Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Škarvada (* 1917  †︎ 2013)

• narodil se 8. 11. 1917 v Olešnici u Blanska

• 1. 10. 1935 nastoupil na Vojenské letecké učiliště v Prostějově

• 30. 3. 1937 složil přísahu jako pilot

• po okupaci odešel do Polska, poté přes SSSR do Velké Británie

• létal jako noční letec, po selhání letounu padl do německého zajetí

• anabáze po evropských táborech zakončená pochodem smrti o délce 1000 km

• 1950 přeřazen do zálohy a degradován

• práce ve stavebnictví a dolech

• 1965 částečná rehabilitace

• od 1972 pracující důchodce, od 1990 na odpočinku

• 8. 5. 2000 jmenován dekretem prezidenta republiky brigádním generálem

• nositel řady vyznamenání

• zemřel 11. 5. 2013

Mládí

Zdeněk Škarvada se narodil 8. 11. 1917 v Olešnici nedaleko Blanska. Chtěl se stát leteckým konstruktérem a v 17 letech si podal přihlášku do Školy leteckého dorostu při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Po lékařské prohlídce a psychotechnických testech byl vybrán mezi 60 nových adeptů letectví. Pocházel ze sokolské rodiny, otec byl v bydlišti starostou, takže „vlastenectví nám bylo vlastní“. I proto považoval pan Škarvada za samozřejmé odejít po okupaci k zahraničnímu odboji a bojovat za vlast.

Na Vojenské letecké učiliště v Prostějově se hlásil dne 1. 10. 1935. Po pěšáckém výcviku a letecké teoretické výuce došlo v květnu 1936 na samotné létání, kde se kladl důraz především na start a přistání. Ti, kteří uspěli, přešli do pokračovací školy, kde se učili základům letecké akrobacie. Zakončení výcviku proběhlo v Prostějově a instruktoři poté piloty rozdělili na letce pro vícemístná letadla a stíhače, ke kterým patřil i pan Škarvada.

Dne 30. 3. 1937 složil Zdeněk Škarvada přísahu jako pilot letec a nastoupil k polní letce do Hradce Králové. Roku 1938 byl přidělen k 3. peruti 4. pluku v Pardubicích. Vzhledem k zhoršující se politické situaci v Evropě zde letci prováděli ostré střelby a bombardování desetikilogramovými pumami. Škarvada byl vybrán do skupiny procvičující vyšší akrobacii a byl povýšen. V květnu byla vyhlášena mobilizace a letka se přemístila do Heřmanova Městce. Letci nafasovali pistole a studovali technické parametry a siluety německých letadel. Pak byla mobilizace odvolána a letka se vrátila k běžnému výcviku do Pardubic.

Dne 1. 9. 1938 Zdeněk Škarvada ukončil operační výcvik u polní letky a byl jmenován polním pilotem letcem. Krátce nato byla vyhlášena druhá mobilizace a 3. peruť se přesunula do Nitry, kde se připravovala ke střetu s protivníkem. Po Mnichovské dohodě byla mobilizace odvolána a letci se vrátili zpět. Dne 15. 3. 1939 vstoupila do Československa německá armáda a dopoledne bylo pardubické letiště uzavřeno vojáky wehrmachtu. Dne 31. 3. byl propouštěcí den.

Emigrace

Zdeněk Škarvada se dozvěděl o formování československé vojenské jednotky v Polsku. Hranice překročil v Petřvaldu, kde byl zadržen. Dne 21. 6. se hlásil v Krakově. Z přeplněné ubytovny v krakovské staré tržnici Sukenici (Sukiennica) byl přeložen do tábora v obci Bronowice Male. „Byl to barákový tábor ještě z první světové války.“ Čeští vojáci měli na výběr mezi vstupem do francouzské cizinecké legie, anebo do polského letectva. Škarvada zůstal v Polsku a na Ústřední letecké škole v Dęblině se učil polštině a účastnil se pozorovatelského výcviku jako další českoslovenští letci. „V Polsku nám už během války přiznali hodnost i praxi. Já byl pilotem četařem, plně vyškoleným se čtyřmi roky praxe. Ten dokument chovám ještě dodneška a velice si ho vážím, protože dokazuje, že jsme nebyli zběhové. Ale že jsme šli opravdu tam, kde jsme očekávali, že se bojovat bude. To, že naše (polská) výzbroj a výstroj neodpovídala pochopitelně době střetu a náporu německé armády, to už je jiná. … Já jsem patřil ke skupině, která na výzvu Ludvíka Svobody vystoupila z transportu do Francie a s dalšími 12 kolegy jsme se rozhodli setrvat v Polsku, protože jsme viděli, že Polsko bude první zemí, která bude napadena Německem, a tak důvod, proč jsme odešli, najdeme právě tam. Byli jsme přijati jako civilní zaměstnanci, což neporušovalo mezinárodní domluvy.“

