Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Suď se, Hospodine, s těmi, kteří mě soudí
narozen 23. dubna 1933 v Doloplazech
v Mikulovicích pořádal v rámci charismatického hnutí modlitební setkání křesťanů
v roce 1983 v Šumperku odsouzen k desetiměsíčnímu podmíněnému trestu
o procesu referovalo Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky nebo Rádio Vatikán
dcery vyhozeny ze zaměstnání
v roce 1988 jedním z organizátorů demonstrace v Olomouci na podporu Augustina Navrátila
zasloužil se o obnovení poutního kostela Panny Marie Pomocné (Mariahilf) u Zlatých Hor
v době natáčení (2014) žil v Mikulovicích v okrese Jeseník
zemřel 31. srpna 2021
Jiří Šnajdr se narodil 23. dubna 1933 v Doloplazech na Olomoucku. Celým životem ho doprovázela víra v Boha, za což se nakonec ocitl před komunistickou justicí. Jen proto, že ve svém domě v Mikulovicích pořádal v rámci charismatického hnutí modlitební setkání, ho v roce 1983 za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společenstvími odsoudili k desetiměsíčnímu podmíněnému trestu. Před soudem stanul společně s Janem Mokrým a pravděpodobně se tehdy v našem státě jednalo o první případ laiků odsouzených za porušení tohoto zákona. Soud neunikl západním zahraničním rozhlasovým relacím a o procesu referovalo Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky nebo Rádio Vatikán. Jiří Šnajdr se nezalekl a i po procesu dál organizoval modlitební setkání. Dával také najevo svůj nesouhlas s praktikami komunistického režimu. Například v roce 1988 se stal jedním z hlavních organizátorů tiché protestní demonstrace na Horním náměstí v Olomouci, která měla upozornit na nezákonné uzavření Augustina Navrátila do psychiatrické léčebny.
Dětství prožil Jiří Šnajdr v Doloplazech na Olomoucku, kde oba jeho rodiče učili v místní škole. Spolu s bratry a sestrou byl vychováván v katolickém duchu a až do vypuknutí druhé světové války žila rodina poklidným vesnickým životem. Protektorátní režim pak matce zakázal učit a v září roku 1944 zatklo otce gestapo. Zapojil se do činnosti odbojové skupiny majora československé armády Aloise Petráše, která prováděla sabotážní činnost na Olomoucku a Litovelsku. Po prozrazení skupiny v září roku 1944 gestapo většinu jejích členů pozatýkalo. Devět mužů nacisté odsoudili k trestu smrti, ale vzhledem k časové tísni a blížícímu se konci války již rozsudek nevykonali. Smrt prý hrozila i otci pamětníka Miloslavu Šnajdrovi. Osvobození však naštěstí přišlo dříve než rozsudek. Otec se tak po několikaměsíčním věznění v německém Bayreuthu vrátil domů.
Matka prožila poslední měsíce války sama se čtyřmi dětmi. V okolí Doloplaz se přitom tehdy odehrálo mnoho tragických událostí. Ve vedlejším Zákřově 18. dubna 1945 vojáci 574. kozáckého praporu sloužící pod nacistickým Německem zatkli třiadvacet mužů. O dva dny později devatenáct z nich popravili za údajnou podporu partyzánů. V blízkých Přestavlkách zase vojáci tohoto praporu zavraždili 30. dubna 1945 sedm mužů. I v samotných Doloplazech na konci války popravili tři mladé muže, z nichž jeden byl vzdálený příbuzný Jiřího Šnajdra. Ten vzpomíná hlavně na bombardování okolí, kdy si jako kluci se zájmem prohlíželi krátery v polích a nad hlavami jim zatím stále kroužila letadla. Jen málo si přitom uvědomovali nebezpečí, které jim hrozilo.
Po otcově návratu z vězení se rodina přestěhovala do Charvát nedaleko Olomouce. Otec tam získal místo řídícího učitele. Jiří Šnajdr studoval na reálném gymnáziu v Olomouci, které ale ze zdravotních důvodů nedokončil. Jeho otec předčasně zemřel v devětačtyřiceti letech na zápal mozkových blan. „Nemoc zřejmě souvisela s jeho vězněním, protože tam tehdy prodělal angínu,“ dodává Jiří Šnajdr.
