Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na Slovensko už ani nepomyslím
narozena 13. června 1932 v Ladomirově na Slovensku
za války zažila bombardování
vzpomíná na soužití s německými vojáky, deportace Židů i osvobození Rudou armádou
po válce rodina přesídlila do Čech
žili v Broumově a v Teplicích nad Metují
pracovala jako dělnice
v roce 2019 žila v Hejtmánkovicích na Královehradecku
„Maminka mně říkala, že jsem byla velká parádnice, protože jsem se narodila z neděle na pondělí, a ty děti, co se narodí z neděle na pondělí, jsou prý hezký, parádivý a pracovitý,“ začíná své vyprávění s úsměvem Maria Sokolová.
Narodila se na samém východě Slovenska v obci Ladomirov do rodiny Heleny a Vasila Sikanových, kromě ní měli manželé ještě dvě dcery a syna, který bohužel v 16 letech po dlouhé nemoci zemřel. Dětství strávila Maria v dřevěném domku s doškovou střechou.
V době, kdy bylo Marii pět let, zemřel Tomáš,Garrigue Masaryk. „Sestra přiběhla domů a povídá mamince: ,Na škole visí černý prapor, je asi válka.‘ Pak někdo křičel: ‚Umřel Masaryk, není válka. Umřel Masaryk.‘ A tak maminka byla ráda, že není válka. Ale říkala, že ona válka stejně bude, když Masaryk umřel,“ vypráví Maria Sokolová svou ranou vzpomínku.
Když ale válka skutečně začala, Maria si vybavuje setkání s maďarskými a německými vojáky. „Pamatuju si, když jsme přišli z pole, přihnali jsme dobytek, bylo tam plno Němců. Baráky otevřeli a byli všude. Neptali se nikoho. A tam u nás nebyly žádný fabriky, aby třeba začalo houkat, když letělo letadlo nebo tak,“ popisuje.
Před hrozícími nálety mělo lidská sídla chránit zatemňování. Maria vzpomíná na stráž, která zatemněná okna chodila kontrovala a za porušení pak rozdávala pokuty. V noci platil také zákaz vycházení, což se stalo osudným tamnímu vedoucímu v kamenolomu. „Chodil do hospody s chlapama pokecat a byl s těmi, co hlídali, domluvenej. Měli nějaký heslo. Tak vždycky šel z hospody později. Jenže tenkrát tam prý vyměnili stráž a oni ho zastřelili,“ vzpomíná Maria na události někdy z let 1942 nebo 1943.
„Když letělo letadlo, tak jsme měli sbalené věci a utíkali jsme. I v noci. A jednou v noci utíkáme do sadu a najednou německý voják s puškou. A zpátky, zurück, zurück, zpátky. A my jsme mu ukazovali letadlo a on: ,To náš, to náš.‘ No tak jsme šli zpátky,“ popisuje Maria Sokolová atmosféru válečných let.
Němci zabrali lidem dobytek, na jednu rodinu nechali pouze jednu krávu a jalovici. „Jako děti jsme se Němců hrozně bály,“ říká Maria Sokolová. Vybavuje si moment, kdy si s ostatními dětmi hrála na pastvinách a přišel za nimi právě německý voják. „Seděly jsme u studánky, poněvadž tam jsme se vždycky mohly napít, když byla žízeň. A najednou k nám přišel Němec a my jsme ztichly a bály se, co nám udělá,“ vypráví Maria Sokolová. „Němec měl šálek a vyndal šumák, ze studánky nabral vodu a dal nám do toho šumák. A chtěl, abysme pily. A my jsme říkaly: ,On nás chce otrávit.´ Žádný jsme si to od něj nevzaly. On se napil první, asi věděl, že se bojíme, a stejně jsme si to od něj nevzaly,“ popisuje další z příhod Maria Sokolová.
