Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

promovaný filolog Zuzana Skácelová (* 1933)

• narozena v roce 1933 ve Vítkovicích

• židovský původ

• otec roku 1939 zatčen a vězněn v Praze a v Sosnowci

• pracovní tábor v obci Vyhne na Slovensku

• ukrývání ve slovenské obci Drahová

• manželům Ďulovcovým udělil Izrael titul Spravedlivý mezi národy

• pamětnice žije v Havířově

Zuzana Skácelová, rodným příjmením Alexanderová, se narodila v roce 1933 ve Vítkovicích. Pochází z židovské rodiny. Otec byl kvůli svému původu v roce 1939 zatčen a vězněn, nejdříve v Praze a později v polském Sosnowci. Od roku 1940 pak celá rodina pobývala v pracovním táboře v obci Vyhne na Slovensku. Tam zůstala až do vypuknutí Slovenského národního povstání, kdy byl tábor zrušen. Po potlačení povstání Alexanderovi uprchli před německou armádou do Slovenského rudohoří, kde jim v obci Drahová poskytli pomoc manželé Ján a Katarína Ďulovcovi. Až do konce války se pak rodina ukrývala v narychlo vybudovaném lesním bunkru. Později se Zuzana Skácelová zasadila o to, aby Izrael jejich slovenským zachráncům udělil titul Spravedlivý mezi národy.

 

Rodiče tušili, co přijde

 

Oba rodiče pamětnice pocházejí z okolí polského města Bílsko-Bělá (polsky Bielsko-Biała), ale již v mládí se se svými rodinami přestěhovali do Ostravy. Zuzanin otec se tam později živil jako brašnář. Pamětnice připomíná, že její rodina patřila k chudší vrstvě. Otec i matka byli věřící a dodržovali židovské svátky, ale rozhodně nepatřili k ortodoxní části místní židovské komunity. Židovská obec v Moravské Ostravě čítala před válkou více než sedm tisíc lidí a rodina s ní udržovala pravidelné kontakty.

 

Zuzaniny rodiče sledovali s napětím události v Německu, kde nacistický režim se zrůdnou důsledností prosazoval protižidovské zákony. Po mnichovské dohodě a obsazení pohraničí se nebezpečí začalo bezprostředně dotýkat i Alexanderových. Rodiče proto zažádali o pobytová víza v Dominikánské republice. Odtamtud nejspíš chtěli odejít do USA, kde již žila část příbuzných. „Víza do Santa Dominga jsme měli už před vypuknutím války, ale nestihli jsme to,“ konstatuje pamětnice.

 

Po okupaci zbylého území Čech, Moravy a Slezska odmítl otec Jozef Alexander přes příkaz úřadů návrat do Polska. Tím své rodině nejspíš zachránil život, protože většina Židů, kteří příkaz uposlechli, skončila v některém z vyhlazovacích táborů. Krátce nato prý byl otec zatčen a uvězněn v Praze. Matka se s oběma dcerami, z nichž Věře nebyl ještě ani rok, přestěhovala do Prahy, aby byla manželovi nablízku. Zuzana v Praze nastoupila do školy a dodnes vzpomíná, jak se tam setkávala s uplatňováním protižidovských zákonů. „Nesměli jsme jezdit v předních tramvajových vozech. Směli jsme jen do posledních. Bylo to v letech 1939–40, kdy jsem chodila do první třídy. Tenkrát ještě Židé nemuseli nosit židovskou hvězdu, to přišlo až v jednačtyřicátém.“

 

V pracovním táboře ve Vyhních

 

Transportu do Polska se otec nakonec nevyhnul a společně s dalšími 321 vězni byl v listopadu 1939 převezen do města Sosnowiec v Horním Slezsku, kde byl zřízen improvizovaný koncentrační tábor. Počátkem roku 1940 byl tábor zrušen a většina židovských vězňů poslána do sběrného tábora v obci Vyhne na Slovensku, které bylo spojencem nacistického Německa. Podle dostupných údajů měli tito Židé v táboře pobývat jen tři měsíce a pak měli pokračovat v cestě do oblastí, které byly mimo dosah nacistického režimu. Jejich pobyt financovali američtí Židé, ale po vstupu Spojených států do války se vše změnilo a utečenci v táboře již zůstali.

Sběrný tábor ve Vyhních vznikl v prostoru bývalých lázní, které mívaly převážně židovskou klientelu. Před válkou je totiž vlastnila židovská rodina Ungárova. Na jaře 1939 areál přestal sloužit jako lázně, v roce 1941 byl zestátněn a Ungárovi skončili v koncentračních táborech.

Už od poloviny roku 1940 začali do tábora za muži přijíždět jejich rodinní příslušníci, kterým se podařilo obstarat povolení k odchodu z protektorátu. V říjnu za svým manželem přicestovala i Chana Alexanderová s dcerami Zuzanou a Věrou. Zuzaně tehdy bylo pouhých sedm let a na příjezd si již nepamatuje. Tábor nebyl oplocen a členové rodiny bydleli společně.

