„Jak se asi žilo, když byli lidé mimo zákon a když jste denně čekali, co zase přijde a v čem vás omezí a o co přijdete. Pořád někdo chodil a bral rádia a další věci. Pak nám sebrali nemovitosti, pak kožichy, pak jsme nesměli mimo město, pak mě vyhodili ze školy. V březnu přišli Němci a po prázdninách jsme nesměli do školy. Rok mně chyběl do maturity.“
„26. června byl první transport a hned nato za dva nebo tři dny šel druhý transport. Šli jsme do Olomouce, tam jsme byli na jakési louce a čekali na vlak. Mám dojem, že jsme na té pláni přenocovali. Potom přijel osobní vlak a přejeli jsme do Bohušovic a tam už chlapci z transportleitungu čekali s kárama, naložili tam naše zavazadla, a tak jsme šli do Terezína.“
„Viděla jsem tam strašné věci. Na půdách v Hamburských kasárnách tam chudáci leželi na slámě. Strašlivý zápach, protože byli nemocní. Řádila tam úplavice. To bylo strašný. Mrtví, živí, sotva se plazili. Kdo mohl, tak šel pro jídlo, ale většinou nemohli, protože leželi ve výkalech. Bylo to otřesný. Ponejvíc to byly německé transporty chudáků starých lidí.“
Larissa Šimeková, za svobodna Grünwaldová, se narodila 14. prosince 1920 ve městě Barnaul ležícím na Sibiři v Rusku. Otec Oskar byl židovského původu a matka Agnija Ruska. Rodiče se seznámili, když se otec za první světové války dostal jako důstojník do ruského zajetí. V roce 1920 se otec s dcerou a manželkou vrátil do Československa. V Prostějově pak rodina vlastnila továrnu na výrobu pánských, chlapeckých a dětských oděvů Albert B. Grünwald. V roce 1941 se Larissa provdala za židovského lékaře Rudolfa Schicka. O rok později byla s manželem a otcem transportována do Terezína. Zatímco Larissa v terezínském ghettu zůstala až do konce druhé světové války, manžela i otce odvezli v roce 1944 do Osvětimi. S manželem se znovu setkala, ale o život přišli bezmála všichni její příbuzní. V 54 letech v Osvětimi zahynul i její otec. Po válce si manželé nechali změnit příjmení na méně německy znějící Šimekovi. V roce 1948 se jim narodil syn Tomáš a o tři roky později se přestěhovali kvůli zaměstnání do Popradu. Po úmrtí manžela se pak Larissa po jednačtyřiceti letech vrátila do Prostějova, kde se svým synem bydlela i v roce 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