Jiří chtěl po studiích pracovat někde v přírodě, a tak si našel zaměstnání u Státních lesů. Získal místo v Ondřejovicích u Zlatých Hor, kde pracoval v kanceláři v místní učňovské lesnické škole. Po zrušení tohoto střediska už na Jesenicku zůstal. V roce 1957 se oženil s Markétou Joniakovou, se kterou pak společně žili v příhraničních Mikulovicích. Manželům Šnajdrovým se narodilo pět dcer a Jiří Šnajdr si z finančních důvodů našel nové zaměstnání jako odborný referent v Národním podniku Rudné doly Jeseník, závod Zlaté Hory. Při zaměstnání dálkově vystudoval ekonomickou školu a v roce 1973 si chtěl podat přihlášku na dálkové studium Vysoké školy ekonomické v Praze. Závodní výbor KSČ mu však studium nepovolil. „Přišel jsem za ředitelem, ten měl svěšenou hlavu a řekl: ,Víte, oni vám to nedovolili z náboženských důvodů, že vychováváte děti v náboženském duchu,“ vzpomíná Jiří Šnajdr.
Manželé Šnajdrovi byli oba věřící. Jiří v kostele v Mikulovicích dlouhá léta působil jako varhaník a na mši svatou samozřejmě brávali i své dcery. Jak dcery dorůstaly, začaly se scházet s mládeží stejného smýšlení. Na počátku osmdesátých let minulého století se na Jesenicku formovalo hnutí charismatické obnovy, mezi jehož základní charakteristiky patří živý vztah k Ježíši Kristu, zkušenost s působením Ducha svatého a významné místo v něm tvoří modlitba. „Dcery byly věřící a stejný zájem k nám přitahoval další věřící mládež, mezi nimi také budoucí manžele dcer,“ dodává Jiří Šnajdr.
Do těchto modlitebních setkání mládeže pořádaných v domě Šnajdrových se zapojili i kněží, jako například Rudolf Smahel, Antonín Dohnal nebo Stanislav Lekavý. Projevili tím obrovskou odvahu, protože tajně vysvěcený kněz Stanislav Lekavý již prošel komunistickými lágry a také P. Rudolf Smahel měl zkušenosti s komunistickým vězením.
Modlitebních setkání u Šnajdrů se účastnilo deset až dvacet mladých lidí. „Někdy nás bylo tolik, že jsme se sotva vešli do pokoje,“ vypráví Jiří Šnajdr a dodává, že se rozhodně nejednalo o nějaké protistátní společenství, ale jen o lidi, kteří si v normalizačním režimu chtěli ve společenství stejně smýšlejících lidí upevnit svou víru v Boha. „Zpívali jsme nebo četli Písmo svaté. To jsme prokládali nějakým sportem, většinou to byl volejbal na zahradě.“ Na modlitební setkání v rámci charismatické obnovy dojížděli Šnajdrovi i na jiná místa Moravy. Jiří Šnajdr vzpomíná například na Budišov nad Budišovkou, kde působil P. Antonín Dohnal.