Dne 1. 9. 1939 bylo Polsko napadeno Německem a začala 2. světová válka. „Válka měla rychlý průběh.“ Polská armáda se zastaralou výzbrojí neměla proti německé šanci a vznikl chaos. Při jednom letu došel Škarvadovi benzin a přidal se ke skupině uprchlíků směřující k hranicím s Rumunskem. Později se přidal ke skupině emigrantů v Českém Kvasilově, která soustřeďovala československé vojáky k odchodu do Francie. „My jsme byli zpočátku považováni za zajatce, proti čemuž jsme se tvrdě ohrazovali, poněvadž jsme proti Sovětskému svazu nikdy nebojovali. Přesto jsme byli koncentrováni a soustředěni v několika střediscích, o kterých píše historie (Kamenec Podolský aj.). … Na Volyni nás překvapilo velké vlastenectví tamní české minority. … Dokázali to i tím, kolik z těchto lidí odešlo do Svobodovy východní armády.“ Před odjezdem prožili určitou dobu ve starém klášteře v Orankách. „Byl to tábor velmi tvrdě omotaný ostnatým drátem se strážními věžemi a strážnými. … Zpočátku jsme to opravdu pociťovali jako koncentrační tábor, protože žádné vycházky a nic nebylo dovoleno, ale postupem času nastalo jisté změkčení a byly nabídky, aby každý den mohla skupina v maximálním počtu asi 200 lidí odcházet pod vedením strážných na různé práce. Pracovali jsme na různých stavbách cest a železnic.“ Poté čeští vojáci pokračovali přes Suzdal a Zdolbunov (Zdolbuniv) do přístavu v Oděse, odkud vypluli 14. 7. 1940 do Istanbulu. „Ten náš transport doprovázel až tam pplk. Svoboda. V době, kdy jsme připluli do Istanbulu, Francie již padla a Turci nás nechtěli pustit z lodě, poněvadž jsme měli Francii jako cílovou stanici tranzitních víz.“  Ludvík Svoboda, František Dittrich a Karel Balík získali od Turků svolení k návštěvě britského konzulátu, kde vyjednali další pokračování do Británie. Zde se s nimi rozloučil Ludvík Svoboda a letci pokračovali v britském konvoji přes Suezský průplav a kolem Afriky do Británie. „Angličani už na lodi studovali anglické jízdní řády a my jsme byli přesvědčeni, že uvidí anglická nádraží v rozkladu. A jízdní řády půjde použít pouze jako vzpomínku na to, jak kdysi vlaky jezdívaly. Překvapení číslo jedna – ty vlaky jely na vteřinu přesně, neuvěřitelně přesně! Všude kolem jsme viděli účinky bombardování, ale úprava terénu a trati měla takový průběh, že jsme jeli přesně.“

Ve Velké Británii

V československém vojenském depu v Cosfordu složil Zdeněk Škarvada přísahu a byl přijat do RAFVR – dobrovolnická záloha královského letectva. Prošel několika kurzy a bojovým výcvikem a v červenci 1941 byl přeřazen k 310. československé stíhací peruti v Dyce ve Skotsku. „Protože mi nešla písemná angličtina, šel jsem za velitelem kurzu, abychom to udělali jinak. Chtěl jsem dokázat, že ten předmět zvládám rozumově, ale ne písemně. Ale dostalo se mi rázné odpovědi: ‚Seržante, toto je škola pro všechny, kteří jsou zde. Platí tady jediný jazyk, a to je angličtina. Musíte vyhovět školnímu řádu!‘ A hotovo. A já jsem musel dělat anglický písemky taky a zvládl jsem to!“

Letka byla používána především k hlídkování nad konvoji. V září dorazily k jednotce první letadla Spitfire. Během výcviku se Zdeněk Škarvada dostal k nočnímu létání: „Přestože jsem před válkou žádný noční výcvik neměl, tak jsem se stal nočním stíhačem doslova na rozkaz, kdy mne postavili na ranvej a velitel mi říká: ‚Tak dneska v noci půjdeš o půl dvanácté nahoru a uděláš si svůj první tzv. dusk flying, tedy soumrakovej. … Po několika hodinách letu … se ze mě stal noční stíhač. To prostě učí válka, přezbrojování musí být podle potřeby.“

V prosinci se jednotka stěhovala do Perranporthu na jihu Anglie (Cornwall). Po Vánocích byl poslán do Granage, nedaleko Manchesteru, do navigačního kurzu pro staniční důstojníky.

