Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Šíma (* 1947)

• narodil se 11. prosince 1947 v obci Heřmanice u Oder

• jeho otec hospodařil v chalupě po odsunutých Němcích

• roku 1950 Šímovi s nechutí souhlasili se vstupem do místního JZD

• vystudoval střední zemědělskou školu

• v letech 1967 až 1969 absolvoval dvouletou vojnu u tankistů v Českých Budějovicích

• v roce 1970 vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích

• 28. června 1975 přijal v Olomouci kněžské svěcení

• působil jako farní vikář v Uherském Hradišti, ve Starém Městě a v Otrokovicích

• v 90. letech byl děkanem zlínského děkanátu

• poté do roku 2010 působil jako rektor Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci

• v červnu 2004 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kaplanem Jeho Svatosti

• od roku 2010 je děkanem kroměřížské kolegiátní kapituly

• působí také jako rektor poutního a exercičního domu Stojanov

• žije na Velehradě

V revoluční době roku 1989 přišla jednou na otrokovickou faru za panem farářem Vojtěchem Šímou jakási babička, že chce ke zpovědi: „Pane faráři, já jsem se moc provinila!“ – „A co jste, babi, udělala?“ zeptal se pater Šíma. „Pane faráři, já jsem nevěděla, co za hrůzy ti komunisti udělali.“ – „No ale, babi,“ skočil jí farář Šíma do řeči. „Vy jste ale neudělala nic, ne?“ – „Já jsem tam byla! Členkou KSČ. Já mám na tom všem vinu!“ vyznávala se se slzami v očích stařenka.

„Skutečnou revoluci musí doprovázet osobní, opravdové přiznání viny, a to se v mnoha případech nestalo,“ vysvětluje Vojtěch Šíma, pětasedmdesátiletý kněz na Velehradě.

Vojtěch Šíma pro Paměť národa poutavě vypráví o věčně opilém církevním tajemníkovi, o vulgárním veliteli na vojně, na které prožil srpen 1968, nebo o teologickém studiu v Litoměřicích, kde ho někteří představení přesvědčovali, aby vstoupil do kolaborantské organizace Pacem in terris. Při svém vyprávění se zamýšlí, zda se i on v nějaké chvíli svého života nenechal komunistickým režimem zahnat do kouta a neprojevil až přílišnou slabost. Jako farář byl donucen podepsat dokument o loajalitě ke komunistickému státu.

Nežili v bídě, ale na rohlíky neměli

Vojtěch Šíma se narodil 11. prosince 1947 v katolicky vedené rodině drobného zemědělce v Heřmanicích u Oder. Rodina pocházela ze Spálova, sousední vesnice. V Heřmanicích si jeho rodiče vytipovali větší chalupu po odsunutých Němcích. „Tatínek si přál hospodařit. Z vyprávění vím, že naše rodina nějakou chvíli bydlela s původní německou rodinou. Musela to být pro obě strany lidsky velice těžká situace. A zajímavé je, že všichni žili v přátelství.“ Vícero německých obyvatel čekajících na odsun prý tehdy věřilo, že si nad rámec povolených kilogramů přece jen budou smět odvézt svůj nábytek. „Shromáždili ho do jedné chalupy. A někdo z našich lidí to podpálil,“ popisuje Vojtěch Šíma poválečnou dobu, jak mu o ní vyprávěli rodiče.

Kolem roku 1950 Šímovi s nechutí souhlasili se vstupem do místního JZD, tak jako většina místních sedláků. Tatínek nastoupil do kravína jako zootechnik za měsíční plat 360 korun. Rodina nežila v bídě, ale na rohlíky neměla, říká Vojtěch Šíma, který se šesti sourozenci chodíval tatínkovi do JZD pomáhat: „Museli jsme makat. Nakládali jsme hnůj na vozíky a vyváželi ho. Dojičky nám říkaly: ‚Ale, chlapci, vždyť vás ani za těma kravincema není vidět.‘ Museli jsme pracovat i doma na zahradě. Pořád bylo co dělat. Když byla chvilka, utekli jsme hrát fotbal nebo lyžovat. Žádná nuda. Teď kolikrát rodiče hledají, jak zaměstnat děti, u nás to problém nebyl,“ vypráví pater Šíma.

