Němci obsadili Slovensko po prvním září 1944, po vypuknutí Slovenského národního povstání. Tiso se polekal, že by ho to mohlo smést, a obrátil se na Hitlera a ten poslal vojsko. To pro nás začalo peklo. Ty transporty, ve kterých odešli i moji další příbuzní, maminčina sestra, její manžel a dcera, které bylo osmnáct, tak ty byly odeslány už v roce '42, '43. Nám říkali, že jedou někam kopat zákopy, ale ve skutečnosti, jak jsme se dozvěděli mnohem později, až v roce 2008, byly odeslány do Osvětimi a přímo do plynu. Nevím, proč tu osmnáctiletou sestřenici poslali do plynu, protože rodiny, které mohly pracovat, si podrželi. My jsme měli nesmírné štěstí. Ačkoli jsme byly malé děti, když jsme přišli do Vyhní, tak mně bylo sedm a sestře dva, a do těch transportů nás nezařadili. To byl zázrak. Jeden z prvních. Pak jsme čtyři měsíce po příchodu na Slovensko byli na útěku. Museli jsme se skrývat. Všelijak jsme se dostávali směrem k východu Slovenska, co nejdál od postupující německé armády, až jsme se ocitli v jihoslovenském městě Rimavská Sobota a tam se nás ujal pan Ďulovec, pro kterého jsem posléze vyřídila diplom a medaili Spravedlivý mezi národy. Ten nás vzal k sobě domů, což bylo ve Slovenském rudohoří ve vesnici Drahová. Tam jsme u nich přebývali deset dní a pan Ďulovec s mým tatínkem chodili na hory a tam kopali bunkr. Bylo to za vesnicí a vesničani nám na jeho stavbu půjčovali desky a v tom bunkru jsme přebývali sedm týdnů v lednu a únoru '45. Celá vesnice o nás věděla a ani jeden se nenašel, který by nás vyzradil.
V tom bunkru nás jednou našli partyzáni. Najednou se objevili v okýnku s namířeným samopalem. Přišli dovnitř a ptali se, co tam děláme. Tak jsme řekli, že jsme Židé a schováváme se před Němci. Upozornili nás, že máme být opatrnější. Tatínek totiž v tom bunkru těch sedm týdnů topil a vařil a my s maminkou, mně bylo jedenáct, jsme pletly za jídlo, abychom si nějakým způsobem obstaraly obživu. Takže tatínek, když jednou přikládal do kamen, tak železnými dvířky bouchl trochu víc a partyzáni to uslyšeli, a tak nás našli. Byl to jeden Slovák a jeden Rus. Ke konci února už byl východ Slovenska osvobozený, tak jsme bunkr mohli opustit, ale ještě jsme v Drahové zůstali, než jsme se mohli vrátit domů.
Hlinkovci stačili utéct, přišli partyzáni a ti nám řekli: „Rušíme tábor. Jste volní, můžete jít, kam chcete.“ Tak jsme si ve vesnici našli nějakou rodinu, u které jsme bydleli. Ale za chvilku připochodovali nacisté, a to byl konec. Museli jsme se dát na útěk. Tatínek ještě cestou dostal úplavici. Tak to bylo velmi komplikované. Takže jsme kus chodili pěšky a sem tam nás někdo svezl povozem. Vím, že jsme jeli posledním vlakem, který ještě odjížděl z Banské Štiavnice. To bylo dvanáct kilometrů od Vyhní. Protože pak už byla trať rozbombardovaná. Dojeli jsme do Zvolena, kde byl repatriační úřad, a tam nám radili, abychom se vydali na jih Slovenska. Tam že by to mohlo být pro nás bezpečnější. Tak jsme putovali na jih.
Zuzana Skácelová, rodným příjmením Alexanderová, se narodila v roce 1933 ve Vítkovicích. Pochází z židovské rodiny. Její otec byl kvůli svému původu v roce 1939 zatčen a vězněn, nejdříve v Praze a později v polském Sosnowci. Od roku 1940 pak celá rodina pobývala v pracovním táboře v obci Vyhne na Slovensku. Tam zůstala až do vypuknutí Slovenského národního povstání, kdy byl tábor rozpuštěn. Po potlačení povstání uprchli Alexanderovi před německou armádou do Slovenského rudohoří, kde jim v obci Drahová poskytli pomoc manželé Ján a Katarína Ďulovcovi. Až do konce války se pak rodina ukrývala v narychlo vybudovaném lesním bunkru. Zuzana na své zachránce nezapomněla a později se zasadila o to, že jim Izrael udělil titul „Spravedlivý mezi národy“. Po válce se Zuzana musela několik měsíců léčit. Vystudovala vysokou školu v Praze, kde získala titul promovaný filolog. Po svatbě se s manželem přestěhovala do Havířova a vyučovala cizí jazyky na gymnáziích. Dnes je v důchodu a žije stále v Havířově.
Zuzana Skácelová (Alexanderová) s dcerou manželů Ďulovcových, kteří ukrývali rodinu Alexandrovu na konci války za což získali ocenění Spravedlivý mezi národy
Zuzana Skácelová (Alexanderová) s dcerou manželů Ďulovcových, kteří ukrývali rodinu Alexandrovu na konci války za což získali ocenění Spravedlivý mezi národy
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