„Třistadesítka byla jako první československá nasazená už do bitvy na nebi a tam taky zaznamenala své první úspěchy válečné, ale bohužel taky samozřejmě ztráty, protože válka je válka a vítězové a padlí jsou na obou stranách.“

Zdeněk Škarvada vysoce hodnotí vztahy mezi příslušníky různých národů u RAF. „Vztah Britů k nám byl velmi dobrý. Dalo se tam vycítit i určitý ‚zvednutý nosy‘, ale platilo, že bojuje s náma, tak ho musíme brát, jakej je. Dokonce vzniklo mnoho přátelských svazků, který trvají dodneška.“

Dne 4. 2. 1942 se vrátil zpět k jednotce. Hned po příjezdu, necelou půlhodinu před koncem směny, vystřídal kamaráda v pohotovosti, nečekajíc zvuk sirény oznamující podezřelý pohyb v jejich oblasti. Siréna se ovšem ozvala a on musel do vzduchu. Po chvíli  zjistil, že motor nemůže dosáhnout plných otáček a zaostává za ostatními. Nemohl se ani dovolat vedoucího skupiny, aby mu oznámil své problémy. Letadlo klesalo, a proto seskočil do vod kanálu La Manche. Tam po chvíli ztratil vědomí vyčerpáním při pokusu nafouknout vadný člun. „Když jsem otevřel lahvičku se stlačeným vzduchem, ukázalo se, že byla téměř prázdná, a ten člun se nafoukl jen jako taková hadra.“ Na tomto plavidle vydržel do ztráty vědomí jen pár minut: „Začalo všechno bělet, až jsem nevěděl, jestli to sněží, nebo co…“

Ačkoliv byly na jeho záchranu vyslány čtyři letadla Spitfire, první ho zahlédla hlídka německé válečné lodi, na níž se probral (pan Škarvada oceňuje slušné chování německých námořníků). V přístavu Brest byl předán luftwaffe a odvezen do tábora ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl vyslýchán. Českoslovenští vojáci jako příslušníci protektorátu byli pokládáni za vlastizrádce, a proto mu hrozil trest smrti. V březnu byl transportován do Lamsdorfu ve Slezsku.

V zajetí

Aby neměli vojáci v zajateckých táborech možnost seznámit se s okolím tábora a připravit se k možnému útěku, byli často překládáni z jednoho tábora do druhého. A tak i Zdeněk Škarvada putoval v květnu do Saganu v Polsku, v říjnu do Barthu v severním Německu, v říjnu 1943 do Mühlbergu. Zde bylo asi 90 000 lidí nejméně třinácti národností i různých barev pleti. Nejlépe se prý žilo Francouzům, kteří měli v táboře různé úlevy. Nejhorší pozici měli naopak Italové: „Němci se k nim chovali ještě tvrději než k Rusům.“Táborová odysea pokračovala přes Heydekrug v Litvě, z Memelu lodí do Štětína a nakonec do Tychowic v Polsku (nedaleko Kolbergu/Kołobrzegu). Cesta Baltským mořem byla jedním z nejhorších zážitků, neboť 3000 vězňů namačkaných v uhelné lodi žilo několik dní v obavách, že jsou určeni i s lodí k potopení. „Jakž takž jsme to ale přežili.“ Podmínky v táborech byly hodně špatné, což se projevovalo na fyzickém i psychickém stavu zajatců. Mezinárodní červený kříž dodával do táborů jídlo, oblečení a další nezbytnosti. Se zvětšujícími se neúspěchy německých armád se však podmínky ještě zhoršovaly. Jak v přídělech, tak i v přístupu dozorců. Zvláště špatné období nastalo po atentátu na Hitlera 20. července 1944, kdy vězni celý den stáli bez kapky vody na úpalu a večer nesměli jít spát ani do táborových baráků, ale po deseti byli natěsnáni do malých baráčků, velkých „asi jako psí boudy“. Při bouři do jednoho z těchto baráčků uhodil blesk a „tři chlapi byli mrtví“.

