„[Člověk vešel – pozn. aut.] do toho baráku a teď viděl spoustu mrtvých. V tu ránu, oni to nepřežili jenom, že byli vysílení fyzicky, ale zřejmě psychicky, to byla jedna mrtvola vedle druhé, když přežil tenhle moment, tak všechno ostatní se dalo z mého hlediska přežít. V Terezíně to pro mě nebyl vůbec problém, pro rodiče ano. Ta celá generace ztratila rodinu, ztratila zázemí, ztratila všechno, ale pro nás, když nám bylo čtrnáct patnáct a nebyli jsme vychovávaní nějak rozmazleně, tak jsme se na podmínky adaptovali. Teď tam byl kolektivní život a kulturní život nesmírně intenzivní, chodili jsme do práce, tak jsme se nemuseli trápit a přemýšlet, jaké by to bylo a co se s námi děje. My jsme se tam učili. Přestože byl zákaz učení, tak jsme se učili. Byla tam Friedl Dicker-Brandeisová, která nás učila kreslit.“
„Vadilo [nám – pozn. aut.], že jsme dělali nesmyslné práce. V Terezíně bylo všechno užitečné, kdežto tam jsme třeba tahali, jenom aby nás vyčerpali, těžké kameny nahoru a pak jsme těžké kameny zase tahali dolů. To bylo všechno. Pak jsme zároveň měli mezi sebou lidi, že jsme si vyprávěli obsahy knih. Když jsem se vrátila do školy do gymnázia, tedy dodnes někdy s češtinou zápolím, se psaním, a neměla jsem matematiku, ale z hlediska češtiny a literárních vědomostí jsem věděla, řekla bych, daleko více [než spolužáci – pozn. aut.]. Až potom se Jiří Musil začal se mnou přátelit, že jsme si vyměňovali knihy a povídali si o tom. Ale tam [v Osvětimi – pozn. aut.] zase byla skupina lidí, která se živila tím, aby přežila. Já jsem to jako přežití nebrala. My jsme tam byli poměrně dlouho a byli jsme vlastně první transport, ze kterého vyšli lidé také živí. Protože byl červenec 1944 a Německo bylo rozbombardované, potřebovali pracovní síly, takže udělali selekci.“
„[Leželi jsme – pozn. aut.] jeden vedle druhého. Špatně, nic. Teď jsme slyšeli dunění. Tak víme, že se vlastně blíží konec války, to jsme věděli, tak už nás jdou osvobodit. Tak jsme se tím živili, leželi jsme na betonové podlaze a živili jsme se tím, že teď už to musíme vydržet, že už bude brzy konec. A najednou dunění přestalo a jeden nebo dva dny prostě nic. Já si pamatuji, to jsme byli nešťastní, říkali jsme si: ‚Oni o nás nevědí, oni nás obešli.‘ Najednou začali hlásit: ‚Uwaga, uwaga‘, ve všech možných jazycích ‚pozor, pozor‘, a došlo k osvobození. To už předtím Němci utekli. Tak to už bylo takové. To už člověk ani nemohl chodit a nic. Pak došlo k něčemu neméně hroznému, že otevřeli sklady a dali nám chleba, kondenzované mléko a já nevím, co všechno, a začala umírat taková spousta lidí... Já jsem už tehdy měla tyfus nebo já nevím, co všechno, a mně bylo tak špatně, že jsem nemohla jíst. Mě zachránilo to, že jsem nemohla jíst. Protože pak mě nějak vyzvedli, dovezli do nemocnice a tam mě dali dohromady.“
Prof. RNDr. Eva Smolková-Keulemansová, DrSc., rozená Weilová, se narodila 27. dubna 1927 v Praze-Libni v tehdejším Československu do asimilované židovské rodiny. Navštěvovala obecnou školu a poté docházela do gymnázia v pražských Vysočanech. V té době však již začala působit protižidovská nařízení, pamětnice tak na popud tatínka školu opustila a postupně pracovala v židovských dílnách, ve firmě Kondensia a ve výrobě hraček. Dne 6. března 1943 byla společně s rodiči transportována do ghetta v Terezíně, kde nejprve s maminkou pobývala v Hamburských kasárnách a poté v Jugendheimu. V Terezíně pracovala na Landwirtschaftu (zemědělství), a tak se dostávala i ghetto. V prosinci 1943 odjela s maminkou do koncentračního tábora Osvětim, kde pobývala až do června 1944, kdy zamířila do koncentračního tábora Dessauer Ufer a následně do Neugrabenu (pobočních táborů koncentračního tábora Neungamme). V posledních dvou táborech pracovala na odklízení trosek po bombardování, ale byla nasazena i na jiné práce. V dubnu 1945 byla transportována do koncentračního tábora Bergen-Belsen, který dne 15. dubna 1945 osvobodila anglická armáda. Jelikož v Bergen-Belsenu prodělala tyfus, žloutenku i tuberkulózu a při osvobození vážila 36 kilogramů, byla převezena na léčení do sanatorií ve Švédsku. V listopadu 1945 se vrátila do Československa, dokončila gymnázium a vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Jejím osudovým zájmem se stala chemie, pracovala na přírodovědecké fakultě, ve svém akademickém životě se věnovala hlavně chromatografii a získala titul profesor. Eva Smolková-Keulemansová byla celkem třikrát vdaná a žila v Praze. Zemřela 27. února roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
