. Komunistický režim ho nikdy nezlomil, přestože na to měl dvaadvacet let.

Útěk z vězení a protestní hladovky

Armando a několik spoluvězňů se pokusili v říjnu 1961 z vězení uprchnout. Napomáhal jim v tom jeden z dozorců, a ačkoli se zdálo, že je všechno skvěle naplánované, útěk se nezdařil. Uprchlé vězně hledalo 20 000 vojáků v okolí věznice, kteří je po třech dnech našli. Pamětník si během útěku zlomil nohu, na kterou mu po zadržení jeden z dozorců neváhal skočit a způsobit mu ještě větší bolest. Nejen že jim soud za pokus o útěk připočítal dalších deset let vězení, rok strávili trestanci v celách zabezpečených elektrickými dveřmi v nelidských podmínkách – na celách nebylo nic než podlaha a místo pro konání potřeby. V celách se neuklízelo, byla tam plíseň, zápach z exkrementů, které na ně ještě vylévali, nebyl tam přístup k vodě a strava se skládala pouze z těstovin, chleba a mouky. Tyto příšerné podmínky způsobily, že někteří z vězňů dostali žloutenku, jiní měli zanícenou kůži. Proto se rozhodli vyhlásit hladovku. Pamětník měl při první hladovce již druhý den pocit, že zemře. Neměl s ní dosud žádné zkušenosti. Během hladovky totiž člověku ubývaly síly, mohl pouze ležet na posteli, konat potřebu, pít vodu a meditovat. Někteří během hladovky trpěli silnými bolestmi. Třetí hladovku už drželi téměř 20 dní, další 43 dní a nejdelší hladovka trvala 46 dní. Po této hladovce skončil Armando na pět let na vozíku. Hladovka byla protestem proti jedné z vládních snah zbavit se vězňů, tedy donutit je, aby podepsali tzv. rehabilitaci. Jejím podpisem vězni přiznávali, že se v minulosti mýlili, litují svých činů a že režim měl ve všem pravdu. Byli propuštěni na svobodu a začleněni zpět do společnosti. Režim se ale zpravidla postaral o to, aby u takových jedincům zpřetrhal rodinné vazby a překazil přátelské a dřívější pracovní vztahy. Po ukončení hladovky bylo mnoho vězňů převezeno do nemocnice, kde prošli léčbou a terapií, ovšem někteří z nich si nesou následky dodnes.

Také Armandovi byla nabídnuta možnost politické rehabilitace s propuštěním na svobodu do 48 hodin. Odmítl. „Kdybych takový dokument podepsal, už bych se na sebe nikdy nemohl podívat do zrcadla. Nemohl bych se podívat do očí ani svým dětem, protože kdo se mýlí, jste vy, ne já,“ odvětil ministerskému úředníkovi ve vězení. Byl označen za šílence.

Nucené práce

Dalším z „projektů“ kubánské vlády byly nucené vězeňské práce. Byla to většinou těžká dřina na poli a vězni si nikdy nemohli být jistí, jestli se z ní v pořádku vrátí do cely. Kolikrát bylo z úst dozorců slyšet, kolik v daný den přišlo o život vězňů nebo kolik se jich zranilo. Ale ani zranění nebyla ve většině případů překážkou v práci. Bylo jedno, jestli si někdo zlomil ruku nebo měl horečku. Vězeňský lékař posuzoval, zda je vězeň schopný práce, nebo ne, a pod určitým tlakem vždy docílil toho, aby vězeň s prací souhlasil.

Pamětníka potkaly nucené práce ve věznici na ostrově Los Pinos. Spolu s dalšími 4000 vězni po dobu jednoho roku a čtyř měsíců každý den tvrdě pracoval. Vzpomíná mimo jiné na jednoho mladého vězně, který se jeden den probudil s vysokou horečkou. Lékař mu dal dvě možnosti, buď půjde pracovat, nebo si na místě uřízne jeden z prstů. Zoufalý mladík zvolil druhou variantu a lékař ho poté označil na blázna. Armanda ale nezlomily ani nucené práce a dál byl rebelem, který odmítal vše, co bylo jakkoli spojeno s komunismem.

Když kubánský režim zjistil, že nabízené politické rehabilitace ani nucené práce nepřinášejí očekávané výsledky, přikročil k další možnosti – ke změně vězeňských uniforem. Armando odmítal novou modrou uniformu, která odlišovala kriminálníky od ostatních vězňů, a raději preferoval nahotu. Dozorci se snažili všemi možnými způsoby na vězně vyvíjet fyzický i psychický tlak, aby je donutili nové úbory nosit. Neštítili se ani zesměšňovat vězně před vlastní rodinou.