Od východu se blížila fronta a 6. 2. 1945 byl svolán nástup. Zajatci se vydali na pochod do Německa. Dlouhý pochod s nedostatkem potravin a spánku byl namáhavý. „Všichni, kteří to přežili, to považovali za ještě kritičtější období než cokoli předtím.“ Dlouhé pochody (30–40 km) prakticky beze stravy – „dostávali jsme tři brambory a s tím jsme kráčeli. … A to bylo v únoru, byl mráz jak samec … spali jsme pod modrou oblohou…“ Střežení přebrala domobrana a žáci námořní školy, kteří byli krutější než dozorci v táborech. Vyčerpaní vězňové byli stříleni a skupina byla napadána spojeneckým letectvem v domnění, že jde o nepřátelskou pěchotu. Dokonce si lehali na zem a snažili se vytvořit obrazec se zkratkou POW (prisoners of war, váleční zajatci). „Ale  jako kdyby nedbali, bušili do toho znovu.“ Po jednom anglickém ostřelování stodoly, kde trávili noc, oslovil anglický velitel Dixie Dean německého velitele s návrhem, že přejde frontu a vylíčí situaci. „Vy jste se zbláznil,“ namítl Němec. Na to Dean odpověděl, že je konec války a německý velitel si může připsat k dobru body za projevenou humanitu. Nakonec Dean dostal německého tlumočníka a jízdní kola, na nichž překonali frontu a dostali se až k americkému velení. „To přicházíte teda právě včas, vždyť my ty akce máme naplánovaný i dál,“ odpověděl mu americký generál. Poté Dixie Dean splnil slib daný německému veliteli a vrátil se přes frontu na kole zpět. Transport došel k Hannoveru, kde změnil směr, protože se blížila fronta ze západu. Dne 2. 5. 1945 u Schwerinských jezer, po 1000 km pochodu, byla skupina osvobozena americkou armádou a očekávala je cesta do Británie.

Pana Škarvadu dodnes dokáže rozčílit námitka, že se v táboře měli dobře, poněvadž dostávali balíčky. „Já jsem viděl za celý zajetí tři nebo čtyři, protože říkali jsme vždycky, že je Němci stačili sežrat. … My jsme žili na těch třech bramborách a dvaceti deka chleba denně. K tomu rybí polívka ze sušenejch tresek, kterou už ani ten hladovej zajatec nemohl protáhnout krkem.“ Veselejší okamžiky tvořila improvizovaná představení, zpěv či přednášky zajatých vzdělanců, mezi nimi i vysokoškolských učitelů. „To vedlo ten mozek jiným směrem, že zajatec nezblbnul totálně.“

Vztah k Židům

Pan Škarvada si na nějaké antisemitské excesy nevzpomíná, nicméně v Polsku a Rusku si prý řada Židů změnila německá jména na česká. Přímo v Anglii měl užší kontakt pouze se židovským telefonistou.

Návrat

V srpnu 1945 se Zdeněk Škarvada vrátil domů. Od října sloužil u štábu velitele 10. leteckého pluku v Praze-Kbelích. Absolvoval školu pro učitele létání na stíhacích letounech v Pardubicích a od září 1947 vyučoval. Dne 31. 5. 1949 byl odvelen k 8. leteckému pluku jako stíhací pilot a náčelník štábu a od srpna byl velitelem této jednotky. V důsledku politických změn po únoru 1948 se stal pro armádu nepotřebným a byl převelen do Olomouce jako náčelník zásobování leteckého skladu. V dubnu 1950 musel podepsat žádost o přeřazení do zálohy a byl degradován ze štábního kapitána na vojína. Pracoval u stavebních závodů a v dolech po celé republice, naposledy v Ostravě.

V roce 1965 byl částečně rehabilitován, byla mu navrácena hodnost majora a byl povýšen na podplukovníka. Dále pracoval jako průzkumník hlubinných slojí v Ostravě. V roce 1972 odešel do důchodu, stále však pracoval a na odpočinek odešel až v roce 1990. Dne 8. 5. 2000 byl dekretem prezidenta republiky jmenován brigádním generálem.

Krédo

Za skutečnou urážku považuje Zdeněk Škarvada zlehčování činnosti a obětí těch, kteří bojovali za vlast, které se prý objevuje dokonce i ze strany představitelů státu. A dodává: „Kdo jednou byl ve válce, ten se zpravidla stane největším nepřítelem válek. … Člověk by měl zůstat člověkem. Nadřazenost je potupná pro toho dole – a nevím jestli vždycky prospěje tomu, co je nahoře. Ve válce se teprve ukáže lidskost. Zabíjet je něco jinýho než vraždit, a hájit, co je naše, je taky něco jinýho.“

Jeho životní heslo zní: „Keep floating – Nikdy se nevzdávej!“ Zážitky Zdeňka Škarvady se staly předlohou filmu Tmavomodrý svět a knihy Josefa Havla Nikdy se nevzdávat (2007). Jeho velkou láskou se stal námořní jachting.

Vyznamenání Zdeňka Škarvady

Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaile Za chrabrost, Čs. medaile Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenská pamětní medaile, Čs. záslužný kříž 3. třídy, Čs. medaile Za hrdinství, Polský válečný kříž, Polská medaile Za účast v kampani, britská The 1939–1945 Star, britská War Medal, britská Air Crew Europe Star, britská Defence Medal