Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Viděla jsem tam káry plně naložené mrtvolami. Dopoledne je vyvezli z Terezína a odpoledne na nich vozili chleba
narozena 14. prosince 1920 ve městě Barnaul ležícím na Sibiři v Rusku
otec Oskar Grünwald byl židovského původu a matka Agnija Ruska
otec v první světové válce zajatcem v Rusku
v Prostějově rodina vlastnila oděvní továrnu Albert B. Grünwald
v roce 1941 se Larissa provdala za židovského lékaře Rudolfa Schicka
30. června 1942 transportována s manželem a otcem do Terezína
tři roky žila v terezínském ghettu
otec Oskar Grünwald zahynul v Osvětimi
v koncentračních a vyhlazovacích táborech zahynula většina příbuzných
po druhé světové válce si s manželem změnili příjmení na Šimekovi
v roce 2019 bydlela se synem Tomášem v Prostějově
Kvůli jedné z největších židovských komunit na Moravě se Prostějovu přezdívalo hanácký Jeruzalém. Židé ve městě žili od druhé poloviny patnáctého století a v letech 1860 až 1870 s 1 800 lidmi tvořili čtvrtinu tamního obyvatelstva. Ve druhé polovině devatenáctého století se město stalo jedním z největších center oděvního průmyslu v Evropě a nejvýznamnější roli v tomto odvětví hrálo několik podnikatelských židovských rodin. Mezi nimi i Grünwaldovi, z jejichž rodu pochází Larissa Šimeková. Vše ale zničila druhá světová válka a především nacistické vyvražďování Židů. Z Prostějova jich tuto zrůdnou mašinerii přežila jen desetina. Larissa, která strávila tři roky života v otřesných podmínkách terezínského ghetta, přišla o většinu příbuzných a v Osvětimi zahynul také její otec Oskar Grünwald.
Město Barnaul leží na Sibiři v Rusku. Právě tam 14. prosince 1920 přišla na svět Larissa Grünwaldová (Šimeková). Pro vysvětlení jejího netypického rodiště se je třeba vrátit v čase.
Larissa má z otcovy strany židovské předky. Její děda se s rodinou a bratry do Prostějova přestěhoval z Budapešti někdy na konci devatenáctého století. V roce 1907 Grünwaldovi ve městě založili oděvní firmu Féher a Grünwald. Za první světové války pak otec pamětnice Oskar Grünwald narukoval do rakousko-uherské armády. V důstojnické uniformě bojoval na východní frontě a padl do zajetí. Jako odborníka ho v Rusku zařadili na práce v oděvním průmyslu. V Krasnojarsku se seznámil s Agnijou Dripina pocházející ze zámožné rodiny inspektora sibiřských drah. Vzali se a následně se jim narodila Larissa. V roce 1921 pak všichni odcestovali do Prostějova. V roce 1927 se manželům Grünwaldovým narodila ještě dcera Helga. O dva roky později Oskar se svým bratrem Bélou založili v Prostějově továrnu na výrobu pánských, chlapeckých a dětských oděvů Albert B. Grünwald. V dobách největší slávy v ní pracovalo až 300 zaměstnanců, přičemž velkou část tvořili krejčí, kteří vykonávali svou práci doma.
V Prostějově Larissa absolvovala českou obecní školu, gymnázium a obchodní akademii. Otec ji vedl k víře v Boha. Nepatřil sice mezi ortodoxní věřící, ale významné svátky slavili vždy v synagoze. Ze svého dětství vzpomíná Larissa hlavně na svou nejlepší kamarádku Martu Gottlobovou, která byla také židovského původu. „Trávily jsme spolu čas, koupaly se na zahradě ve vaně a hrály si spolu. Bylo to pěkné dětství.“ Krátce před začátkem druhé světové války Marta po operaci slepého střeva zemřela. „Byla to její spása a uchránění od hrůz. Celá její rodina zahynula v koncentračních táborech,“ dodává Larissa Šimeková.
