„Jeden z členů skupiny bratří Mikolášků přinesl písničky Bohdana Mikoláška, naprosto zakázané v té době. Mikolášci si nemohli nikde vrznout. My jsme si sedli dohromady, byť nikdo z nás nebyl muzikant, jak hlasově, tak muzikantsky. A my jsme vyhráli v armádě všechny soutěže! Což bylo úžasné, protože představa, že písnička Bohdana Mikoláška zazní na celostátním kole armádní soutěže politické písně v Ostravě a my tam s tím získáme první cenu, to bylo něco tak absurdního! Ale v té armádě nikdo nepočítal s tím, že by něco takového mohlo nastat. Ještě: jeden z naší kapely byl předseda plukovního SSM, takže tímto způsobem jsme byli kryti a dělali jsme krásnou muziku.“
„Listopad 1989 znamenal úžasnou svobodu a úžasné uvolnění. Když člověk v tu chvíli překročil rubikon a jednoznačně se přihlásil k tomu, co se odehrávalo, a k tomu, že zpátky cesta není, to bylo tak strašně osvobozující, byť jsme nevěděli, jak to dopadne. Výsledek byl dlouho nejasný. Ještě koncem prvního týdne po 17. listopadu nebylo jasné, jestli vedení komunistů nepovolá milice, které byly zaktivovány, jestli nebude pověřena armáda, aby zpacifikovala situaci. Tehdejší ministr Václavík říkal, že když dostane pokyn, tak bude stačit, když nad Václavákem přeletí velmi nízko dvě stíhačky a lidé budou rozprášeni.“
„Před generální stávkou 27. listopadu [1989] v pátek bylo shromáždění zaměstnanců VŠST ve velké posluchárně, kde vedení školy jednoznačně zakazovalo účast na generální stávce, protože se tím zastaví výroba, povede to k obrovským ztrátám a že stávku nelze připustit. Studentská stávka samozřejmě byla, ale škola že se ke generální stávce nemůže připojit. V pondělí bylo nové shromáždění zaměstnanců, kde byla prezentována zcela jiná strategie: ‚Ano, my podpoříme stávku, postavíme se do čela a vyrazíme s průvodem na Náměstí bojovníků za mír!‘ [Současné Benešovo náměstí před radnicí] My jsme řekli: ‚Ne, my tam půjdeme. Vy si můžete jít také, my vám v tom bránit nebudeme, ale my si půjdeme sami.‘ To byly takové paradoxní situace.“
„Tady byly určité snahy zástupců komunistů se infiltrovat mezi studenty a odtáhnout studenty od Občanského fóra, a aby studenti byli tou platformou, která se postaví do čela nového demokratizačního procesu společně s komunistickou stranou. Tyto snahy vyústily v to, že se ke studentům dostali dva tzv. poradci, pro které toto byl nejspíš – ty informace nemám úplně od nich – nejspíš to byl stranický úkol, kteří to dělali velmi vehementně. Takže ti studenti jim určitou dobu naslouchali. Nám se podařilo studenty přesvědčit, že tudy cesta nevede. Že spojení s komunistickou stranou na tom, aby se zúročilo to, k čemu došlo po 17. listopadu, tak tudy že cesta nevede.“
„Doba byla velmi chaotická. Vznikaly skupinky dosti samozvané. Někdy to bylo až humorné, kdo všechno se prezentoval jako člen vedení Občanského fóra. Do koordinačního výboru OF přijel šéf zvláštního útvaru, který byl rok předtím vyhozen pro neschopnost z této funkce. A on tam přijel a řekl, že byl diskriminován v době totality a že je zástupce Občanského fóra Vysoké školy strojní a technické. Takové situace nastávaly. Takže tam skupina poměrně široká se rozhodla, že budeme zastupovat OF a vytvářet nějakou platformu, která bude schopná komunikovat s vedením školy. Takže tam jsme byli nuceni říct, že za OF bude mluvit ten a ten a ten. A byli jsme čtyři.“
Jan Skrbek se narodil 4. ledna 1953 v Turnově. Otec Břetislav vyučoval na turnovském gymnáziu, matka Věra učila na základní škole. Jako své životní vzory zmiňuje pamětník své dědečky: František Skrbek byl za války vězněn v koncentračním táboře, Antonín Špika zase prošel těžkou anabází jako legionář v Rusku. V roce 1968 začal Jan studovat na turnovském gymnáziu. Nebyl nikde organizovaný, ale věnoval se radioamatérství, měl rád přírodu, sport a hudbu. Ve dnech sovětské srpnové invaze se podílel na protiokupačním vysílání rozhlasu po drátě z turnovského studia. V 70. letech založil s kamarády na gymnáziu beatovou kapelu Academia a hudbě se věnoval i na vojně, kde paradoxně v armádních soutěžích hráli i písně zakázaného autora Bohdana Mikoláška. V roce 1977 absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně a nastoupil jako technik do výpočetního střediska Vysoké školy strojní a textilní v Liberci. V listopadových dnech roku 1989 se tam stal jedním z mluvčích Občanského fóra. Díky své pracovní pozici tehdy tiskl různá provolání a letáky. Pozoroval, jak se do Občanského fóra snažili vstupovat různí kariéristé. Jeho krédem je být otevřený novým příležitostem a zajímat se o věci kolem sebe.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
