Ing. Helena Smolíková

„Když byly nálety, chodili jsme do sklepa se schovat. To je zrovna taková věc, kterou bych opomněla, že vždycky jsem si musela vzít na sebe troje šaty, takže jsem nemohla dát ani ruce k tělu. No, do jaké míry by nás to ochránilo, nevím. Vždycky to přestalo a pak zase houkaly sirény. Maminka si zažívala tvrdé chvíle. Bezesporu.“

„Ale to už muselo být po tom 9. květnu 1945. My jsme chodili ze Střešovic, bratr byl tenkrát ještě v kočárku, to bylo roční dítě. Jak je dneska náměstíčko na Bořislavce, tak tam byla horda lidí, kteří kopali, kopali jámu. Někdo říkal, že si kopou svůj vlastní hrob, oni to byli zajatci, zřejmě, nevím. Tehdy to byli normální chlapi, dneska by se řeklo asi kluci, byli to Němci, kteří si tam vykopali ty jámy. Odhadla bych asi velikosti 50 metrů, nevím, kolik do hloubky. A pak je postříleli a pak je tam naházeli. Vždycky když teď jedu na Bořislavku, tak si na tohleto vzpomenu. Když tam teď stavěli metro, určitě se k tomu museli nějak dostat.“