V únoru 1942 však byl sběrný tábor přeměněn v pracovní, a i když stále chyběly ploty a strážní věže, podmínky se začaly razantně měnit. Dozor převzali příslušníci Hlinkových gard a všichni obyvatelé tábora od čtrnácti do šedesáti let museli každý den pracovat v některé z místních dílen. Matka vyráběla batohy pro armádu a otec pracoval v brašnářské dílně. Zuzana vzpomíná, jak velitel tábora Ján Gindl potrestal jejího otce za nesplnění pracovní normy. „Tatínek jednou nestihl odevzdat kabelku, tak dostal třídenní karcer a patnáct ran holí. Byl zavřený na samotce a tu hůl jsem viděla. Byla to železná hůl a na ní střídavě navlečené kožené a kovové kroužky. (…) Vím, že po válce Jána Gindla ani nesoudili. Nic se mu nestalo.“

Děti ale pracovat nemusely a pravidelně docházely do táborové školy, kde vyučovala jedna z židovských vězeňkyň. Děti také měly svůj skautský oddíl, který byl zřejmě ovlivněn sionistickým hnutím Ha-Šomer ha-ca‘ir. Zuzana vzpomíná, že židovské modlitby a hebrejskou hymnu se naučila právě až ve Vyhních. Opouštět tábor ale bylo zakázáno. „Byla tam pěkná příroda. Do vesnice jsme nesměli, ale chodili jsme na procházky kousek za hranice tábora. Říkali jsme tomu velký a malý okruh.“

V táboře bylo kolem pěti set židovských vězňů, a i když v něm byly podmínky snesitelnější než v jiných nacistických lágrech, nikdo z přítomných si nemohl být jistý, že unikne transportu do vyhlazovacího tábora. V roce 1942 do transportů zařadili 262 obyvatel tábora. Rodina Alexanderova měla obrovské štěstí, zvláště když hned do prvního transportu museli skoro všichni muži, kteří do Vyhní přijeli ze Sosnowce. Proč do transportu nebyla zařazena i její rodina, pamětnice dodnes netuší. Transportu se ale nevyhnuli strýc Artur, teta Bety a sestřenice Ruth Immerglückovi, kteří také pobývali ve Vyhních. Nikdo z nich se domů již nevrátil. Ruth byla do transportu zařazena sedm dní před svými sedmnáctými narozeninami.

Zachránili je dobří lidé

Na konci srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, které mělo skoncovat s klerofašistickou mocí v zemi, a 21. září téhož roku byl pracovní tábor ve Vyhních rozpuštěn. „Hlinkovci stačili utéct. Přišli partyzáni a tábor zrušili,“ vzpomíná Zuzana, jejíž rodina pak ve Vyhních zůstala ještě několik dnů. K potlačení povstání byly na Slovensko vyslány německé jednotky, a ty na obsazeném území nemilosrdně vyvražďovaly Židy. Rodině tak nezbylo nic jiného, než se dát na útěk. „Tatínek cestou dostal úplavici, takže to bylo velmi komplikované. Kus cesty jsme šli pěšky a sem tam nás někdo svezl povozem. Vím, že jsme jeli posledním vlakem, který odjížděl z Banské Štiavnice. To bylo dvanáct kilometrů od Vyhní. Pak už byla trať rozbombardovaná. Dojeli jsme do Zvolena, kde byl repatriační úřad, a tam nám poradili, abychom se vydali na jih Slovenska. Prý by to tam pro nás mohlo být bezpečnější. Tak jsme putovali na jih.“

Alexanderovi se dostali až do více než sto dvacet kilometrů vzdálené Rimavské Soboty, kde je na ulici objevil Ján Ďulovec. „Vzal nás k sobě domů do vesnice Drahová ve Slovenském rudohoří. Tam jsme přebývali deset dní a pan Ďulovec s mým tatínkem chodili do hor a kopali bunkr. Vesničané nám na jeho stavbu půjčovali desky. (...) Věděla o nás celá vesnice, a přece nás nikdo nevyzradil. Proč to tak zdůrazňuji? Po osvobození se totiž zjistilo, že většina vězňů z Vyhní byla popravena, zavražděna. Buď je Němci sami našli v různých stodolách, bunkrech a chlévech, nebo je vyzradili Slováci, kteří je sice napřed sami schovali, ale pak se začali bát o svůj život. Takže jsme opět měli obrovské štěstí,“ vypráví pamětnice o statečných občanech Drahové.

V lese za vesnicí během oněch čtrnácti dnů vznikl bunkr a čtyřčlenná rodina Alexanderova se do něj nastěhovala. „Stál ve svahu. Pod ním vedla cestička. Měl obloukovou stříšku a do ní byl vložený komín. Všichni čtyři jsme spali na pryčně a uprostřed byl trám, který střechu držel. Vedle dveří byla kamna, kde tatínek topil a vařil. My s maminkou jsme pletly, abychom si obstarali obživu,“ popisuje Zuzana život v bunkru, kde rodina v mrazivém lednu a únoru roku 1945 strávila sedm týdnů.

