Mgr. Jaroslava Slavíková

* 1927

  • „Tady, jak stojí u fary pomník toho (sovětského) chlapce, tak vždycky když jdu kolem, mu (s lítostí) řeknu: ‚Maminka na tebe čekala, a tys umřel tady u Pardubic.‘ To bylo něco! Byly krásné dny. Každý měl radost, že válka skončila. Oni ti vojáci dostali občas volno, že mohli po Pardubicích chodit. Každý je vítal, mluvil na ně. Pár slov se člověk naučil.“

  • „Najednou rána na dveře. Dveře se otevřely. Vešel menší drobnější člověk. Oni nosili tihle kolaboranti kožené bundy, kabáty, kožené kalhoty. ‚Heil Hitler!‘ Kantorka samozřejmě něco takového nečekala. Představil se, a že shání Hanu Klepetářovou. ‚Je tady ve třídě?‘ Učitelka řekla: ‚Ano je.‘ Hana vstala, bledá, chvěla se. A on jí řekl: ‚V této třídě jste naposledy, půjdete se mnou a už se sem nevrátíte.‘“

  • „Táta musel okamžitě (po zabrání školy Němci) jezdit po Svítkově, Popkovicích, na Přerovsku a hledal třídy. On byl úplně zafixovaný na to, aby se děti neulejvaly. Aby i přesto, co se stalo hrozného, se děti něco naučily, protože jedině inteligentní člověk může něco dokázat. Jedna třída byla v hospodě, jedna ve mlýně, jedna v obchodě. Musel jich sehnat celkem pět.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pardubice, 20.06.2022

    (audio)
    délka: 02:36:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sekretářka poslouchala za dveřmi, jak učím, a donášela na mě

Jaroslava Novotná, 1942
Jaroslava Novotná, 1942
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslava Slavíková se narodila 7. září 1927 v Hoješíně v Železných horách. Otec Čeněk Novotný (1902–1983) byl učitel, matka Bohumila Novotná (1904–1990) švadlena. Po čtyřech letech se rodina přestěhovala na Přeloučsko a zanedlouho do Svítkova u Pardubic, kde otec ve škole dělal řídícího učitele. Byl pro svou jedinou dceru vzorem vlastence, buditele, poctivého kantora. Jako čtyřletá viděla v roce 1931 v Pardubicích na výstavě prezidenta T. G. Masaryka. Do školy nastoupila v září 1933 a v roce 1938 přešla do Reálného gymnázia v Pardubicích. Vnímala strach rodičů z událostí, které se řítily na Československou republiku. Přestože si užívala mládí, tíha válečné doby doléhala na všechny. Každé zaklepání na dveře vyvolávalo v lidech obavu, že jde gestapo. Jaroslava ve škole zažila, jak německý školní inspektor odvedl přímo z vyučování její židovskou spolužačku. V době heydrichiády byla v kině svědkem zatčení odbojáře Luďka Matury. Také její otec musel k výslechu na gestapo, kde mu vytýkali, že děti nemají rády němčinu a že učí málo uvědoměle. Stejné výtky ohledně malé uvědomělosti musel poslouchat o pár let později z úst komunistických činovníků na škole ve Svítkově. V roce 1946 ukončila gymnázium a odešla do Prahy studovat Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Protože bydlela v bytě známých na Pražském hradě, vnímala události, které doprovázely nástup komunismu, včetně smrti Jana Masaryka. Hrozilo jí udání vrátného, před kterým obhajovala pochod studentů v únoru 1948 na podporu prezidenta Edvarda Beneše. V roce 1950 jako studentka 4. ročníku už učila na osmiletce v Pardubicích, o rok později si dodělala státnice a pak učila na zdravotní škole. V roce 1951 se vdala za Miroslava Slavíka (1926–2017) a v roce 1956 se jim narodil syn Jaromír. Vysněným místem se jí stala Elektrotechnická škola v Pardubicích, kde učila 28 let češtinu. Ovšem i tam jí znepříjemňovala život místní buňka KSČ, a nepomohlo ani to, že vedla děti v Pionýru. V roce 2022 žila v péči svého syna v Pardubicích.