Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Zdeňka Skoumalová , DrSc. (* 1932  †︎ 2020)

• narodila se 8. února 1932 ve Velkém Bočkově (Velykyj Byčkiv), Podkarpatská Rus

• otec Jan Rejhon byl československý legionář

• do sedmi let žila s rodiči na Podkarpatské Rusi

• v březnu 1939 uprchla s matkou z Maďary obsazené Podkarpatské Rusi

• první třídu dokončila v Protektorátu Čechy a Morava

• po válce přestoupila z měšťanky na gymnázium v Libni, kde v roce 1951 maturovala

• vystudovala tehdejší Filologickou fakultu UK, obor ruština a čeština

• velkou část života působila v Akademii věd jako rusistka a obecná lingvistka

• nikdy nevstoupila do komunistické strany, i když na ni byl vyvíjen nátlak

• zemřela 20. listopadu 2020

Zdeňka Skoumalová od útlého věku prahla po knihách – to se již projevoval její zájem o jazyk. Jako sedmiletá zažila v roce 1939 dramatický útěk z Podkarpatské Rusi. Přišla sice o krajinu svého dětství, otevřely se jí tím ale nové možnosti vzdělání. Jako vystudované rusistce jí později několikrát nabídli, ať vstoupí do strany. Ačkoli po válce s komunisty ze začátku sympatizovala, pokaždé odmítla – otec legionář byl dostatečnou výmluvou. Vytouženou akademickou dráhu nastoupila bez protekce, jen díky své neskutečné píli a výborným studijním výsledkům. A jaký byl její vztah k ruštině? Když měla ve formulářích vyplňovat vystudovaný obor, vždy raději uvedla obecný jazykozpyt.  

Pan prezident, to bylo moje

Zdeňka Skoumalová se narodila 8. února 1932 v bývalé Podkarpatské Rusi v městě Velký Bočkov (Velykyj Byčkiv). Oba její rodiče pocházeli z malých obcí na Kutnohorsku, matka Marie Petrásková z Kněže a otec Jan Rejhon z Petrovic II. Tatínek bojoval v první světové válce, v roce 1915 upadl v Tarnopoli do ruského zajetí a o tři roky později se přidal k československým legiím. Až do konce války sloužil u 4. střeleckého pluku, demobilizovali ho v roce 1920. Poté vstoupil do státních služeb a s manželkou Marií přesídlil na Podkarpatskou Rus, kde dostal místo u finanční stráže. Po pár letech strávených v Toruni se Rejhonovi přestěhovali do Velkého Bočkova do domku, který jim pronajala smíšená česko-maďarská rodina.

Své děti, Stanislava a Zdenu, jak si později Zdeňka nechala říkat, vychovával bývalý legionář ve velké úctě k Masarykovi: „On byl velice loajální, specielně vůči Masarykovi. Velice si ho cenil a já po něm pak taky. Pomalinku jsem se s ním seznamovala tak od čtyř let, měli jsme doma nějaké brožury. Pana prezidenta jsem si strašně vážila a nejradši jsem ho měla, když byl navlečenej ve vojenským a na koni. To byly mé oblíbené podobizny,“ vypráví pamětnice.

Maminka mě zásadně nepouštěla ven

Ze svého dětství ve Velkém Bočkově si Zdena Skoumalová pamatuje jen velmi málo kamarádů. Místní děti mluvily několika jazyky: některé rusínsky, jiné maďarsky po matce a česky po otci. Také si vzpomíná, že tam žilo hodně Židů. „Ono jich tam bylo hodně, na té Podkarpatský Rusi. Maminka k nim chodila docela ráda nakupovat. Židovku byste ani tak nepoznali. Židi ale chodili v černém klobouku a takové dlouhé černé říze až na paty. Všechno v černým. Takže mě ze začátku na nich upoutalo to, že pánové nosí ženský šaty.“

Maminka ji ven ze dvora příliš nepouštěla, a tak se malá Zdena navštěvovala s jedinou kamarádkou, Věrou Hruškovou, jejíž otec také pracoval u finanční stráže. Od tří let se musela zapojovat do domácích prací, protože v rodině platilo, že z děvčete musí být spořádaná hospodyňka. Její všetečné otázky i zájem o knížky rodiče odbývali a všechny své naděje vkládali do staršího syna Stanislava, jenž studoval Státní vojenské reformované reálné gymnázium (SVRRG) až v daleké Moravské Třebové. Českou obecnou školu ve Velkém Bočkově měli, i když bylo málo učitelů. Za vyšším vzděláváním ale už museli žáci jinam. Psal se rok 1938, když malá Zdena konečně nastoupila do první třídy. A tehdy se nad Podkarpatskou Rusí začala stahovat mračna.