Za víru v Boha člověk býval tepán

Šímovi měli sedm dětí. Vojtěch vzhlížel ke svému o sedm let staršímu bratrovi, který se po teologických studiích stal v roce 1969 knězem. Zvláštní je, že bratři spolu o touze po kněžství takřka vůbec nemluvili. Náboženská praxe patřila k jejich životu takřka automaticky – pravidelně se společně v rodině modlili, navštěvovali mše, tatínek pracoval nejen v JZD, ale i jako kostelník. Když se ředitel místní školy osopil na maminku, že je krkavčí matka, protože chce své děti přihlásit do náboženství, a odpírá jim tak lepší budoucnost, musel ředitelnu navštívit rozčilený tatínek a pro své děti náboženství ve škole vyhádat.

Vojtěch v dětství pochopil, že něco se na veřejnosti neříká: „Doma jsme mluvili o všem. Táta dovedl všechno takovým svým chlapským způsobem vysvětlit. Třeba proč nebudeme příliš smutnit nad smrtí Gottwalda. Člověk pochopil, že názor rodiny na veřejnosti nevysvětlujeme, ale u nás doma máme jasno. Když ve škole chtěli, aby se přihlásil, kdo chodí do náboženství, udělal jsem to s těžkou rukou. A už z vás dělali zpátečnického nevzdělance, který nepatří do této nové doby. Člověk byl za víru tepán. Když se k ní přihlásil, tak nějakým způsobem dostal,“ vzpomíná pater Šíma.

Máte svědomí, tak se podle něho chovejte

Karel Marx v polovině 19. století napsal: „Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí.“ Odtud soudruzi opakovali, že náboženství je opium lidstva a je třeba ho vymýtit pro blaho lidu. Zakázat víru a náboženství ale přece jen možné nebylo. Komunisté proto usilovali o ovládnutí církví, chtěli je donutit ke spolupráci. Mnohé věřící pronásledovali kvůli jejich vážnosti a postavení, za protesty proti komunistickým praktikám nebo za spolupráci s odbojem. Členy církví posílali do pracovních táborů a kriminálů, uzavřeli kláštery a řeholníky a řeholnice internovali. Pro loajální duchovní soudruzi organizovali od roku 1951 tzv. Mírové hnutí katolického duchovenstva, za normalizace na něj navázala kolaborantská kněžská organizace Pacem in terris.

Vojtěch Šíma si z dětství pamatuje rozhovor, který náhodou vyslechl v kostele. Jakýsi úředník se svěřoval faráři, že má strach, že ho kvůli víře a chození do kostela vyhodí z práce. „Pan farář mu řekl, že má přece svědomí a ať se chová podle něj. No a ten člověk přestal chodit do kostela,“ vzpomíná Vojtěch Šíma, kterému tenkrát došlo, že pro víru se člověk musí rozhodnout a být ochotný pro ni i něco obětovat. I když se člověku nechce, i když mu to přinese potíže, má zůstat věrný vztahu k Bohu. „Pater Pavlík říkával, že život není ‚cochcárna‘, že si děláš, co chceš. Máš přece nějaké zásady a ty uskutečňuješ,“ vysvětluje pamětník pro Paměť národa.

Vysnil si kněžství, ale po základní škole mohl pokračovat pouze na zemědělský učňák – nebo rovnou nastoupit jako dělník do JZD. I když měl předpoklady, soudruzi mu nedovolili studium na škole s maturitou, která byla podmínkou pro studium teologie. Vybral si tedy učňák nevalné úrovně. Učitelé, kteří si všimli jeho studijního talentu, mu ale umožnili přestoupit na zemědělskou střední školu s maturitou. Po ní ho čekala dvouletá vojna u tankistů v Českých Budějovicích.

Velitel Ivan už nechtěl být Ivanem

Dva roky vojny v letech 1968–1970 Vojtěchu Šímovi pro budoucí kněžské povolání mnoho nepřinesly. „Pochopil jsem, že ti velitelé jsou prostě bezcharakterní banda,“ vypráví pamětník, který prožil v uniformě i 21. srpen 1968. Vojáci, kteří měli bránit Československo, když bylo přepadeno Sovětským svazem, nedostali příslušné rozkazy. Obdrželi prý zvláštní a těžko uskutečnitelný pokyn, že se nemají nechat odzbrojit, kdyby přišla sovětská vojska, ale přitom nesmějí klást odpor. Českobudějovičtí tankisté provedli jediné opatření – postavili tank do brány, aby se Sověti nedostali do kasáren.

