Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Smolková-Keulemansová (* 1927  †︎ 2024)

• narodila se 27. dubna 1927 v Praze-Libni do asimilované židovské rodiny

• 6. března 1943 – transportována do ghetta Terezín

• prosinec 1943 – transportována do koncentračního tábora Osvětim

• červen 1944 – odvezena do KT Dessauer Ufer a pak do Neugrabenu

• duben 1945 – převezena do KT Bergen-Belsen

• 15. dubna 1945 – osvobození britskou armádou

• léčila se ve Švédsku

• v listopadu 1945 se vrátila do Československa

• vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• zemřela 27. února 2024

Eva Smolková-Keulemansová se narodila dne 27. dubna 1927 v pražské Libni do židovské rodiny Weilových. Maminka se jmenovala Alice a tatínek Oskar. Tatínek pracoval jako výpravčí v Častolovicích, s maminkou se oženil v roce 1926 a společně se přestěhovali do jednopokojového bytu v Libni: „Já jsem nikdy nepocítila nějakou nouzi, že by mi něco chybělo, ale moje dětství hrálo velkou roli v mé budoucnosti. Zvláště pak v době Terezína a dalších horších míst, kam se člověk dostal.“

Uvědomila jsem si, že jsem jiná

„K našim přátelům patřily jak židovské rodiny, tak nežidovské. Když to rozmýšlím, tak více rodin bylo židovských, ale nikdo nebyl židovsky[1] orientován. Slavili jsme Vánoce, kupodivu také velké svátky židovské, ale nebylo to nějaké náboženské cítění nebo pochopení. Alespoň ne u mě. Ale bylo krásné chodit do synagogy. Třeba na svátky pod zelenou jsme dostávali bonbony a ta atmosféra mě vždycky nesmírně ovlivňovala a ohromně se mi to líbilo. Ale dosah jsem vůbec nevnímala. Přestože jsme měli v papírech vyznání izraelské, celá rodina byla bez vyznání.“

Pamětnice absolvovala obecnou školu a poté začala chodit do primy na gymnázium ve Vysočanech. To již přišel zákaz školní docházky pro židovské děti a i přes ředitelovo neuposlechnutí tohoto zákazu zabránil Evě Smolkové-Keulemansové v docházce do školy tatínek. Pamětnice tak začala navštěvovat různé doučovací kroužky, začala pracovat v tzv. židovských dílnách, ve firmě Kondensia a ve firmě na výrobu hraček. Zároveň se začala stýkat se sionisty a vzrostl u ní zájem o levicové smýšlení zejména díky Josefu Sommerovi a Feierabendovi: „Já to zdůrazňuji, protože dnes se zapomíná, jací lidé tehdy žili, s jakými ideály a jak nás vychovávali. Nám to pomáhalo k uvědomění si spíše kolektivního než egoistického myšlení.“ 

Pamětnice také nebyla v Libni kvůli svému židovskému původu přijata do Sokola, a tak odešla do sportovního klubu Makabi a později na Hagibor:[2] „Jestli jsem se někdy cítila Židovkou? To jsem skutečně nepociťovala až do doby, kdy jsem strašně toužila po kole. Rodina pořád říkala, že nemá peníze, ale pak se nějak složili a já jsem dostala kolo. A všechny děti v ulici jsem začala učit jezdit na kole. Ale pak se objevil časopis Vlajka a velký článek odsuzující Židy a to bylo poprvé, kdy jsem si říkala: ‚Aha, tak já jsem nějaká jiná.‘“

V ghettu Terezín

Rodiče dokonce uvažovali, že by dceru vyslali do zahraničí. Nakonec ale rodina zůstala pohromadě. S tatínkem a s maminkou tak dne 6. března 1943 nastoupila přes Veletržní palác a zastávku Prahu-Bubny na transport do Terezína. Tatínka v Terezíně od rodiny oddělili a vsadili do Sudetských kasáren a maminka s pamětnicí putovaly do Hamburských kasáren. Eva Smolková-Keulemansová se však po krátké době stěhovala do Jugendheimu: „Adaptovala jsem se poměrně rychle, nebyl to žádný problém, protože pro mě bylo všechno nové a vůbec mi nepřipadalo, že nemám moc jídla. Tady ale začíná ten moment, kdy maminka ze strašně nízkého platu koupila velký obložený chlebíček, rozdělila ho nějak na housku a ještě mi z toho jednoho chleba dala kousek do školy. Já jsem byla stále spokojená. Takže problém nedostatku jídla mě v Terezíně nikdy netrápil.“

Eva Smolková-Keulemansová byla přidělena na zemědělské práce (Landwirtschaft), a tak se dostávala mimo Terezín a později se mohla stýkat i s tatínkem. Ten ji prý ještě stačil upozornit na nejrůznější nebezpečí.

