„Máti vzala takovýhle pro sebe, ne moc valný kufřík, co mohla, tak tam natěsnala. A já jsem měla hračku kufřík, hračku takovou, pro děti. Já jsem se zeptala: ‚Mami a můžu si já vzít tenhle kufřík?‘ ‚Ale jo.‘ Tak tam sem toho moc nenandala. Ty hlavní věci musela maminka naskládat do toho kufru a vypravily jsme se na nádraží. Všechno zůstalo tam, ale pak bylo možno si tam zajet, ona to zas nebyla taková hrůza nějaká velkoněmecká. Po čase maminka dostala za úkol, že tam má zajet, ten nábytek a co bude moct, to vybavení, že vlakem nákladním pak jako doveze. A přesto, že ona byla celkem taková dost nesamostatná, dost se vyhýbala takovýmhle velkým úkolům, otec ale byl v uniformě, nebo jí to prostě poručil. Tak ona to jako dost zdárně zdolala, že ty větší, že ty největší kusy nábytku tam nechala a takový ty menší, použitelný, to prostě dovlekla nějakým způsobem na to nádraží a vlakem se dostala zase zpátky.“
„A on taky byl velice loajální. Specielně vůči Masarykovi. On si ho velice cenil a já po něm pak taky. Já jsem se s ním seznamovala, tak pomalinku od těch čtyř let. Že tam byly nějaký brožury s panem prezidentem. Pana prezidenta jsem si strašně vážila a nejradši jsem ho měla, když byl navlečený ve vojenském a na koni. To byly mé oblíbené podobizny pana prezidenta, a čapku vojenskou, taková ta typická vojenská čapka, tady tím odznakem a taková spíš polo uniforma, jezdecký kalhoty, k tomu ten příslušný kabátek, takže možná že ho tam někde v tom albu mám. Takže pan prezident to bylo moje.“
„Prosím vás ale, v tom Rakousku, to jsme teda... Naši z toho teda byli pryč, já jsem z toho byla taky pryč. Zrovna když jsme tam zase měli přestoupit, tak tam na tom nádraží byla opravdu nějaká asi esesácká nebo jaká slavnost nebo co. Byl to orchestr, který byl složený ze samých Němců. Okupantů. A ty tam jako radostně fidlali a prostě ty se radovali z toho, jak už obsadili český pohraničí, nebo že ho budou obsazovat, to české pohraničí. Tak ti tam slavili, to měli pré zrovna, oni byli na vrcholu. Takže ty dojmy byly všelijaké z té cesty.“
Zdeňka Skoumalová, rozená Rejhonová, se narodila 8. února 1932 ve Velkém Bočkově (Velykyj Byčkiv) na Podkarpatské Rusi. Otec Jan Rejhon byl legionář a děti vychovával ve velké úctě k odkazu T. G. Masaryka. Zdeňka chodila teprve pár měsíců do první třídy, když musela svůj domov opustit. Přišel totiž březen 1939 a Podkarpatskou Rus obsadila maďarská vojska. Návrat přes Slovensko nebyl možný, a tak pamětnice s matkou Marií Rejhonovou absolvovaly složitou cestu přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko do Protektorátu Čechy a Morava. Otec se přesunu neúčastnil, protože narukoval v rámci mobilizace. Později se rodina usadila v pražských Kobylisích, kde Zdeňka započala svá studentská léta – nejprve na libeňském gymnáziu a poté na tehdejší Filologické fakultě Univerzity Karlovy. U profesora Bohuslava Havránka, předního českého lingvisty, vystudovala obor ruština a čeština. Jako dcera legionáře to neměla lehké, u celofakultních prověrek v 50. letech ji zachránil jen výborný prospěch. Její akademická dráha vedla přes řadu odborných pracovišť, největší část života působila na Československé akademii věd. Přestože na ni byl vyvíjen nátlak, aby jako rusistka vstoupila do komunistické strany, nikdy to neučinila. PhDr. Zdeňka Skoumalová, DrSc., zemřela 20. listopadu 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
