Zdeněk Škarvada

„Potom jsme lodí byli transportovaní z Memelu do Štětína a tam byl jeden z nejkritičtějších dnů. Čtyři dny trvala plavba Baltským mořem. Ta loď vozila uhlí a podle toho taky vypadala. Nás do ní naprali 3000 a věřili jsme, a jenom doufali, že se to nestane, že nás utopí. Protože to Němci provedli s nějakými koncentráčníky, že je vyvezli lodí do Baltiku a tam loď potopili s tím, že byla bombardovaná a šla ke dnu. Takže my jsme očekávali taky nejhorší, to je fakt. Ale nakonec po těch útrapách, kdy byl problém vůbec dostat se ven aspoň po jednom po žebříku z podpalubí a vykonat svoji lidskou potřebu, naštěstí jídla nebylo, a tak nebylo ani co ztrácet. Ale jakž takž jsme to přežili...“

„Tak jsem se dostal ven, vyskočil, spadl jsem do vody. Čekal jsem, napřed jsem otevřel bombičku, která naplňuje plovací vestu, kterou má letec vždycky uvázanou kolem sebe. Ta nafoukne ochrannej límec, že zůstane držet hlavu nad vodou, aby se nezalknul a neutopil. Druhá věc byla ‚kingy‘, tedy ten gumovej člun, kterej byl pro jednomístný stíhačky tak malej, že to byla jenom taková malá vanička. Ten jsem uvolnil v sedadle od padáku, otevřel, a když jsem otevřel tu lahvičku se stlačeným vzduchem, tak se ukázalo, že byla téměř prázdná, a ten člun se nafouknul jenom jako taková hadra. Přesto se mně podařilo udržet nad vodou natolik, že jsem si tam zapříčil do těch poutek ruce a shrnutý rukavice držely, abych z toho nevyklouznul. Chvilku jsem tam zápasil, v první řadě samozřejmě s uvolněním padáku, protože mě ten vítr, kterej byl při hladině velmi ostrej, táhl po hladině a napolykal jsem se toho i tak dost. Co si ještě pamatuju, akorát že jsem měl v kapse legitimaci a dokument, že jsem se toho snažil zbavit, přestože to byl vlastně důkaz, kdo su, co su. Natolik to ještě vždycky myslelo, že jsem si říkal – však když mě najdou, tak budou vědět, kdo su, protože vědí, kde a kdy jsem se ztratil. A když mě nenajdou, no tak těm už to bude jedno a mně taky. A netrvalo to dlouho, možná pár minut a ztratil jsem vědomí. Začalo všechno bělet, úplně se ztrácet do běla, až jsem nakonec neviděl, jestli to sněží, nebo co, a ztratil jsem vědomí úplně. A pak už si nic nepamtuju. Taky nevim, jak dlouho to trvalo, až jsem se probudil na palubě lodi a říkám: ‚Sláva!‘ A jak jsem najednou viděl, že se nade mnou sklánějí námořníci a mají tady napsáno, že jsou to Němci, Kriegsmarine, tak jsem pomalu upadl do bezvědomí znovu.“

„Musím přiznat, že se ti námořníci chovali opravdu lidsky. Vytáhli mě, vzali mě dolů do nějaké kabiny. Všecko ze mě strhali, mokrý, byl jsem nahatej a naházeli na mě takhle tlusto dek, protože jsem dostal zimnici a třásl jsem se jak osika. Probudil jsem se teda k vědomí, to už bylo tak kolem šesté hodiny večer a venku tma, bylo 4. února. Takže to bezvědomí trvalo hrozně dlouho, zřejmě to podchlazení vykonalo svý. Že mě teda vykopali doslova z hrobu, teda z mokrýho hrobu.“

„Když Taliáni bombardovali náš konvoj, tak jedna jediná bomba spadla v takové těsné blízkosti u toho křižníku, že střepiny zabily tři námořníky na palubě. My jsme ten den měli ještě povinnost stát čestnou stráž při tom pochovávání. Takže jsme viděli slavnostní…, ne, slavnostní se nehodí, viděli jsme ceremoniál, jak se pohřbívá voják na moři. A to byly vlastně první (válečné) kroky po Polsku, protože tam jsme si zažili těch německejch bomb a toho, těch mrtvejch všude kolem, ať to byli lidé nebo zvířata, viděli jsme víc než dost. To bylo doslova masakrování při tom ústupu v Polsku směrem na východ.“

„No a jak jsme se začali blížit ke středu toho Německa, tak se už začaly objevovat aeroplány. A to jak německý, tak anglický, takže spojenecký. Co se nestalo – viděli pochodovej proud a ti naši do nás začali střílet. Tam tenkrát taky padlo lidí... Vzpomínám si, byl z Brna, on už taky nežije, nějakej bratr Knotek, měl chudák přeraženou ruku taky od toho. Ti naši stříleli, vytrvale útočili. My už jsme lehali na zem a dělali písmena POW – prisoners of war, váleční zajatci. Ale jako kdyby nedbali, bušili do toho znovu.“