MUDr. Deanna Skalleová

„Tam se ptali na toho pilota, to jsem byla v takové suterénní místnosti, kde bylo jen malé zamřížované okénko na chodník, a tam byl jen stůl a nic jiného. Byli nepříjemný a střídali se, tam přišel jeden a odešel a zase přišel druhý, nebyli takhle pohromadě. Nechali mě tam víc než hodinu o samotě, neměla jsem pojem o čase, ten jsem ztratila, neměla jsem hodinky. Bylo to hrozně nepříjemné, vyptávali se mě na letadla, na to, že chodím s pilotem a co teda o tom vím a kde jsem s ním byla a proč s ním jsem a o čem se s ním bavím. Prostě furt chtěli vědět něco, kde je letiště v Čáslavi a jestli lítají. Ale já jsem se v té době o tomhle s tím mým přítelem nebavila.“

„Byly v tom vlaku, byly teda zabedněné, zavřené zvenku. Tam přišel nějaký člověk, představil se, že je železničář, že utekli taky někde, že jsou schovaní blízko v lesíku, a proč taky neutečou? A ona řekla, že jsou tam zavřené, že utéct nemůžou, že jsou vězeňkyně. Že šly nějakých strašlivých kilometrů, že jsou vyčerpané, že vůbec nemůžou. A on řekl, že tam budou několik dní v tom lesíku, a když se jim podaří utéct, tak tam na ně počkají. No a pak rozsekali ten vlak hloubkaři, jak byly ty nálety, a rozbili i ten jejich vagon. A teta Helena – nebo já jsem jí říkala teto – že neví vůbec nic, jen ví, že jí ty spoluvězeňkyně vyhrabávaly z písku a že ji vyhrabaly. A ten železničář byl z Kolína a na trakaři ji vezli a dovezli až do Nymburka. Ona měla střepiny granátu v nohách, v zádech, v hýždích, v hlavě, a že je kolikrát prosila, aby ji zabili, že to nevydrží, ty bolesti, že je na dně sil.“