Bez jakéhokoli předchozího varování 6. prosince 1982 zaklepali na dveře u Šnajdrových dva muži. „Otevřel jsem jim. Poodhrnuli klopu, myslím, že měli ještě nějakou průkazku. Představili se, že jsou od policie, a bylo jasno. Posadili mě do auta a cestou jsme se stavili u dcery Anežky, teď provdané Hanulíkové. V Písečné sebrali Anežku a zavezli nás na výslech do Jeseníku. Tam nás vyslýchali asi tři hodiny, každého zvlášť. Hned jsem si předsevzal dle rad známých nevypovídat. Umínil jsem si, že nebudu vypovídat, abych do toho třeba zbytečně nezatáhl ještě někoho jiného. Přišli na mě s takovým obžalováním, že jsme se kdysi při oslavách Hitlerových narozenin modlili za vzbuzení nacistických myšlenek. Vykulil jsem na něj oči a řekl jsem, že tady něco nesouhlasí. Vždyť můj tatínek byl odsouzený za protinacistickou činnost. Hrozil mu trest smrti. Můj bratr byl za války totálně nasazený a maminka nesměla učit. Byl z toho na větvi, že mu to s Hitlerem nevyšlo.“
Výslechem následně prošly téměř všechny dcery se svými manžely, ostatní mladí lidé z modlitebního společenství i kněží z okolních farností. V červnu 1983 Jiřího Šnajdra předvolali ještě k výslechu na Okresní správě Veřejné bezpečnosti v Šumperku a poté již následovalo obvinění. Spolu s Jiřím Šnajdrem obvinili i Jana Mokrého, který také pravidelně navštěvoval modlitební setkání. V době od 26. srpna do 20. září 1983 proběhlo u Okresního soudu v Šumperku hlavní líčení. „Nosil jsem s sebou v aktovce Písmo svaté. Dělávali jsme často to, že když jsme třeba měli udělat zvláštní rozhodnutí, tak jsme Písmo otevřeli na nějaké stránce a to oslovení člověk přijal. Já jsem Písmo svaté otevřel a ukázal jsem prstem na řádek, který bych měl číst, a tam stálo: ,Suď se, Hospodine, s těmi, kteří mě soudí.‘ Prostě takové přiléhavé oslovení, že jsem byl z toho úplně vedle... To člověku dodalo větší odvahu.“
Vykonstruovaný proces tehdy řídil předseda senátu JUDr. Josef Hasal a soudci Jan Štelc a Stanislav Janků. Jako diváci se ho zúčastnili téměř všichni lidé navštěvující dům Šnajdrových. „Nesměli ani šeptnout. Nebylo tam nic hlučného. Jenom nějaké zašuškání sem tam zaznělo mezi zúčastněnými. Všichni tam s námi sympatizovali. Jak soudce něco zaslechl, nějaké zašeptnutí, tak vyjel, ať si dáme pozor. Jinak že z toho udělají monstrproces a že přizvou televizi a rozhlas, aby to slyšel celý národ.“
Jiří Šnajdr nedostal žádného obhájce. Písemnou obhajobu si proto připravil sám, ale nebylo mu umožněno ji přečíst. Soud zato proti Jiřímu Šnajdrovi použil zcela účelově přepracované výpovědi kněží. „Oni si to udělali podle svého mustru. Kněží se potom odvolávali, že to tak nebylo,“ vypráví pamětník, který si tehdy od soudu odnesl desetiměsíční podmíněný trest s odkladem na tři roky za trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Jan Mokrý dostal dvanáctiměsíční podmíněný trest taktéž s odkladem na tři roky. Pravděpodobně se tehdy v našem státě jednalo o první případ laiků odsouzených za porušení tohoto zákona. „Já jsem to tak nevnímal. Prožíval jsem to tak, že můžu vydávat svědectví o pánu Ježíši. Manželka to cítila stejně. Neměli jsme strach. Nebyl jsem rozsudkem překvapený, protože se dal očekávat i přísnější trest. Nechci říct, že jsem to přijal s ulehčením, ale prostě jako realitu,“ vzpomíná na pocity během procesu a po vyřčení rozsudku Jiří Šnajdr.
Po odvolání rozsudek potvrdil i Krajský soud v Ostravě. Nepomohlo ani vyjádření kardinála Františka Tomáška, který se ve svém dopise pevně postavil za obžalované a popřel jakékoli jejich sektářství. Proces sledovali i na Západě a informovaly o něm rozhlasové stanice Rádio Vatikán, Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Jiří Šnajdr a Jan Mokrý nakonec nebyli jedinými postiženými za nevinná modlitební setkání. Dcera pamětníka Anežka, provdaná Hanulíková, a účastnice modlitebních setkání Helena Dvořáková dostaly výpověď ze zaměstnání ve Vojenské ozdravovně v Jeseníku – Lázních, kde obě pracovaly jako zdravotnice.
