Maria Sokolová

* 1932

  • "Když se doma muselo zatemňovat, chodila stráž, to hlídali, a to byly pokuty. A jednoho pána tam zastřelili. Bylo stanné právo, nesmělo se od deseti nebo od kolika vycházet ven. A on chodil do hospody, on to byl vedoucí v kamenolomu. A to jsem viděla, jak tam ležel mrtvej. Chodil do hospody s chlapama pokecat a byl s těma, co tam hlídali, domluvenej. Měli nějaký heslo. Tak vždycky tam šel a šel dýl z hospody. Jenže tenkrát tam prý vyměnili stráž a on šel z hospody a oni ho zastřelili. Po té deváté nebo desáté hodině, to bylo to stanné právo. Tak tam ležel dva nebo tři dny, byla jsem se tam podívat. Myslela jsem, že tamtudy půjdu a tam na jedný straně stál voják, na druhý straně na té cestě, a my jsme to museli obcházet, takže se tamtudy ani nesmělo ani jít okolo. On tam byl přikrytý."

  • „Jako děti jsme se Němců hrozně bály. Byly jsme na pastvinách a přišel tam za námi Němec. My jsme seděly u studánky, poněvadž tam jsme se vždycky mohly napít u studánky, když byla žízeň. A tak jsme seděly u studánky a povídaly jsme si jako děcka. A najednou k nám přišel Němec a my jsme ztichly a bály jsme se, co nám udělá. A on měl šálek a vyndal šumák, nabral vodu ze studánky a dal nám do toho šumák. A chtěl, abysme pily. A my jsme říkaly: on nás chce otrávit. Žádný jsme si to od něj nevzaly. On se napil první, asi věděl, že se bojíme, a stejně jsme si to od něj nevzaly."

  • "Tam z naší vesnice Židi byli oblíbený. Měli děti, s námi chodili do školy. Proti nim nikdo nic neměl a najednou lidi je litovali, že jo. Některý lidi jsou hrozně zlí. Jeden židovský kluk se schoval a jeden chlap ho vyhrabal a ještě ho zmlátil. A prostě ho pak Němci odvedli. Ale dýl, asi druhej nebo třetí den. A on se po válce vrátil a říkal: ,Já bych mu to mohl odvést, ale já takovej zlej nebudu.' A jedinej se zachránil z tý války."

  • "Pak přišlo zatemňování, se muselo zatemňovat. Pamatuju si, když jsme přišli z pole, přihnali jsme dobytek, a bylo tam plno Němců, plno německých vojáků. A ty si baráky otevřeli a byli všude, ty se neptali nikoho. A tam u nás nebyly žádný fabriky, aby třeba začalo houkat, když letělo letadlo nebo tak. To mluvím už ke konci války skoro, 1943/1944. To když tam letělo letadlo, tak jsme měli sbalené věci a utíkali jsme někam. I v noci. A v noci jednou utíkáme do sadu a najednou německý voják s puškou. A zpátky, zurück, zurück, zpátky. A my jsme mu ukazovali letadlo a on: ,To náš, to náš.' No tak jsme šli zpátky. A to jsme už ustrojený spávali."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žďár nad Metují, 05.03.2019

    (audio)
    délka: 01:02:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na Slovensko už ani nepomyslím

Maria Sokolová
Maria Sokolová
zdroj: Archiv pamětnice

Maria Sokolová se narodila 13. června 1932 v obci Ladomirov na Slovensku. Vyrůstala v selské rodině v nuzných poměrech. Jako dítě zažila válečné události na východním Slovensku, vzpomíná na soužití s německými vojáky, zánik místní židovské komunity i osvobození Rudou armádou. Otec za války zemřel, se sestra vdala do Čech a rodina ji následovala. Usadili se nejprve v Broumově, později v Teplicích nad Metují. Celý život pracovala jako dělnice. V roce 2019 žila v Hejtmánkovicích na Královehradecku.