„Utvořilo se shromáždění na náměstí kolem radnice. Bylo to v místech, jak je sousoší Svaté trojice. V těch místech se vytvořilo shromáždění protestujících. Někteří jsme v ruce drželi křížky na znamení naší víry. Bylo to spíš v takovém tichém duchu.“
„Začalo to zčistajasna. Šestého prosince 82 se u nás objevili dva páni. Zazvonili, zaklepali a já jsem otevřel. Poodhrnuli klopu, myslím, že měli ještě nějakou průkazku. Představili se, že jsou od policie, a bylo jasno. Posadili mě do auta a cestou jsme se stavili u dcery Anežky, teď provdané Hanulíkové. V Písečné sebrali Anežku a zavezli nás na výslech do Jeseníku. Tam nás vyslýchali asi tři hodiny, každýho zvlášť. Hned jsem si předsevzal dle rad známých nevypovídat. Umínil jsem si, že nebudu vypovídat, aby do toho člověk třeba zbytečně nezatáhl ještě někoho jinýho. Přišel na mě s takovým obžalováním, že jsme kdysi při oslavách narození Hitlera, že jsme se modlili za vzbuzení nacistických myšlenek.“
„To už jsme byli v soudní budově. Nosil jsem s sebou v aktovce Písmo svaté. Dělávali jsme to často. Že když jsme třeba měli udělat zvláštní rozhodnutí, tak jsme Písmo otevřeli na nějaké stránce a to oslovení člověk přijal. Já jsem to Písmo svaté otevřel a ukázal jsem prstem na řádek, který bych měl číst, a tam bylo: ,Suď se, Hospodine, s těmi, kteří mě soudí.‘ Prostě takové přiléhavé oslovení, že jsem byl z toho úplně... To člověku dodalo takovou větší odvahu. U soudu muselo být naprostý ticho. Nejstarší dcera Maruška akorát přišla do místnosti a něco tam zašuškala. Tak ji hned soudce okřikl a hodnotil to jako nepřístojnost.“
„Nesměli ani šeptnout. Nebylo tam nic hlučného. Jenom nějaké zašuškání tam odeznělo mezi zúčastněnými. Byli to všichni sympatizanti, kteří tam byli. Jak soudce něco zaslechl, nějaký to zašeptnutí, tak vyjel, ať si dáme pozor. Řekl to trochu jinak, ale já to řeknu svýma slovama. Že ať si dáme pozor, že z toho udělají monstrproces a že přizvou televizi a rozhlas, aby to slyšel celý národ.“
„Kdyby se zdálo, že ho opravdu nemůžu najít, tak by se mohl poučit z rozsudku Okresního soudu v Šumperku, který 23. září minulého roku odsoudil Jiřího Šnajdra a Jana Mokrého k trestu deseti měsíců, respektive jednoho roku, že prý vykonávali mezi členy státem nepovolené sekty zvané Rozhodní křesťané letniční náboženské úkony, aniž by měli k této činnosti státní souhlas. Ve skutečnosti se jednalo o biblický kroužek nadšených laiků, v němž se četlo Písmo svaté a zpívaly náboženské písně. Kardinál Tomášek v přípise soudu dosvědčil, že toto Letniční hnutí není žádnou sektou, ale projevem života církve a tvoří jádro církve. Duch Letnic tedy žije, a to nejen v malebných událostech letničního zázraku a v dějinách církve, ale v srdci každého z nás. Všude, kde je dobro, je Duch svatý. Všude, kde je pravda, je Duch svatý. Všude, kde je láska, je Duch svatý. Všude, kde je radost, je Duch svatý. Všude, kde je mír, přátelství, krása, tam je Duch svatý. Neboť i nám vdechl kdysi Bůh svého Ducha a i k nám Ježíš volá: ‚Přijměte Ducha svatého. Třeba mu jen otevřít srdce. Amen.‘“
Jiří Šnajdr se narodil 23. dubna 1933 v Doloplazech na Olomoucku. Celým životem ho provázela víra v Boha, za což se nakonec ocitl před komunistickou justicí. Jen proto, že ve svém domě v Mikulovicích pořádal v rámci charismatického hnutí modlitební setkání, ho v roce 1983 za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společenstvími odsoudili k desetiměsíčnímu podmíněnému trestu. Před soudem stanul společně s Janem Mokrým a pravděpodobně se tehdy v našem státě jednalo o první případ laiků odsouzených za porušení tohoto zákona. Proces neunikl západním zahraničním rozhlasovým relacím, referovalo o něm Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky nebo Rádio Vatikán. Jiří Šnajdr se nezalekl a i po procesu dál organizoval modlitební setkání. Dával také najevo svůj nesouhlas s praktikami komunistického režimu. Například v roce 1988 se stal jedním z hlavních organizátorů tiché protestní demonstrace na Horním náměstí v Olomouci, která měla upozornit na nezákonné uzavření Augustina Navrátila do psychiatrické léčebny. Po pádu komunismu se Jiří Šnajdr stal duchovním otcem obnovení poutního kostela Panny Marie Pomocné (Mariahilf) u příhraničních Zlatých Hor. V době natáčení (2014) žil stále v domě v Mikulovicích, kde se s mladými lidmi v osmdesátých letech minulého století scházeli v rámci hnutí charismatické obnovy. Jiří Šnajdr zemřel 31. srpna 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