Vzpomíná také na tragický osud místní židovské komunity. Jednou o Velikonocích do vsi dorazil vůz tažený koňmi, Židy naložil a odvezl prostě pryč. „Ale než to začalo, tak už museli nosit hvězdy a nesměli chodit do školy. Proti nim nikdo nic neměl. Lidi je litovali.“
Neplatí to ale o všech sousedech „Některý lidi jsou hrozně zlí. Jeden židovský kluk se schoval, jeden chlap ho vyhrabal a ještě ho zmlátil. A pak ho prostě Němci odvedli. A on se po válce vrátil a říkal: ,Já bych mu to mohl odvést, ale já takovej zlej nebudu.‘ A z války se zachránil jako jedinej,“ popisuje Maria další příhodu.
Když Ladomirov osvobozovali vojáci Rudé armády, šli je vesničané vítat. Maria prý tehdy jako nejmladší dítě musela zůstat doma hlídat dobytek. „Lidi měli radost, ne že tam jsou vojáci, ale že aspoň ty Němci jsou pryč. Tak to bylo,“ popisuje. Ruští vojáci měli harmoniky a jak Maria Sokolová říká, krásně hráli.
Otec Vasil Sikan za války zemřel. Nejspíš i proto se po válce se rodina rozhodla odejít do Čech. Tam se nejprve vdala sestra pamětnice a také je prý ovlivnilo líčení bratrance o pobytu v nedalekém Užhorodu Vyprávěl rodině o tom, že stačí otočit vypínač a svítí lampa, případně kohoutkem ve zdi a teče voda. „A my jsme říkali: ten je prolhanej, jak může ze zdi téct voda?“ směje se dnes Maria Sokolová, která podobné moderní vymoženosti z rodné vísky neznala.
„Chtěla jsem jít zpátky, mně se to tady nelíbilo, brečela jsem. My všude zeleň a teď tady v Broumově ty ulice,“ popisuje Maria Sokolová šok z nového prostředí. S dětmi si nejdřív kvůli jazykové bariéře nerozuměla a nevěděla ani, co jí povídají. Pak se s nimi ale přece jen skamarádila „Začalo se mně tady líbit. A prostě jsem si tady zvykla. A už ani na Slovensko nepomyslím,“ směje se.
Později začala pracovat ve fabrice, kde bylo jejím úkolem čistit a ometat stroje. Její švagr se ale poměrně často stěhoval, a tak další štací, kam se s maminkou posunuly, byly Teplice nad Metují. I odsud se její příbuzný odstěhoval dál, Maria ale v Teplicích už zůstala a bydlela u kamarádky, zatímco maminka, opět odešla se švagrem. „Zůstala jsem tam sloužit u řezníka,“ říká Maria. Práce se jí ale nelíbila, a tak si našla práci tkadleny v textilce.
V osmnácti letech se Maria poprvé vdala. „Byla to láska, chtěl mě zastřelit, jestli ho nechám,“ popisuje. Manželům se brzy narodila dcera. Mariin manžel však odešel na vojnu, kde se seznámil s jinou ženou a rodinu opustil. „Byly to těžký chvíle, dítě nemocný, nechtěli mě vzít, abych šla dělat,“ vzpomíná na neradostné okamžiky Maria Sokolová.
Na posvícení v Rožmitále u Broumova se později potkala se svým druhým manželem Antonínem Sokolem. Začali spolu chodit, vzali se a měly další dvě dcery. Odešla za ním do Broumova, kde si opět našla práci, tentokrát v sukárně, kde později dokonce zaučovala další děvčata. Práce ji bavila a dostala i vyznamenání pro nejlepšího pracovníka v bavlnářském průmyslu.
Maria nevstoupila do komunistické strany. „Byli komunisti dobrý a byli, co stáli za houby. Beru lidi, kdo jakej je, a ne v čem je. Když je ve straně a stojí za houby, tak to neberu tak, že je to špatnej komunista, ale že je to špatnej člověk. Ale dobrej člověk se pozná. A já mám ráda lidi, ale hodný lidi,“ říká na závěr svého vyprávění Maria Sokolová a dodává, že je vděčná za svou rodinu. „Musím říct, že jsou slušný. Já jsem spokojená.“ V roce 2019 žila Maria Sokolová v Hejtmánkovicích na Královehradecku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Hana Mazancová)