Jan Šinogl

„Vykládal mně táta, že za války bylo hrozně moc lidí, kteří Němcům donášeli, ale po válce byli strašně rychle velkými partyzány. Najednou z těch donašečů byli velcí partyzáni a velké Rudé gardy. A to jsem poznal i v tom osmašedesátém, jak se ti lidé také najednou rychle změnili. Úplně silně a naprosto přesně stejně jsem toto poznal sám na sobě po osmdesátém devátém roce. To bylo totiž úplně to stejné. Z donašečů, kteří na nás donášeli, to se tady s námi z vesnice bavily snad tři rodiny, jinak nikdo, se po tom devětaosmdesátém, a navíc ještě když jsem se tady stal starostou, najednou stali velcí přátelé, oni na nás mysleli a tak dále. A já jsem přesvědčený o tom, že to je ale naprosto přirozený lidský fenomén, kdy člověk potřebuje něčím zakrýt to své černé svědomí. Naprostý veletoč a přehlušení toho černého v hlavě. To je podle mého názoru takový fenomén, který se v dějinách opakuje pořád dokola.“

„My jsme vždy po určitém čase dostávali pozvánku na StB, že si nás chtějí vyslechnout, ale každého zvlášť, ne společně. Když jsme tam chodili ze začátku 80. let, tak byli hodně silní v kramflecích. Vyhrožovali nám, donutili nás pořídit si vystěhovalecký pas. Manželka se chtěla vystěhovat, ale mně se moc nechtělo. Pořád nám naznačovali, že když nepřestaneme v té činnosti, tak bude zle. Navíc se tady někdo pokusil unést práškovací letadlo, byly to dvě rodiny z Brodku u Prostějova, a my jsme se do toho zaangažovali tak, že celá vesnice si myslela, že jsem to pilotoval já, ale my ty lidi vůbec neznali. Já jsem jenom slyšel, že letadlo startují, chvíli letělo, potom rána a už bylo na zemi. Byly to dvě rodiny – čtyři dospělí a čtyři děti. Šel jsem za nimi, jak to letadlo spadlo, řekl jsem jim, že pro ně klidně něco udělám. A jedna ta paní mi říkala, že jestli bych tedy mohl dát zprávu do Brodku prarodičům. Než přijelo StB a Bezpečnost, tak mi na kus lístku napsala adresu. S manželkou jsme jeli do Brodku a našli jsme je a oni si okamžitě jeli do Znojma pro ty čtyři děti, tak nemusely aspoň do žádného dětského domova. A jak jsem říkal už před chvílí, u těch výslechů jsme později začali najednou cítit, že se napětí uvolňuje. A začalo to tím, že ty naše besprechungy, jak se chodilo k výslechům na StB, ten název vymyslel Milan Uhde, najednou když Gorbačov začal s perestrojkou, tak když jsme na ten výslech přišli, estébák mi najednou nabídl kafe. Já jsem odmítl, ne že bych se bál, že je otrávené, ale byl jsem z toho dost vyjevený. Prvně mi to nedošlo, ale když jsem si to promyslel, tak jsem si říkal: ‚Aha, něco se děje. Už si nejsou tak jistí.‘ No, a postupně se to uvolňovalo čím dál víc. Já jsem si dokonce mohl zažádat o soukromou práci pod místním národním výborem. Z ničeho nic také přestali tak zuřivě rušit Svobodnou Evropu, v novinách se už také něco sem tam objevilo.“