Vojtěch Šíma

„Ten velitel roty se jmenoval Ivan. A v osmašedesátém, jak přišli Rusi, tak on byl: ‚Odo dneška už nie‘ – byl to Slovák – ‚už nie som Ivan, odo dneška už som Martin. A už píšte…‘ Rozkaz podepsal Martin, dal tam to příjmení. Já jsem si říkal: No, tak to je hezké, že s tím nesouhlasí. Teď: v tom šedesátém osmém my jsme dostávali takové nesmyslné rozkazy, třeba že nesmíme se nechat odzbrojit, kdyby přišla ta vojska Varšavské [smlouvy], tak se nesmíme nechat odzbrojit. Ale nesmíme klást odpor. Vím, že jsme postavili tank – my jsme byli tanková vojska – tak jsme postavili tank do brány, aby tam Rusové nemohli. Ti důstojníci první týden nevěděli, co je, oni nevěděli, čí jsou. Možná ne ani za týden přišel ten velitel roty, takový naštvaný, ze štábu a říká mně: ‚Píšte Ivan. Už nepíšte Martin.‘ Já jsem říkal: Aha, už dostali instrukce. Už vědí, čí jsou.“

„Já jsem zjistil na vojně, že ti důstojníci, že to je banda. Že jsou to bezcharakterní lidé. Tam to člověk poznával, že to byli většinou ochmelkové. Věčně pod lihem. A já jsem měl v posudku napsané, to z obce asi přišlo: ‚Je to náboženský chanatik.‘ To tam bylo napsané, červeně. ‚Je náboženský chanatik a nesouhlasí s režimem.‘ Já jsem dělal staršinu, tak jsem se k těm materiálům dostal, tak jsem si to přečetl. Říkal jsem si: ‚Chanatik jsem?‘ Ale dělal jsem staršinu, jestli jste byli na vojně, to byla funkce pro důstojníka nebo vojáka z povolání. Tak já jsem to dělal. Tak jsem měl poměrně dobrou vojnu v tom, že jsem měl na starosti proviant a materiální zabezpečení. A měl jsem tam čas i pro sebe, že jsem měl svůj kutloch, kde jsem se mohl zašít. Ale to vám řeknu, to je zajímavé: do kostela jsme neměli... nebo nám řekli, že nemáme chodit do kostela. Já jsem chodil do kostela. Byl jsem v Budějovicích na vojně. A tam se chodilo do klášterního kostela, to bylo v druhém rohu náměstí, jak je věž, tak na druhém byl klášter. A tam jsem vždycky chodil. Tak jsem tam si klekl za jeden sloup a tam jsem se modlil. A přišel tam jeden voják, druhý. A teď viděl, že tam je nějaký voják za sloupem, říkal: ‚To je fízl, ten to hlídá.‘ A šel se modlit za druhý sloup. A to byl Vojta Cikrle, brněnský biskup pozdější. Tak jsme tam byli, ani jsme o sobě nevěděli. Pak až jsem byl v semináři, tak on mi říkal: ‚Ty, nebyls v Budějovicích na vojně?‘ Říkám: ‚No.‘ – ‚A nechodils?‘ – ‚Chodil.‘ – ‚Tak z tebe jsem měl strach…‘ Takže i to je takové paradoxní, že? Jsme se asi každý za jiným sloupem modlili za totéž. Tak jsme ve velmi dobrém vztahu, už je emerita, že, brněnský biskup.“