Nálada byla pochmurná a útěk narychlo

V návaznosti na mnichovský diktát došlo 2. listopadu 1938 k arbitrážní konferenci ve Vídni, podle jejíhož rozhodnutí muselo Československo odevzdat prohitlerovskému Maďarsku jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi. Velkého Bočkova se maďarské územní požadavky zatím nedotkly, ovšem atmosféra strachu a nejistoty se šířila i zde. Nakonec začali Češi ve Velkém Bočkově balit ještě dřív, než přišel osudový 15. březen 1939. Okupace Československa nacistickým Německem a následný zábor Podkarpatské Rusi maďarskou armádou už většinu z nich zastihl na cestě.

Zdena Skoumalová vzpomíná na to, jak náhlý jejich útěk byl: „Máti vzala pro sebe ne moc valný kufřík. Co mohla, to tam natěsnala. A já jsem měla takovou hračku, kufřík pro děti. Zeptala jsem se: ‚Mami a můžu si já vzít tenhle kufřík?‘ ‚Ale jo.‘ Moc jsem tam toho teda nenandala. Hlavní věci musela maminka naskládat do kufru a vypravily jsme se na nádraží.“

Matka byla na všechno sama, protože otec narukoval v rámci mobilizace. Pro ženu nezvyklou samostatně se rozhodovat to bylo velmi náročné, ale Češek s dětmi prchalo z Bočkova více, tak se spojily dohromady. Co bylo pro vystrašené matky dlouhé čekání na vlak, to si děti ve své naivitě užívaly jako výlet vláčkem. Přes Slovensko jet nemohli, protože Maďaři by je na hranicích nepustili. Tak začal dlouhý a strastiplný návrat do okupované vlasti, kterou měla malá Zdena teprve poznat.

Radostně tam fidlali, že obsadili pohraničí

Matka s dcerou nakonec utekly přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko. Zdena Skoumalová si vybavuje, že v jednom rumunském městě na okamžik zahlédla otce oblečeného do vojenské uniformy. Musely však pokračovat dál. Vlakem, a když byla přerušená železnice, náklaďáky. Jednou se matce dokonce ztratila. „To byla ale hrůza. Těch náklaďáků bylo málo. Já nevím, jestli nás nacpali do dvou nebo do tří. Bylo to už trošku o život. Na chvilinku jsem byla v rozpacích, kam vlastně patřím. Jak se každý chtěl rychle dostat do těch náklaďáků, úplně mě to odtrhlo od matky,“ vzpomíná.

Při jednom přestupu v Rakousku byla Zdena Skoumalová svědkem fašistické parády: „Na nádraží byla zrovna nějaká esesácká slavnost. Orchestr složený ze samých Němců. Okupantů. A ti tam radostně fidlali a radovali se z toho, jak obsadili český pohraničí. Slavili, měli zrovna pré, byli na vrcholu. Takže dojmy z té cesty byly všelijaký.“

Po válce jsem zprvu fandila bolševikům

Po dramatickém návratu z Podkarpatské Rusi pamětnice dokončila první třídu v otcových rodných Petrovicích. Když se později rodina přestěhovala do pražských Kobylis, začala Zdena chodit na tamější měšťanku. Moc si oblíbila svého třídního učitele Blažka, velkého vlastence, o něhož měla po celou dobu okupace strach – o kolaboranty a udavače totiž nebyla nouze. Po válce se jí podařilo přestoupit na libeňské gymnázium a tam ji zastihl únor 1948. Zdena Skoumalová přiznává, že kromě otce byla tehdy celá jejich rodina na straně komunistů.

„My tři kromě táty jsme fandili bolševikům, teda komunistům, protože jsme si říkali, že ti jsou nejdůslednější. Ti ostatní  s Němci všelijak spolupracovali a teď ze sebe dělají hrozné hrdiny,“ vzpomíná Zdena Skoumalová na poúnorovou dobu. „Táta neměl rád stranictví, aby byl členem strany nebo něčeho takového, ale zároveň se nedal zviklat, aby se do těch nových stranických organizací nebo poloorganizací nechal nahecovat.“ Ani Zdena Skoumalová nechtěla nikam vstupovat, dobře si ještě pamatovala nenáviděné protektorátní nábory do mládežnických organizací.