Věznice Boniatico

Věznice Boniatico byla pro Armanda další náročnou kapitolou jeho trestu, která začala v roce 1969. Pamětník byl zavřený v cele, do níž nemělo přístup světlo. Ředitel věznice se všem takovým vězňům vysmíval, že budou po třech měsících prosit o politickou rehabilitaci. To ale neznal Armanda, který v takové cele vydržel dva roky. Do cel chodili každý den lékaři (čeští, bulharští a kubánští) a vyptávali se vězňů, jak se jim daří a jak se cítí. K jídlu dostávali jen suché těstoviny, chleba a mouku. Po určité době byli všichni podvyživení a nemocní. Otoky nohou, rukou, prstů, a dokonce i přirození nebyly výjimkou. Až poté, co se někteří z vězňů dostávali v zuboženém stavu do nemocnic, vyšlo najevo, že se jednalo o experiment. V nemocnici totiž lékaři měřili, kolik moči a stolice během léčby vězni vyprodukovali. Ze čtyřiceti vězňů, kteří byli tomuto experimentu podrobeni, dva nepřežili, což komunisty vyděsilo, a tak experiment ukončili a dbali na lepší stravu vězňů, kteří začali dostávat i ovoce a vitaminy.  

I ve vězení se můžete cítit svobodně

Armanda ani přes veškeré hrůzy, kterými si ve věznicích prošel, režim nezlomil. Nikdy nepodepsal politickou rehabilitaci a také nikdy nepřestal věřit, že to jednou skončí. Věřil, že se jednou dostane na svobodu jako velký vítěz. Když mu bylo ve vězení nejhůř, zavřel oči a představoval si věci, které mu chyběly – světlo, nebe, slunce a vzduch. Snažil se cvičit mysl, aby se nezbláznil. V tom mu pomohlo i náboženské vzdělání, kterého se mu dostalo. Věděl, že přežije pouze v případě, že nebude cítit nenávist. Snažil se zabavit svou mysl, smysluplně trávit čas, a tak se dostal i k psaní básní. Ve vězení napsal sbírku Z kolečkového křesla, která byla publikována v roce 2011. Po propuštění začal sepisovat vzpomínky. Kniha měla velký úspěch. Armando vzpomíná mimo jiné na to, že i když byl ve vězení, žil svobodně a nikdy se necítil být otrokem. Vždy se snažil říkat, co chtěl, i když to bylo v cele, kde byl sám. Snažil se vzdorovat zlovůli dozorců a bránit svá lidská práva.

První chvíle na svobodě

Francouzská vláda se poté, co pamětník skončil kvůli držení hladovky na invalidním vozíku, začala zasazovat o to, aby byl propuštěn na svobodu. Když ho do vězení přišel několikrát po sobě navštívit francouzský velvyslanec na Kubě, který mu ukázal deník Le Monde, v němž se psalo o tom, že Armando Valladares bude propuštěn, uvěřil, že vyjednávání francouzské vlády bylo úspěšné a bude po dvaadvaceti letech propuštěn na svobodu. Podmínkou ovšem bylo, že poletí rovnou do Paříže. Pamětník souhlasil, ale pouze v případě, že jeho rodina poletí s ním.

Po příletu do Paříže byl pozván na několik tiskových konferencí, během kterých vylíčil všechny hrůzné praktiky kubánského režimu a porušování lidských práv vězňů na Kubě. Setkal se také se zástupci OSN a dostal se i do Washingtonu, kde otevřeně mluvil o castrovském režimu. V roce 1985 se stal americkým zmocněncem OSN pro lidská práva a dosáhl toho, aby byla Kuba zařazena na seznam států, kde se nejvíce porušují lidská práva.

Pokud se Armanda zeptáte, jaký byl jeho nejhorší moment v životě, odpoví vám, že smrt kamarádů ve vězení. Víra mu vždy pomáhala tato nejtěžší období překonat. Nikdy nepřestal věřit, že bojuje na správné straně a že obhajuje správné hodnoty. Velkou oporou mu byla také Marta, žena, se kterou se seznámil během návštěv jejího otce ve vězení a s níž se po propuštění v Paříži oženil. Armando věřil, že je dost silný na to, aby všechny hrůzy castrovského režimu překonal. Je si jistý, že Kuba bude jednou svobodnou zemí.