„Každý týden jsme tam byli, buď v sobotu, nebo v neděli. Přátelství... no tak byla to taková úžasná úcta, samozřejmě to bylo ode mě, já jsem byla veleuctivá, to byla úcta a obdiv, to bylo z mé strany, to on asi cítil. Když jsem poprvé jela sama autem z Teplic do Nymburka, jela jsem autem, tak vím, že tam běhal asi hodinu předtím po Kersku po silnici, kdy už pojedu. A když mě viděl, tak tam prostě začal jásat, že jsem v pořádku dojela. A vždycky říkal: 'Á, pátek, holky jedou, teplické holky jedou.' No tak jsme jely, já a máma, tak jsme přijely, jely jsme za babičkou do Nymburka a tam jsme pracovaly. A navečer jsme třeba jely do Kerska.“
„Tam se ptali na toho pilota, to jsem byla v takové suterénní místnosti, kde bylo jen malé zamřížované okénko na chodník, a tam byl jen stůl a nic jiného. Byli nepříjemný a střídali se, tam přišel jeden a odešel a zase přišel druhý, nebyli takhle pohromadě. Nechali mě tam víc než hodinu o samotě, neměla jsem pojem o čase, ten jsem ztratila, neměla jsem hodinky. Bylo to hrozně nepříjemné, vyptávali se mě na letadla, na to, že chodím s pilotem a co teda o tom vím a kde jsem s ním byla a proč s ním jsem a o čem se s ním bavím. Prostě furt chtěli vědět něco, kde je letiště v Čáslavi a jestli lítají. Ale já jsem se v té době o tomhle s tím mým přítelem nebavila.“
„Byly v tom vlaku, byly teda zabedněné, zavřené zvenku. Tam přišel nějaký člověk, představil se, že je železničář, že utekli taky někde, že jsou schovaní blízko v lesíku, a proč taky neutečou? A ona řekla, že jsou tam zavřené, že utéct nemůžou, že jsou vězeňkyně. Že šly nějakých strašlivých kilometrů, že jsou vyčerpané, že vůbec nemůžou. A on řekl, že tam budou několik dní v tom lesíku, a když se jim podaří utéct, tak tam na ně počkají. No a pak rozsekali ten vlak hloubkaři, jak byly ty nálety, a rozbili i ten jejich vagon. A teta Helena – nebo já jsem jí říkala teto – že neví vůbec nic, jen ví, že jí ty spoluvězeňkyně vyhrabávaly z písku a že ji vyhrabaly. A ten železničář byl z Kolína a na trakaři ji vezli a dovezli až do Nymburka. Ona měla střepiny granátu v nohách, v zádech, v hýždích, v hlavě, a že je kolikrát prosila, aby ji zabili, že to nevydrží, ty bolesti, že je na dně sil.“
Deanna Skalleová se narodila 23. srpna 1947 v Teplicích. Dědeček a další příbuzní kvůli svému židovskému původu zemřeli v nacistických koncentračních táborech. Maminka, jež byla židovskou míšenkou, nejprve pracovala na nucených pracích v několika továrnách. Poté se z obav před transportem až do konce války skrývala. Později svůj příběh vypověděla dokumentaristům nadace Stevena Spielberga. Na začátku 50. let jim do rodinného domu v Nymburku přidělili nájemníky, museli nadále žít ve dvou místnostech. Pamětnice se několikrát marně pokoušela dostat na medicínu, až nakonec uspěla. Důvodem předešlých nezdarů byl patrně antisemitismus přítomný v přijímací komisi. V 70. letech pamětnice navštívila s maminkou Itálii a obě navázaly přátelský vztah s italským vojenským atašé v Praze. Po několika pozváních na italskou, anglickou či kanadskou ambasádu se o ni začala zajímat Státní bezpečnost (StB). Podezřívali ji z vojenské špionáže a několikrát ji tvrdě vyslýchali. Pamětnice a její rodina se desítky let přátelily s Bohumilem Hrabalem. Deanna Skalleová celý život působila jako lékařka v oblasti hygieny a epidemiologie. V době pandemie Covid-19 pracovala s velkým nasazením v očkovacím centru. V roce 2023 žila v Nymburku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