Bezprostředně po 21. srpnu vojáci nevěděli, jak se československá armáda zachová. „Velitel se jmenoval Ivan. Byl to Slovák. A 21. srpna 1968 prohlásil: ‚Odo dneška už nie som Ivan! Odo dneška som Martin! A už píšte: rozkaz podpísal Martin!‘ Tak jsem si říkal, to je hezké, že nesouhlasí. Ani ne za týden přišel takový naštvaný ze štábu a povídá: ‚Píšte Ivan! Už nepíšte Martin!‘ Tak jsem si pomyslel: Aha, už dostali instrukce, už vědí, čí jsou,“ vypráví Vojtěch Šíma, který jako vojenský staršina zajišťující materiální zabezpečení roty mohl ve službě nenápadně nahlédnout do svého kádrového spisu. Dočetl se o sobě pozoruhodné hodnocení. „Stálo tam, že jsem náboženský chanatik! Chanatik!“ směje se kněz Vojtěch Šíma.

Odmítl vstoupit do Pacem in terris

V roce 1970 byl Vojtěch Šíma přijatý do kněžského semináře v Litoměřicích. Cyrilometodějskou katolickou teologickou fakultu tehdy vedl páter Josef Poul, kterého StB zatkla už v prosinci 1948. Tento bývalý politický vězeň udržel v uvolněnějších šedesátých letech a ještě i na začátku normalizace v semináři významné profesory. V roce 1974 Josefa Poula vyhodili a ze semináře museli odejít i další. Vojtěch Šíma si pamatuje pátera Olejníka, který bohoslovce učil zpěvu. Při jakémsi oficiálním shromáždění měli prý bohoslovci za přítomnosti vedení školy i církevních tajemníků zazpívat hymnu a páter Olejník si vzal před zpěvem slovo. „On tu hymnu dokonale rozebral. Říkal, abychom se zamysleli nad tím, co to je ta krásná země?! To jsou ty charaktery, které se nedají ohnout! Voda hučí po lučinách… To jsou ty křestní prameny, milost Boží, která všechny prostupuje… My jsme pak tu hymnu zpívali nadšeně! No a potom vyletěl,“ vypráví Vojtěch Šíma.

Už v semináři ho spirituál oslovil, zda by se neúčastnil prvního zasedání Pacem in terris v roce 1971. Neodmítl hned, chtěl si nechat čas na rozmyšlenou. „Mně to nesedělo. Modlil jsem se a prosil Pána, co mám dělat? Představení to chtějí, ale mně to nesedí. V té chvíli mi bylo jasné, že ne. Šel jsem za spirituálem, že na ten sjezd nemohu. On se tvářil překvapeně, co že tak najednou. Tak jsem mu řekl, že jsem se modlil a jasně jsem vnímal – ne. A on na to, tak to nechoď! No, šel tam jiný.“

Vojtěch Šíma v této souvislosti uvažuje nad ústupky režimu, které ve svém životě udělal. Vybavuje si, že mu tenkrát nepřišlo kontroverzní podepsat na národním výboru v kanceláři církevního tajemníka prohlášení, že nebude podrývat autoritu socialistického státu. To byla podmínka, aby dostal souhlas k výkonu duchovní služby. Z dnešního pohledu se mu to zdá až příliš velký ústupek, byť to tenkrát nijak kompromisně nebral. Tento formální „závazek“ loajality k socialismu podepisovali všichni kněží.

Moc na sebe neupozorňuj, učili ho staří kněží

Po vysvěcení v roce 1974 odsloužil první mši svatou, „primici“, v šest hodin ráno v Uherském Hradišti v kostele sv. Františka Xaverského. Vzpomíná na milé překvapení: kostel byl plný. To ze Sudet neznal. Na faře trávil čas se starými kněžími, kteří mu vyprávěli o pracovních táborech, komunistických kriminálech. Slýchával od nich: „Moc na sebe neupozorňuj.“

Pamětník se za normalizace účastnil tajných schůzek s ostatními důvěryhodnými faráři. Kromě společné modlitby promýšleli, jak distribuovat zakázanou duchovní literaturu, pomáhat mládeži a podobně. Vzpomíná na některé kolegy, kteří aby mohli pracovat s mládeží, vstoupili do Pacem in terris. To pro otce Vojtěcha Šímu bylo zcela nepřijatelné.

Prošel farnostmi v Uherském Hradišti, Starém Městě, Prostějově. Nejdéle – šestnáct let – působil v Otrokovicích. Tam se dočkal sametové revoluce. Po ní zastával řadu vysokých funkcí v církevních strukturách a dnes žije na Velehradě v tamním Poutním domě Stojanov, kde vede pro věřící duchovní cvičení.