Zachránily mě řady jedniček

Po maturitě se hlásila na tehdejší Filologickou fakultu UK. Nebylo to jednoduché, psal se rok 1951 a ona nebyla ve straně. Na obor ruština ji ale přijal sám vedoucí katedry českého jazyka prof. Bohuslav Havránek, spoluzakladatel Československé akademie věd a přední lingvista té doby. Temnou atmosféru 50. let si Zdena Skoumalová pamatuje moc dobře. Při celofakultních prověrkách prošla jen díky výbornému prospěchu. „V tomhle ohledu já jsem byla spíš v té nevýhodný skupině, protože táta nikde netajil, že byl legionářem. Já jsem to ostatně taky nikdy netajila,“ popisuje svou tehdejší situaci.

Nenápadně jsem z toho oboru vycouvávala

Studium ruštiny si nikdy sama nevybrala, ale úspěšně ho dokončila. Akademickou dráhu nastoupila na katedře rusistiky, kam dostala roční umístěnku. Pak následovala další odborná pracoviště: Československá akademie věd, Československo-sovětský institut, Kabinet cizích jazyků, Ústav pro jazyk český, Matematicko-fyzikální fakulta UK a další. Hlavním problémem, kterému filologické a lingvistické obory tehdejší doby čelily, byl podle pamětnice nedostatek studijního materiálu. „I na tu pitomou ruštinu, kterou jsem studovala, nebyly učebnice. Nebylo nic.“   

Zdena Skoumalová začala z vystudovaného oboru postupně couvat ven a profilovala se čím dál víc jako obecná lingvistka. Živě se zajímala o angličtinu, francouzštinu a také polštinu. Pokud šlo o západní jazyky, ty byly obyčejným smrtelníkům téměř nedostupné. „Kdo chtěl dělat západní jazyk, tak musel mít nějakou tu protekci. Nebo jeho známí či rodiče už v tom oboru pracovali nebo byli třeba významní překladatelé. Takže těm se vyšlo nějak vstříc, že jejich dítě mohlo být laskavě přijato na tu angličtinu. S franštinou to bylo ještě horší.“ Jen k němčině měla Zdena Skoumalová dlouho živelný odpor, ačkoli zrovna k ní bylo z NDR k dispozici mnoho materiálů.  

Vždycky jsem odmítala vstoupit do strany

Zdena Skoumalová přiznává, že v mládí částečně komunismu podlehla. Obzvláště k Leninovi a Stalinovi cítila určité sympatie. Nikdy však do strany nevstoupila, ačkoli několikrát se jí na to ptali. „To vystřízlivění mohlo být možná rychlejší, to uznávám,“ připouští. „Pokud za mnou někdo šel, že bych měla do té strany vstoupit, tak jsem se vymluvila, třeba že otec byl legionář a že by mě tam stejně nevzali. A proč to mám zkoušet, když by mě tam stejně nevzali.“

Smrt Gottwalda však nijak neoplakávala, dokonce jej označuje za „ňoumu“ a dodává: „To už byli kovaní bolševici, kteří věřili v ten komunismus na věčné časy. Tahle víra opadala. Myslím, že opadla poměrně dost rychle.“ Jedno bylo paní Skoumalové jasné, a tím se řídila celý život: „Nikdy se nenechat těmi bolševiky zblbnout.“

Duší akademička, toužila zasvětit celý svůj život lingvistice. Zůstat v oboru pro ni bylo nejdůležitější, ať už byla léta padesátá, či šedesátá. „Člověk nikdy dopředu nevěděl, co bude,“ vzpomíná pamětnice. „Nikdy nevěděl, co bude ještě dál. V osmašedesátým jsme se radovali, že už to konečně padlo. A najednou přiharcovali a už to bylo. A lidi byli rádi, pokud se udrželi aspoň na svých místech. Některý, který se hodně angažovali, to odnesli. Já jsem nikdy nebyla angažovaný politik a nikdy jsem taky nechtěla být.“

PhDr. Zdeňka Skoumalová, DrCs., se ve své akademické dráze celý život věnovala obecné lingvistice a působila na našich předních vědeckých pracovištích. Je autorkou či spoluautorkou řady odborných publikací. Zemřela 20. listopadu 2020.