profesor Jan Skalla

* 1943

  • „Uvolňování se projevilo hlavně v tom, že pánové Jiří Müller, a teď si nevzpomenu na toho druhého hocha [Luboš Holeček, zemřel 1976], založili studentský časopis Buchar. Nějak jsem se dostal do redakce, takže jednak jsem ty kluky obdivoval, jaký měli opravdu ohromný přehled a názor na ty věci, protože my pořád ještě trošku byli v zajetí takových těch teorií konvergence – že se komunismus nějak postupně překlopí – ale pak se to rozhodně uvolňovalo. Pak přišel veliký průšvih, protože pánové Müller a ten druhý napsali článek ‚Strana a my‘, což bylo obdivuhodné, jak naprosto přesně dokázali vystihnout podstatu režimu. Byl to průšvih, pak velké jednání. Nám se vlastně nestalo nic, ale Jirku Müllera a toho druhého myslím vyhodili z fakulty. A dodělávali si to až po roce 1989. Potom občas, už po promoci, jsem toho Jirku Müllera potkal na ulici. Tak jsem se k němu vždycky velice hlásil a měl jsem pocit, že on není úplně rád… A teprve teďka jsem sám zjistil, že byl vlastně permanentně sledovaný tajnou bezpečností a zřejmě měl obavu, aby mě do něčeho nenamočil.“

  • „Ani jsem nevěděl, že ta karta existuje. Podle norimberských zákonů jsem míšenec prvního stupně čili padesátiprocentní Žid. Někdy koncem roku 1944 nebo 1945 se začalo říkat, že už i tito míšenci taky půjdou do transportu. Pokud někomu bylo třeba patnáct, tak ti už do toho Terezína jeli. Ale říkalo se, že teda půjdou i tito malí. Táta už dokonce v Terezíně pro mě schraňoval chleba, ale maminka měla domluvené s místním policajtem, že než jí přinese předvolání do transportu, tak hodinu předtím dá vědět. A v tom případě by mě máma sebrala a přešla by do ilegality. Měla smluveno v nějaké hájovně, že by se tam schovala do konce války, ale z toho žádnou vzpomínku nemám, to znám jenom z vypravování.“

  • „Někdy koncem roku 1944 šel otec do transportu do Terezína a tam už zůstal, protože se blížil konec války. Táta měl tu výhodu, že maminka byla křesťanka, takže on byl v té druhé kategorii lidí ze smíšených manželství, kteří nešli rovnou do Osvětimi nebo do Treblinky, kde je většinou zamordovali. On v tom Terezíně sloužil jako lékař. Byla to taková medicína, táta říkal, že maximálně tam měli aspirin, někdy ani to ne. V rámci možností se prostě starali o nemocné. Koncem roku 1945 se už Němci rozkládali, tak tam přišly transporty z východu, protože se nacisti snažili zamést za sebou stopy. Vozili vězně dál od fronty, takže do Terezína taky přijelo několik transportů [lidí] ve velice špatném stavu. Táta říkal, mrtví i živí. Co bylo nejhorší, v Terezíně vypukl skvrnitý tyfus. Táta se to tam s těmi doktory snažili vyléčit. Byl tam jeden starý holandský doktor, který s tím tyfem měl zkušenosti, protože jinak to neznali. Takže vždycky, když skončili práci, tak vybíral tátovi z oděvů vši, protože tyfus přenášejí. Díky tomu táta tyfus nedostal. Po osvobození tam přijeli lékaři a sestry z Bulovky, vedl to velice známý profesor, a táta už mohl jet domů, což mu teda povolili, protože už tam měli personálu dost, a akorát se nevědělo, jestli tím tyfem je nakažený, nebo ne. Přijel do Světlé nad Sázavou a tam vlastně je moje první vzpomínka na něho. Mně byly dva roky, on byl v izolaci nahoře v takovém pokojíčku. Já jsem měl přísně zakázáno za ním chodit, takže první, co jsem udělal, že jsem tam za ním vylez. To si právě pamatuju, že táta seděl na posteli, hubený, a křičel na mě, abych okamžitě šel pryč. Rozbrečel jsem se a někdo mě uklidil do bezpečí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 05.02.2024

    (audio)
    délka: 01:33:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z celé rodiny odvedené do transportu se vrátil jen můj otec a strýc

Jan Skalla na chmelové brigádě - 1962
Jan Skalla na chmelové brigádě - 1962
zdroj: Archív pamětníka

Jan Skalla se narodil 10. května 1943 v Humpolci. Otec Pavel Skalla byl lékař židovského původu. Matka Jena byla křesťanského vyznání. Svou lékařskou praxi musel otec uzavřít po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Ještě v témže roce byl zařazen do židovské pracovní skupiny, která budovala silnici v Dolním Městě. Na jaře roku 1942 byl převeden do Pavlíkova, kde pracoval v místním polesí jako dřevorubec. V roce 1943–1944 pracoval jako stavební dělník a kopáč v pracovním táboře v Soběslavi. Od října 1944 byl internován v pracovním táboře v Praze na Hagiboru. V lednu 1945 nastoupil transport do Terezína, kde sloužil jako lékař. Z celé rodiny kromě otce přežil holokaust už jen jeho bratr František Skalla, který se jako vězeň stal svědkem posledních událostí a likvidace pobočného osvětimského tábora Blechhammer a své zážitky si zapsal do deníku. Po osvobození se rodina přestěhovala do Prahy, kde otec začal znovu provozovat lékařskou praxi, kterou mu však komunisté po roce 1948 zrušili. Otec pak pracoval jako lékař v různých zdravotnických zařízeních. Jan Skalla absolvoval základní školu a pak Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze. V letech 1960–1965 studoval na strojní fakultě ČVUT. Po absolvování vysoké školy a vojenské prezenční službě nastoupil do Výzkumného ústavu obráběcích strojů v Praze. Jan Skalla se oženil a měl dvě dcery. Jeho mladší dcera později zemřela ve dvanácti letech na nevyléčitelnou nemoc. Otec Jana Skally přišel za normalizace o post ředitele vinohradské nemocnice, když odmítl podepsat výpověď pro dva lékaře, kteří se veřejně angažovali roku 1968. Pamětník v roce 1994 začal pracovat na Technické univerzitě v Liberci. Habilitoval se tam jako docent a později byl jmenován vysokoškolským profesorem. Vyučoval strojírenské obory a podílel se na výzkumných projektech. Jako rozvedený se znovu oženil a osvojil si dceru své ženy. V době natáčení roku 2024 žil v Ronově nad Doubravou.