„Byl jsem na chalupě s partou a tam jsme popíjeli a netušili jsme, že se něco děje. Až potom v neděli večer vystoupil tehdejší ministr školství a sdělil, že byly nějaké nepokoje. No ale už bylo jasné, že něco se děje, něco je ve vzduchu a něco se hýbe. Takže v pondělí ráno bylo zajímavé, že se to sešlo u mě v pracovně. Přišli kolegové, ať už to byl Petr Čermák, Alois Kafka, Radek Janoušek, a začali jsme říkat, že to nemůžeme takhle nechat. Odpoledne po práci jsme vyrazili a hledali jsme někde někoho, kdo by byl v jakémsi epicentru. A našli jsme kluky v bunkru, kde v podstatě seděli a něco datlovali do psacích strojů – vlasy do půl zad a takové. Mezi nimi byl můj kamarád, spolužák z gymplu, Vláďa Pekuláš, a tak jsme se dali dohromady. ,Musíme něco dělat, to takhle nejde.´ A začali jsme se scházet.“
„Měli jsme puštěný dráťák, udělali jsme rychle vizitu ráno, no a všichni vyděšení, co se děje. A před půl osmou zazněly výstřely z města, vyjely sanitky, Rusáci tam stříleli do lidí. Začali nám to vozit. To byl můj kontakt s válečnou chirurgií, které jsme se vždycky když nás to učili na fakultě, tak jsme se smáli, nebrali jsme to spíš vážně. Tady to bylo třídění zraněných a tak dále. To se musela odehrávat nádherná solidarita pacientů, kteří o berlích opouštěli špitál, aby uvolnili pro ty zraněné postele. Celý špitál se seběhl na chirurgii, operovalo se a najednou v půl jedenácté znovu vyjely sanitky. No a to je ta populární hrůzná fotografie, jak tank naráží do podloubí a zasypává to lidi. Další zranění. Takže to byla v podstatě najednou ta děsná zkušenost, kterou jsme absolvovali.“
„Já osobně jsem se zúčastnil [demonstrace] před prezidentskými volbami, kdy hlavním kandidátem byl generál Svoboda. No a my studenti, bylo nás asi deset tisíc, jsme táhli Prahou a skandovali jsme: ,My nechceme Svobodu, my chceme Císaře!´ Protože protikandidát byl Císař, samozřejmě oba komunisté. U Svobody bylo to fascinující, že ho komunisti zavřeli, a on přesto věřil tomu systému. No co si budeme namlouvat – bylo to tak, vyhrál Svoboda. No a na něj mám pak vzpomínku, když už jsem nastoupil v Liberci na chirurgii, tak tehdejší prezident přijel se svojí manželkou, oni měli chalupu nahoře na Bedřichově, přijel do špitálu, měl zlomenou ruku. No a nádherný zřízenec pan Pluhař, jestli můžu jmenovat, což byl opravdu fajnový chlapík, když mu prezident podal ruku, tak on si týden tu ruku nemyl, protože to byl pro něj obrovský zážitek.“
Přemysl Sobotka se narodil 18. května 1944 v Mladé Boleslavi, ale od roku 1945 žil s rodinou v Liberci. Po ukončení základní školy nastoupil na jedenáctiletou střední školu, která se později reformovala do všeobecně vzdělávací střední školy (obdoba dnešního gymnázia). Po maturitě v roce 1962 nastoupil ke studiu všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově. V červenci roku 1968 odpromoval a nastoupil do liberecké nemocnice na chirurgické oddělení, kde ve službě prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy a staral se o raněné. V září roku 1968 započal roční vojenskou službu ve Stráži pod Ralskem, odkud se později přemístil k obci Hrdly na Litoměřicku. Před pádem režimu dva roky studoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML). Po 17. listopadu 1989 se svými kolegy zakládal místní Občanské fórum, účastnil se demonstrací, angažoval se při generální stávce. Od roku 1991 působil jako primář liberecké rentgenologie. V letech 1990–1996 zastával funkci radního města. V roce 1991 se podílel na vzniku liberecké Občanské demokratické strany (ODS). V letech 1996–2016 zastával mandát senátora, v letech 2004–2010 byl předsedou Senátu Parlamentu České republiky. V prezidentských volbách v roce 2013 neúspěšně kandidoval za ODS. Působil také jako zastupitel Libereckého kraje a náměstek hejtmana pro zdravotnictví. V roce 2024 žil v Liberci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