Hrůza Osvětimi

V prosinci 1943 byla pamětnice transportována do Osvětimi a z pochopitelných důvodů nechtěla na jeden z největších likvidačních táborů vzpomínat: „To je pro mě takový horor, že nemám, o čem povídat. V tom vlaku všichni znají, jak jsme byli narvaní jeden vedle druhého, jak jsme vystoupili a jak nás rozdělovali. Když potom člověk vstoupil do baráku a teď viděl spoustu mrtvých, oni to lidé nepřežili nejenom z důvodu fyzického vysílení, ale i psychického, to byla jedna mrtvola vedle druhé, tak když prožil tenhle moment, tak všechno ostatní se dalo z mého hlediska přežít.“

V Osvětimi se prý vykonávaly nesmyslné práce za účelem fyzického vyčerpání. Poprvé se tam také dozvěděla o plynových komorách. U následující selekce byla spolu s maminkou vybrána do dalšího transportu: „Tak si pamatuji, že svítilo slunce a my jsme šli do umýváren. Já jsem si pořád zpívala, vždycky mně všichni připomínali, i po válce, že jsem tam stála a pozpěvovala jsem si. To už jsme věděli, že jdeme do něčeho, a teď jsme nevěděli, jestli to bude plyn, nebo voda. Dostali jsme mýdlo a tekla voda.“

Onkel Otto aus Köln

Společně s maminkou se v červnu 1944 dostaly do tábora Dessauer Ufer, který byl pobočním táborem koncentračního tábora Neungamme. Vězeňkyně opět bydlely na palandách a pracovaly v obrovských skladištích. Eva Smolková-Keulemansová chodila především do továren na odklízení rozbombardovaných částí, ale i na jiné práce: „To bylo pro nás vysvobození. Byl to spíše život, i když za strašně omezených podmínek. Ale zase jsme dostali něco k jídlu. Oproti Osvětimi, to vám potvrdí všichni, kteří šli stejnou cestou, jsme na tom byli mnohem lépe.“

Lepší bylo nejen jídlo, ale také zacházení dozorců. Eva Smolková-Keulemansová vzpomíná na „Onkel Otto aus Köln“, v překladu strýčka Otto z Kolína (nad Rýnem), který se choval k vězeňkyním lidsky: „Když viděl, že někdo nemá boty, tak mu to prostě zařídil. Také každý den přinesl jedno vajíčko rozdělené na čtvrtiny a dbal o to, aby každý něco dostal. Pak nám nosil chleba se sádlem a s marmeládou. To jsem předtím ani potom už nejedla. Ten se o nás ohromně staral.“

Poté byla převezena do Neugrabenu a do dalších pobočních táborů koncentračního tábora Neungamme. Den před dalším transportem dostala povolení zůstat u své maminky, která v té době už nic nevnímala. Tatínek byl z Terezína transportován do Osvětimi a poté do Sachsenhausenu a do dalších táborů. Pravděpodobně zemřel v dubnu 1945 na pochodu smrti ze Schwarzheide.

Druhý horor – Bergen-Belsen

V dubnu 1945 byla pamětnice transportována do Bergen-Belsenu. „Jednak síly už nebyly a jednak jsme tam leželi všichni jeden vedle druhého. (...) Jak si kdo lehl, tak ležel. Tam taky byla spousta mrtvol, ale člověk už byl tak nemocný, že se nemohl ani hýbat. To už jsem se nezabývala ani sama sebou. (...) Pak jsme slyšeli dunění. Věděli jsme, že se blíží konec války, takže nás jdou osvobodit. Tak jsme se tím živili a leželi jsme na té betonové podlaze. Musíme to vydržet. Najednou dunění přestalo a jeden nebo dva dny prostě nebylo nic slyšet. Já si pamatuji, že jsme byli nešťastní, říkali jsme: ‚Oni o nás nevědí, oni nás obešli.‘ A najednou začali hlásit ‚uwaga, uwaga‘, ve všech možných jazycích ‚pozor, pozor‘.“