Zuzaně tehdy bylo jedenáct let a dodnes vzpomíná na to, jak strašně se báli, že je někdo objeví. To se také nakonec stalo, ale naštěstí to nebyli Němci. „V tom bunkru nás našli partyzáni. Najednou se objevili v okýnku s namířeným samopalem. Vešli dovnitř a ptali se, co tam děláme. Řekli jsme, že jsme Židé a schováváme se před Němci. Upozornili nás, že máme být opatrnější. Tatínek totiž přikládal do kamen a bouchl železnými dvířky. Partyzáni to uslyšeli, a tak nás našli. Byl to jeden Slovák a jeden Rus. Ke konci února už byl východ Slovenska osvobozený, a tak jsme mohli bunkr opustit.“

Přestali věřit v Boha

Alexanderovi ještě asi čtrnáct dní pobývali v Drahové a pak se přemístili zpět do obce Vyhne, kde již znali místní obyvatele. Po ukončení válečného konfliktu zamířili do Ostravy. Než tam dojeli, někdo jim na nádraží v Bratislavě ukradl kufr s věcmi. „Tak se naše čtyřčlenná rodina vrátila jen s jedním kufrem,“ dodává pamětnice.

V Ostravě dostali od československého státu byt a nějaké peníze do začátků. Kamarády a známé tam už ale nenašli. Skoro všichni ostravští Židé zahynuli v koncentračních táborech. Mezi nimi i Zuzanin dědeček, který v roce 1938 v Ostravě zůstal. Zuzaně se o něm podařilo zjistit jen to, že ho deportovali z Krakova do Lublinu, na jehož předměstí se nacházel vyhlazovací tábor Majdanek.

Po válečných útrapách a smrti rodinných příslušníků se členové rodiny v roce 1947 rozhodli vystoupit z židovské obce. „Vystoupili jsme všichni. Já jsem nevěřila, že Bůh může existovat, když dopustil něco takového,“ vypráví Zuzana, která o svém původu a prožitých hrůzách celá léta mlčela. Dnes je sice opět členkou židovské obce, ale zůstala ateistkou. „Já jsem se jenom bála, aby něco podobného nepotkalo moje děti.“

Po návratu do Ostravy byla Zuzana silně podvyživená a měla nálezy na plicích. Strávila tři týdny v nemocnici, potom tři měsíce v sanatoriu v Bělském lese a nakonec ještě s Masarykovou ligou proti tuberkulóze několik měsíců ve švýcarském Beatenbergu.

Po válce Zuzana vystudovala gymnázium a vysokou školu v Praze, kde získala titul promovaný filolog. V roce 1957 se provdala za Josefa Skácela a společně se přestěhovali do Havířova, kde nastoupila jako učitelka jazyků na místním gymnáziu. Od roku 1952 byla členkou komunistické strany, ale po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následné normalizaci byla ze strany vyloučena. Nakonec prý musela opustit i havířovské gymnázium. „Zasedla komise, která nás chtěla třídit. Kdo chtěl zůstat v komunistické straně, tak musel prohlásit, že vpád vojsk byla bratrská pomoc. Já jsem to neudělala, a tak mě vyloučili.“ Až do důchodu pak Zuzana pracovala jako učitelka na gymnáziu v Karviné.

Obec Drahovou, kde se místní obyvatelstvo tak statečně zachovalo k její rodině, ještě několikrát navštívila. Dokonce se byla podívat i na bunkr, který rodině několik týdnů sloužil jako útočiště před smrtí. „Při první návštěvě bylo vidět, že se už rozpadl. Při druhé se k tomu místu už nedalo dojít a při třetí bylo už tak zarostlé, že se nedalo dojít ani do svahu.“ Na hrdinství Jána a Kataríny Ďulovcových pak Zuzana upozornila izraelskou komisi, která uděluje titul Spravedlivý mezi národy, a ta jej slovenským zachráncům rodiny Alexanderovy skutečně udělila. Manželé Ďulovcovi již nežijí, ale Zuzana je dodnes v kontaktu s jejich potomky.

Nacistický režim vyvraždil velkou část příbuzných Zuzany Skácelové. Ti, co přežili, odešli do různých koutů světa. Pamětnice tak dnes má příbuzné nejen v Česku, ale i v USA a Izraeli. Často chodí na besedy do škol, aby žáky seznámila s problematikou antisemitismu a holocaustu. Své životní zkušenosti shrnuje do následujícího poselství pro budoucí generace: „Nebýt lhostejný ke zlu. Nebýt lhostejný k ponižování. Umět se zastat někoho, kdo je slabší a kdo je ponižován. Nedovolit zlu, aby narostlo.“

 

PAVÚK, M., Osud Židov vo Vyhniach. Múzeum SNP, 2012.