Jan Šinogl

„Když jsme poprvé volili v této obci, která byla plná komunistů a zkostnatělá, tak si mysleli, že k těm volbám [v roce 1975] nepřijdeme. Přišli jsme, dali nám lístek, který rovnou strčili do obálky, a mysleli si, že to půjdeme rovnou hodit do urny, jak se to dělalo a jak se nechodilo ani za plentu. A my jsme si ty lístky vzali a šli jsme rovnou za plentu. Byli vyjevení, že je tu někdo, kdo chce volit tak, jak by se mělo. A od té doby se to s námi táhlo. Víceméně tím vygradoval ten osmašedesátý rok i celý můj příběh. Naše smíšená rodina a tak dále. My jsme kolikrát byli konfrontováni s takovými zajímavými věcmi. Například jedna naše naivní tetička z Vídně nám povídala: ‚Když sem nemůžete přijet, tak přijeďte k hraniční závoře, my tam přijedeme taky a popovídáme si.‘ Museli jsme jí vysvětlit, že se k té závoře nedostaneme, že je tam pětikilometrové pásmo, a že když tam vlezeme, tak nás zastřelí, nebo nás tam vůbec nepustí. Na tom je vidět zvrácenost toho systému, že je to úplná idiotština.“

„Vykládal mně táta, že za války bylo hrozně moc lidí, kteří Němcům donášeli, ale po válce byli strašně rychle velkými partyzány. Najednou z těch donašečů byli velcí partyzáni a velké Rudé gardy. A to jsem poznal i v tom osmašedesátém, jak se ti lidé také najednou rychle změnili. Úplně silně a naprosto přesně stejně jsem toto poznal sám na sobě po osmdesátém devátém roce. To bylo totiž úplně to stejné. Z donašečů, kteří na nás donášeli, to se tady s námi z vesnice bavily snad tři rodiny, jinak nikdo, se po tom devětaosmdesátém, a navíc ještě když jsem se tady stal starostou, najednou stali velcí přátelé, oni na nás mysleli a tak dále. A já jsem přesvědčený o tom, že to je ale naprosto přirozený lidský fenomén, kdy člověk potřebuje něčím zakrýt to své černé svědomí. Naprostý veletoč a přehlušení toho černého v hlavě. To je podle mého názoru takový fenomén, který se v dějinách opakuje pořád dokola.“