Na konci 30. let Larissa intenzivně vnímala antisemitské projevy některých obyvatel a spolužáků. Ty se ještě prohloubily po obsazení pohraničí nacistickým Německem v říjnu 1938. Rodiče se oprávněně obávali o budoucnost rodiny a podnikali kroky k emigraci do USA, kde žil dědeček a další část rodiny. Na podzim roku 1938 otec převedl část majetku a továrnu na rodinného přítele a bývalého československého důstojníka Diviše, který je pak za války finančně podporoval. Otci se také podařilo zařídit potřebné dokumenty k cestě do USA, a dokonce tam napřed poslali nějaké věci. Jenže 15. března 1939 Němci obsadili zbylé území Čech, Moravy a Slezska a na tomto území byl zřízen protektorát Čechy a Morava. Rodině již úřady odchod neumožnily.
Na území protektorátu se začaly uplatňovat protižidovské norimberské zákony. „Jak se asi žilo, když byli lidé mimo zákon a když jste denně čekali, co zase přijde a v čem vás omezí a o co přijdete. Pořád někdo chodil a bral rádia a další věci. Pak nám sebrali nemovitosti, pak kožichy, pak jsme nesměli mimo město, pak mě vyhodili ze školy,“ vzpomíná Larissa Šimeková, které se zcela změnil svět a v roce 1939, rok před maturitou, musela opustit obchodní akademii.
V této nelehké době se ale také Larissa seznámila se svou životní láskou, židovským lékařem Rudolfem Schickem, s nímž měla v listopadu 1941 svatbu. Jako jeden z mála směl manžel ošetřovat židovské pacienty a Larissa s ním v ordinaci pracovala jako zdravotní sestra.
Ještě předtím se otec v zoufalém mylném domnění, že tak ochrání dcery, rozvedl. Aby se nedostali do podezření úřadů kvůli fiktivnímu rozvodu, musel se odstěhovat z bytu ke známým Altarovým. „Nezapomenu, jak tatínek s vozíkem táhl své věci pryč. Byl to strašný pohled,“ dodává se slzami v očích pamětnice.
Dne 30. června 1942 Larissu s manželem a otcem nahnali v Olomouci do vlaku, v němž bylo 901 Židů transportováno do Terezína. Domů se vrátilo jen 56 z nich. Matka se sestrou Helgou mohly zůstat v Prostějově. V následujících dnech do terezínského ghetta přivezli několik dalších prostějovských příbuzných. Tety Olgu a Frizi Grünwaldovy, strýce Bélu Grünwalda, bratrance Bélu, sestřenice Sofii a Margaretu Grünwaldovy. Margareta se pak v Terezíně provdala za Roberta Grünhuta. „Vzali se, aby spolu mohli zůstat a vzali je spolu do transportu. Mysleli si, že jedou do Varšavy,“ vypráví Larissa Šimeková. Jenže cílem transportu vyrážejícího v září roku 1942 z Terezína nebyla Varšava, ale vyhlazovací koncentrační tábor v estonském Raasiku, kde oba zahynuli. Ze všech těchto příbuzných druhou světovou válku přežil jen manžel pamětnice a strýc Béla Grünwald.
Larissu v terezínském ghettu zařadili na blok Q 313. „Byly jsme v místnosti, kde nás na třípatrových palandách spalo dvanáct,“ dodává. Otce a manžela umístili do Magdeburských kasáren. Naštěstí se mohli občas stýkat. Na práce Larissu poslali do slídárny, kde loupala tenké vrstvy tohoto nerostu pro potřeby zbrojní výroby. Vzpomíná, že byli neustále hladoví, a tak s radostí přijala místo zařízené její dobrou známou u výdeje menáže, kde se přece jen dostala k nějakému jídlu navíc. „Dostávali jsme zkažené jídlo vhodné tak pro prasata. Člověku se neustále zdálo o jídle, o buchtách, o sladkém. Hlad byl velice zlý.“
V Hamburských kasárnách v terezínském ghettu pak roznášela příděly po jednotlivých blocích. „Viděla jsem tam strašné věci. Na půdách tam leželi chudáci na slámě. Ponejvíc to byli staří lidé z německých transportů. Strašlivý zápach, protože byli nemocní. Řádila tam úplavice. To bylo strašný. Mrtví, živí, sotva se plazili. Kdo mohl, tak šel pro jídlo, ale většinou nemohli, protože leželi ve výkalech. Bylo to otřesný,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že obrazům zkázy se nedalo vyhnout. „Viděla jsem tam káry plně naložené mrtvolami. Dopoledne je vyvezli z Terezína a odpoledne na nich vozili chleba.“
Larissa Šimeková vzpomíná, že největší obavy v ní vyvolávaly transporty, které lidi neustále odvážely neznámo kam. „Neměla jsem strach o sebe ani o manžela, který mě vlastně chránil, ale o tatínka. Vždycky jsem se běžela podívat, jestli tam tatínka nezařadili,“ vypráví pamětnice a doplňuje, že díky manželově práci v nemocnici v ghettu ji vyškrtávali z určených seznamů.