Jiří Šnajdr se ale dočkal i značné podpory. Z celého světa rodině docházely dopisy a pohlednice s pozdravy a povzbuzením. V zaměstnání ho zase kladným posudkem podpořil nadřízený ing. Krčmář. „Zachoval se statečně a dodnes si píšeme,“ dodává Jiří Šnajdr, jehož se zastal i ředitel závodu RD Jeseník. „Tlačili na vedení závodu, aby mě propustili, ale ředitel se vyjádřil, že mě propustí, jen když mu za mě dají plnohodnotnou náhradu.“
I přes podmínku se Jiří Šnajdr dál účastnil modlitebních setkání a nepodlehl zastrašování ze strany režimu. Všichni si ale museli dávat mnohem větší pozor, protože byli neustále pod drobnohledem. „Sledovali nás různí pomocníci. Když přijížděli ti naši, tak auta nechávali někde jinde.“ Většina setkání proto raději probíhala na zapůjčené chalupě manželů Ilji a Vlasty Hradeckých v Černé Vodě.
Modlitební setkání nebyla jediným projevem vlastní vůle Jiřího Šnajdra v normalizačním režimu. Postavil se například za Augustina Navrátila, se kterým udržoval stálý kontakt. Když tento známý katolický aktivista v roce 1988 vydal petici za náboženské svobody, již podepsalo přes půl milionu lidí, zavřel ho komunistický režim do psychiatrické léčebny. Jiří Šnajdr s několika lidmi proto napsal protestní dopis vládním činitelům a stal se jedním z organizátorů veřejného protestu na Horním náměstí v Olomouci. Zúčastnilo se ho překvapivě poměrně velké množství lidí. „Někteří z nás v ruce drželi křížky na znamení naší víry. Bylo to spíš shromáždění v tichém duchu.“
Události na konci následujícího roku ukončily více než čtyřicetiletou vládu jedné strany v Československu. O demonstraci studentů na Národní třídě konané 17. listopadu 1989 se Jiří Šnajdr dozvěděl v Římě, kde se s manželkou v bazilice sv. Pavla účastnili svatořečení Anežky České. „Mezi námi se začaly rozšiřovat italské noviny, kde se mluvilo o Československu. Byli jsme z toho nadšení a říkali jsme si, že svatá Anežka zaúřadovala,“ vzpomíná Jiří Šnajdr, který se hned po návratu domů zapojil do víru dění. Účastnil se demonstrací, angažoval se v podniku a stal se jedním ze zakladatelů Občanského fóra (OF) v Mikulovicích. Když se později chtěl dozvědět, kdo se podílel na jeho sledování, obvinění a odsouzení, dostal od ministerstva vnitra odpověď, že jeho osobní svazek byl v minulosti zničen.
Ani po pádu komunismu Jiří Šnajdr nezahálel a stal se duchovním otcem obnovy poutního kostela Panny Marie Pomocné (Mariahilf) u příhraničních Zlatých Hor. V roce 1955 ho totiž komunistický režim uzavřel a po značné devastaci ho v roce 1973 zbořili. Jiří Šnajdr byl jednou z vůdčích osobností, které usilovně bojovaly za jeho obnovení a podařilo se jim z darů získat více než osmadvacet milionů korun. Přes třináct milionů darovali němečtí rodáci z kraje. „Nejvíce věnovala jedna německá starousedlice, která nám dala asi sto tisíc marek,“ vzpomíná Jiří Šnajdr. Základní kámen posvětil na Velehradě papež Jan Pavel II. a 23. října 1995 nový kostel Panny Marie Pomocné posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Slavnostní mše se tehdy zúčastnilo dvanáct tisíc poutníků ze Slezska, Moravy, Čech, Německa a Polska.
V době natáčení v roce 2014 žil Jiří Šnajdr v domě, kde se s mladými lidmi v osmdesátých letech minulého století scházeli v rámci hnutí charismatické obnovy. Dům je otevřen i věřícím ze širokého okolí. „Přál bych si, aby náš dům, který se v době totality stal místem setkávání, takovým zůstal i v budoucnu, aby se zde lidé setkávali v lásce,“ dodává na závěr tento obdivuhodný muž. Jiří Šnajdr zemřel 31. srpna 2021.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)