Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Jan Šinogl (* 1949)

Nic není černobílé

  • narozen 25. září 1949 ve Znojmě

  • po základní škole nastoupil do učení

  • srpnové události roku 1968 a také úmrtí filozofa Jana Patočky v roce 1977 ho přiměly k aktivní protirežimní činnosti

  • ke konci 70. let se spolu se svou ženou Drahomírou zapojil do činnosti Edice Petlice, která šířila texty režimem zakázaných autorů

  • v roce 1980 byla jeho žena odsouzena k ročnímu odnětí svobody nepodmíněně; v době zatčení Drahomíra ještě kojila svého šestiměsíčního syna

  • událost vzbudila kritiku československé i světové veřejnosti a Drahomíra byla po čtyřech týdnech vězení propuštěna na svobodu

  • pamětník dosud žije na statku u Strachotic na Znojemsku

Strýc využil toho, že Němci věří všemu, co mají napsané v dokumentech

„Totalita je nehorší v tom, že dává určité skupině lidí neomezenou moc nad druhými,“ říká Jan Šinogl, který kritiku komunistického Československa po roce 1948 nasával už v dětství od svých rodičů. Později se i se svou manželkou sám zapojil do disidentské činnosti šířením tehdejší zakázané literatury. Režim se je snažil vyhostit a případ jeho ženy, kterou tajná policie odvedla do vězení v době, kdy ještě kojila svého šestiměsíčního syna, vyvolal kritiku tuzemské i světové veřejnosti.

Jan se narodil ve Znojmě v roce 1949 jako starší ze dvou synů. Příbuzné měla rodina v Rakousku i na dalších místech Evropy. I to ovlivnilo pamětníkovy pozdější postoje. „Doma jsme poslouchali zahraniční rozhlas. Otec byl hudebník a velký pacifista. Příbuzné jsme neměli jen na Západě, ale i na Ukrajině. I proto vím, že nic není černobílé.“ V dospívání na Jana velmi zapůsobilo setkání s jeho strýcem Antonínem Kalinou, který za druhé světové války díky svému důvtipu zachránil více než tisíc vězňů z koncentračního tábora Buchenwald.1 „Nejvíc mě zajímalo, jak se mu to podařilo. Němci totiž měli vše dokonale zorganizované. Paradoxně právě toho strýc využil. Němci ve svou dokonalou organizovanost absolutně věřili. Věřili všemu, co mají napsané v dokumentech. Strýc a další falšovali záznamy a ty živé kluky vyměňovali za mrtvé.“ Po základní škole nastoupil Jan do učení. Středoškolské vzdělání si později doplnil při zaměstnání.

V osmašedesátém mnozí kličkovali, nevědělo se, jak to dopadne

„Nejsem příznivec surového kapitalismu, a tak se mi směr, který na začátku roku 1968 prezentovali Dubček a další, líbil. Věřil jsem, že by to mohlo směřovat k něčemu lidsky přijatelnému,“ vzpomíná Jan na události, které předcházely invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Podle něj se vše uvolňovalo. Na pionýrských schůzkách si například pouštěli desky Beatles, vznikaly zajímavé filmy a v podniku v Brně, kde pracoval o prázdninách ještě v době učení, jim vedoucí otevřeně říkal, že pracují v dílnách, které mu po roce 1948 komunisté sebrali. Mezi velkými a malými městy byl ale obrovský rozdíl. V menších městech a na vesnicích podle Jana k tak velkému uvolnění nedocházelo. „Ráno 21. srpna 1968 měl táta jako obvykle puštěný Hlas Ameriky. Hlásili, že nás obsadili. Nad Znojmem létalo ruské letadlo. Rusové se sice nechovali barbarsky, ale chovali se, jako by jim tady vše patřilo.“ Mnozí, kteří zažili válku, se báli, že bude vyhlášeno stanné právo, a začali nakupovat zásoby. Z obchodů najednou vše zmizelo. „V práci se debatovalo, různě demonstrovalo, a také se vytřibovaly charaktery. (…) Mnozí různě kličkovali, nevědělo se totiž, jak to nakonec dopadne,“ doplňuje Jan.