Dne 28. září 1944 se ale již otec transportu nevyhnul. „To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Ještě mi zamával z Magdeburských kasáren.“ Oskar Grünwald zahynul v čtyřiapadesáti letech v koncentračním táboře v Osvětimi. Ani manžela ale nakonec práce v nemocnici neuchránila a o měsíc později také musel nastoupit do přeplněného dobytčího vagonu směřujícího do Osvětimi.
Larissa v Terezíně zůstala sama. Opět pracovala ve slídárně. Pomalu se blížil konec druhé světové války. Na východě Němci neustále ustupovali před Rudou armádou a zametali po sobě stopy a vyklízeli koncentrační tábory. Z evakuačních transportů tak přijelo nebo během pochodů smrti do Terezína přišlo na patnáct tisíc zbědovaných a vyhladovělých lidí, kteří do ghetta zanesli epidemii skvrnitého tyfu. Ta si ještě vyžádala na patnáct set životů.
Nakonec i Terezín začali nacisté opouštět. „Viděla jsem, jak pálili všechny dokumenty a jeden po druhém se ztráceli,“ vzpomíná pamětnice. Konečně 8. května 1945 přijely první jednotky Rudé armády. „Hodiny jsme čekali na tanky, a když přijeli, tak si nedovedete představit, co to bylo za štěstí. To se nedá popsat, jak lidé křičeli, vítali, plakali.“
Jenže osvobození vězni museli v Terezíně zůstat, protože kvůli epidemii skvrnitého tyfu byla vyhlášena karanténa. „Domluvili jsme se s četníky a ti nás během noční služby propustili,“ vzpomíná pamětnice, jak se dostala z uzavřeného města.
Domů cestovala vlakem. „Vlak byl přeplněný a nedalo se do něj dostat. Stáli jsme na stupínku a někdo nás vtáhl dovnitř.“ V Prostějově se pak konečně po bezmála třech letech setkala s maminkou a sestrou Helgou. „To štěstí, když jsme se najednou objaly,“ dodává.
V Prostějově Larissa v obavách čekala na návrat otce a manžela. V červnu 1945 dostala dopis z Plzně, že manžel leží v tamní nemocnici. Léčili mu tam rány zahnisané poté, co ho v koncentračním táboře Dachau surově zbil kápo (vězeň naverbovaný k dozoru). Ihned se vydala za ním. „Byl kost potažená kůží. Vážil 45 kilogramů,“ říká.
Na otce ale rodina čekala marně. „Maminka si to dávala za vinu a na začátku 50. let dostala infarkt, který naštěstí přežila. Prožívala to velice těžce a v rodině se o tom nemluvilo,“ vypráví Larissa Šimeková a dodává, že i jí otec velmi chyběl. „Vždycky jsem se pak dívala do oken a záviděla jsem rodinám, které byly kompletní. To bylo jediné, co jsem kdy komu záviděla.“
Po válce si manželé nechali změnit příjmení na méně německy znějící Šimekovi. V roce 1948 se jim narodil syn Tomáš a o tři roky později se přestěhovali kvůli zaměstnání do Popradu. Po úmrtí manžela se Larissa po jednačtyřiceti letech vrátila do Prostějova, kde se svým synem bydlela i v roce 2019.
POLEDNÍČEK, R., Vliv židovské minority na socioekonomický rozvoj na Moravě: Přírodovědecká studie Prostějov. Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.
https://collections.ushmm.org/oh_findingaids/RG-50.675.0045_trs_cz.pdf
https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/
https://stopypameti.cz/larissa-simekova
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století (Soutěž Příběhy 20. století)