četař Irena Trojanová

„My jsme se nevozili ani vlakem, tak byla první republika, my jsme neměli. A to se nedivte, republika se budovala. (Když jste různě chodili za tou frontou, chodili jste pěšky?) Jistě že pěšky, to byla výjimka, když nás svezli, to muselo být hodně daleko. Nebo třeba jsme... Vopravdu, mosty byly pryč, roztřískaný a podobně. Tak v tom Polsku, v ňákým asi městě nebo vesnici, nevím, ale my jsme tam pět dní neměli co žrát. A pak přišli prostě. Promiňte, že říkám žrát - i když to tam bude, to zničte. Že neměli jsme pět dní. A my jsme jedli zmrzlý brambory. A tam nás vezli, to ještě byli Rusové, teda spojenecký. A tam nás vezl vlak jako pro dobytek, ale tam nebylo nic. A tam jsme čekali pět dnů, kdy budeme jíst. A tak jsme šli žebrat k Polákům chleba, to už bylo v Polsku, a oni, že nemají. Čekali jsme, až nám něco hodí z letadla. Bylo nám řečeno, že jíst není co, že města jsou rozbombardovaný a letadla asi byly v nebesách. Takže nám naházeli, víte co, uzené kozí žebra. A to jsme vohryzávali. Než nám dali chleba.“ (44:48–46:37)

„(Vůbec, jak to bylo možné – přejít z Rudé armády do československé? To asi nebylo úplně snadné.) My jsme byli převezený, předaný, a to, počkejte, jak se to tam na tom Slovensku jmenovalo, a tam byl z Podkarpatský Rusi Balabán Vasil. A jinak nás všechny tři chtěli voddělat sovětský NKVD, že jsme utekli. My jsme neutíkali, nás odvezli. Ale vopravdu. A tam byl zakarpatskej NKVD, takže tak nám zachránil život, protože nás chtěli vopravdu jako dezertéry... (Takže vy jste opravdu utekli?) My jsme utekli, protože jsme tam nechtěli být. (A jaké bylo to přijetí tou československou armádou?) Normální. (No ale asi se vám žilo pak lépe.) No, žilo se nám lépe, mluvili s námi... Protože tam bylo hodně našich lidí nebo Čechů, kteří sloužili na Zakarpatský nebo Podkarpatský Rusi, tak voni nás brali normálně.“ (52:22-53:31)

„Tak já jsem Irena Trojanová. Tak narodila jsem se 11. května 1926 na Podkarpatský Rusi bývalý. Bylo mi, když přišli Maďaři a Němci, tak mně bylo třináct let. A jinak pocházím z deseti dětí, ale v životě jsme se neviděli. (Jak to?) Tak udělala, prosím, válka, že jsme se prostě neviděli, neznali, neviděli. (A kdy jste nastoupila do armády?) Do armády jsem nastoupila 18. listopadu, domnívám se, nechci se hrabat v papírech, tak nějak, 18. listopadu 1926, a byla to Podkarpatská Rus, to už tam máte, vy si to seřadíte pak. (1926, to ne, vy jste říkala 1944.) Já jsem narozena 1926. Já jsem nastoupila do Rudý armády. Byla výzva jako na dobrovolci. Ale ty dobrovolci, vy víte, jak to je. Prostě pudeš a hotovo! A já jsem vstoupila do Rudý armády. Já jsem sloužila v Rudý armádě určitou dobu, kde jsem prodělala takový – s ostatníma takovýma podobnýma, jako jsem já, jsme prodělaly takový rychlokurzy ošetřovatelek. No, prostě jsme se musely naučit, protože jsme byly prakticky bez vzdělání.“ (00:00-2:17)

„(Také jsem se chtěla zeptat, vnímala jste třeba, že by nějaký antisemitismus za války, který vy jste nějak zažila?) Podívejte se, za války jsem to nezažila. Ale bohužel, zažila jsem to za svobody, no prostě za režimu (komunistického). A byli to inteligentní lidi, byli to lékaři a podobně. Od tych jsem to zažila. Dneska jsou pod drnem už. (Jak se to projevovalo?) Po roce 1968 různě. Protože já jsem z Podkarpatský Rusi, že jo. Jestli vám to něco říká. (Jak různě?) Já nevím, když prostě chcete něčeho... takhle, chcete mít v něčem pravdu skutečnou, tak ji nesmíte stejně říct. Protože já jsem třebas byla v takový situaci, to není všeobecně, ale když si to dovolil velký šéf říct, abych si uvědomila, odkať jsem a co jsem... Víte, já jsem se narodila za první republiky, a když takoví lidi něco takovýho dokážou říct a hájit se, a řekne vám toto, to, co jsem vám řekla, myslíte si, že vás by to hřálo? Rozumíte mi dobře?“ (71:50-73:48)