Komunisti si mysleli, že chci přeletět hranice

Právě rok 1968 se stal zlomovým pro Janovo následné disidentské působení. „Pochopil jsem, že je vše pořád stejné. Lidi nepoznáte podle toho, co říkají, ale podle toho, jak se chovají v nějaké výjimečné situaci. Už můj otec mi říkal, že z těch největších donašečů a kolaborantů se po druhé světové válce stali najednou velcí partyzáni. A právě tak se měnili lidé v šedesátém osmém. A to stejné jsem pak viděl i po listopadu 1989.“ K dokreslení patologie režimu, kterou si v roce 1968 jasně uvědomil, přidává pamětník také vzpomínku z následných let postupné normalizace. Příbuzní z Rakouska navrhli, že když za nimi Šinoglovi nemůžou přijet do Vídně, sejdou se tedy všichni u hraniční závory a popovídají si. „Nemohli jsme jim vysvětlit, že my k hranicím nemůžeme, že je tam několikakilometrové pásmo, a že kdybychom do něj vstoupili, tak by nás klidně i zastřelili.“

Pohřeb upáleného Jana Palacha v lednu 1969 byl podle Jana posledním vyjádřením odporu národa. Režim opět utahoval šrouby, mizela svobodná média, zhoršilo se jak televizní, tak i rozhlasové vysílání. Na pracovištích probíhaly prověrky a z vedoucích pozic postupně mizeli lidé, kteří v roce 1968 vyjádřili svůj postoj proti starému vedení komunistické strany. Kvůli odmítnutí vstupu do tehdejšího revolučního odborového hnutí nesměl Jan ani navštěvovat aeroklub v Břeclavi, kde si chtěl naplnit svou letitou touhu po létání. „Zjistili, že máme všude po Evropě příbuzné, tak se asi báli, že chci přeletět hranice, a zakázali mi to.“ I tak se pamětník k létání dostal. Už před rokem 1989 si pořídil rogalo a trénoval načerno. Po sametové revoluci získal pilotní průkaz a pod záštitou Letecké amatérské asociace se účastnil soutěží v závěsném motorovém létání. Českou republiku několikrát úspěšně reprezentoval i v zahraničí.

Pochopili jsme, že je to cesta do pekel

„V té době jsme s mojí první ženou Drahou věděli, že už jsme na druhé straně. Že zkrátka tudy cesta nevede, protože je to cesta do pekel.“ Jan a Drahomíra Šinoglovi žili na statku u Strachotic na Znojemsku a postupně čím dál více upoutávali pozornost tehdejší státní tajné policie. Už v roce 1971 při prvních volbách konaných v Československu po srpnové invazi se snažili aktivně působit proti režimu. Při dalších volbách v roce 1975 šli schválně za plentu, což bylo v totalitě chápáno jako nesouhlas s komunistickou mocí. „Věděli jsme o Havlovi, Plasticích a dalších. Definitivně nás ale vyburcovalo úmrtí filozofa a jednoho z prvních mluvčí Charty 77 Jana Patočky2 na jaře 1977 na následky vyčerpávajících výslechů StB. To jsme se naštvali, jeli jsme na pohřeb a posléze jsme sami vyhledali spisovatele Pavla Kohouta.“3 Ten pamětníka i jeho ženu zkontaktoval s dalšími disidenty, konkrétně s Janem Trefulkou a Milanem Uhdem v Brně. Jan a Drahomíra se posléze zapojili do činnosti Edice Petlice, která formou strojopisů šířila texty zakázaných autorů.4