Po osvobození však prý bylo nejhorší otevření skladů, kdy se k vězňům dostalo velké množství potravin. Jejich žaludky nebyly po dlouhodobém hladovění připravené na pořádné jídlo a začalo umírat obrovské množství lidí. V té době již Eva Smolková-Keulemansová nemohla ani chodit, prodělala úplavici, žloutenku, tyfus a tuberkulózu: „Já jsem měla tyfus a já nevím, co všechno. Mně bylo tak špatně, že jsem nemohla jíst, a to mě zachránilo. Tak mě vyzvedli a odvezli do nemocnice.“

V době osvobození vážila pouhých 36 kilogramů, a jelikož nemohla v Praze udat adresu nikoho známého, tak ji Mezinárodní červený kříž nepustil zpět do Československa. Holocaust sice přežila babička a teta, ale to Eva Smolková-Keulemansová ještě nevěděla. Poslali ji tedy na léčení do Švédska.

Ve Švédsku

Putovala po švédských sanatoriích, a když poprvé vyšla ven, setkala se s dívkou jménem Gun Hansonová, se kterou se s pomocí slovníku naučila jednodušší hovory ve švédském jazyce. Poté byla převezena do československého tábora. „Jednoho dne si mě zavolal ředitel a říká: ‚Nějaká rodina z Helsingborgu si vás žádá a poslala nám lístky na vlak.‘ Tak jenom, ať řeknu. Tak jsem si říkala: ‚Proč bych si neudělala výlet?‘ Tak jsem jela do Helsingborgu a na nádraží stál pán s paní.“ Jednalo se o rodiče Gun Hansonové a pamětnice u rodiny pobyla čtrnáct dní. Dokonce jí prý nabídli i adopci a možnost studia.

Do Československa se Eva Smolková-Keulemansová vrátila v listopadu 1945, měla dodělat zkoušky a postoupit do oktávy gymnázia. Během zkoušek dostala jedinou trojku z chemie a právě chemie se stala předmětem její budoucí profesionální dráhy.

První dáma chromatografie

Po gymnáziu se přihlásila na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a už ve druhém ročníku pracovala na katedře analytické chemie. Poté složila malý doktorát a nakonec i napsala disertační práci: „A nastala první konference analytické chemie. Z Brna přijel pozdější kolega a šéf brněnského ústavu a začal nám vykládat o chromatografii, což bylo v době plynové chemie novum. Mně se to strašně líbilo, a tak jsem panu profesorovi Oldřichu Tomíčkovi utekla a začala jsem s pomocí našeho skláře dávat dohromady přístroje. Protože se psal ročník padesát a něco, tak mně začali říkat, že jsem první dáma chromatografie.“

Jejím prvním manželem byl fyzik František Vicena, který však po pěti letech manželství zemřel. Poté se seznámila s kolegou Josefem Smolkou, s nímž se však následně rozvedla. Třetím manželem se stal profesor Keulemans z Nizozemí, se kterým žila v Československu: „On tady oceňoval kulturu, byl tu rád a politický systém mu nevadil. (...) Naučil mě znát Kiliána a sám se tady učil třeba Prokofjeva. Hudebně byl nesmírně vzdělaný. Já jsem se zase naučila trochu jejich kultury.“ 

Eva Smolková-Keulemansová v době natáčení rozhovoru (2015) žila v Praze. Říkala, že dnes nenávist k Němcům nechová. Zlom prý nastal díky pobytu v Berlíně, kde byla na léčení svého prvního manžela: „Když jsem tam vyšla ven a viděla jsem německého vojáka v šedivé uniformě, tak jsem přešla na druhou stranu. Ale tam nastal důležitý moment. Spravila jsem si svůj vztah ke všem Němcům. Já jsem je nesnášela.“

[1] Tj. nábožensky.

[2] Význam viz: http://www.hakoach.cz/sport-a-zide.html.