Manželka dostala rok vězení nepodmíněně, schovávali jsme ji v kamnech

StB Šinoglovy sledovala a snažila se je různým způsobem zastrašit. „Rychlý zvrat pak nastal někdy na jaře 1980. Někdo nás totiž udal, že šíříme opisy z Edice Petlice.“ Při domovní prohlídce našla tajná policie zakázanou literaturu, její opisy a také psací stroj. Jana ihned zatkli a převezli do vyšetřovací vazby v Brně-Bohunicích, kde zůstal čtyři měsíce. Hlavním cílem vyšetřovatelů ale bylo shromáždit důkazy proti jeho ženě, která na rozdíl od svého muže uměla psát na stroji. Drahomíru Šinoglovou soud nakonec odsoudil k jednomu roku vězení nepodmíněně. Nástupu do vězení se manželé Šinoglovi pokusili zabránit dalším těhotenství. V té době měli už dvě děti. Soud trval na tom, že uzná potvrzení o těhotenství jen od lékaře, kterého sám určil. Tomuto lékařskému vyšetření se ale StB snažila za každou cenu zabránit. „V čekárně seděli dva tajní, bylo nám jasné, že nás k lékaři nepustí.“ Díky převleku se Drahomíra do ordinace lékaře přece jen dostala a odklad nástupu do vězení získala.

Než ale Šinoglovi odklad dostali, museli Drahomíru schovávat. „Jinak by ji hned zavřeli. (…) Draha se ukrývala u manželů Roubalových z Částrova, kteří byli členy VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných – pozn. ed.). I u nich se ale často prováděly domovní prohlídky. Museli jsme tedy vymyslet skrýš.“ Jan vytvořil v akumulačních kamnech, v nichž se netopilo, prostor, aby se tam jeho žena mohla případně ukrýt. Za několik dní v Částrově k domovní prohlídce skutečně došlo a Drahomíra v kamnech strávila několik hodin. V roce 1982, ještě v době, kdy kojila svého šestiměsíčního syna, ji přišla StB a Veřejná bezpečnost zatknout. Po měsíci vězení byla na nátlak světové i československé veřejnosti propuštěna. „Stala se tak jediným československým politickým vězněm z éry Husáka, který od něj dostal milost,“ doplňuje Jan. 

Čím více se nějakým problémem zabýváte, tím je složitější, a nelze jasně říci, co je správné

Těsně před rokem 1989 docházelo podle pamětníka opět k uvolňování, které se projevovalo i při výsleších u StB, k nimž byl pravidelně předvoláván. „Do té doby nám pořád vyhrožovali. Donutili nás pořídit si vystěhovalecký pas. (…) Najednou ale bylo vidět, že už nejsou tak pevní v kramflecích. Začali nám například nabízet i kávu, měli úplně jiný přístup.“

Manželé Šinoglovi se ještě před sametovou revolucí rozvedli. Listopadové události roku 1989 prožíval Jan už se svou současnou ženou. „Ve středu 22. listopadu 1989 jsme byli na Václavském náměstí v Praze, Havel mluvil z balkonu Melantrichu. (…) Nadchli mě mladí studenti, fungovali tehdy fantasticky,“ vzpomíná Jan. „Na totalitě je nejhorší, že určité skupině lidí dává absolutní moc. Osobně mám ale strach i z té budoucí totality. Lidé dnes mají dojem, že jejich komunistické postoje před rokem 1989 jsou promlčené, a já si myslím, že to je proto, že jsme nechtěli být jako oni. (…) Ale odpovědět na to, zda to vůbec tehdy šlo udělat jinak, neumím. Jak jsem říkal na začátku, nic není černobílé. Čím více se nějakým problémem zabýváte, tím je složitější, a nelze jasně říci, co je správné.“

Od roku 1992 do roku 2002 působil Jan Šinogl jako starosta Strachotic na Znojemsku, dodnes je členem místního zastupitelstva. V roce 2016 převzal osvědčení za svou činnost v boji proti komunismu jako účastník třetího odboje.

1) http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-ostrava/novinky-ze-studia/345098-antonin-kalina-a-deti-ktere-cekala-smrt/

2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Pato%C4%8Dka

3) https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Kohout_(spisovatel)

4) http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1721

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová)