Vladimír Šiler

„Ten režim se spíše než do církví strefoval do víry jako takové. Do náboženské orientace. Prověrky na pracovištích probíhaly po dvou liniích. Jednak: ‚Jaký je váš postoj k roku 1968, k Pražskému jaru, k okupaci?‘ Ta druhá linie: ‚Jak jste se, soudruhu, vyrovnal s náboženskou otázkou?‘ To bylo hrozné. Opravdu ponižující. Tristní. Režim nutil lidi, aby si ten kýbl sraček sami nalili na hlavu. Aby se pokořili. Ponížili. A řekli: ‚Ano, byl jsem pomýlený. Ano, chodil jsem do kostela. Ale už nechodím.‘ Přesně jako v tom Orwellově románu 1984 pak byli spokojeni, protože člověk se musel stydět sám před sebou. To oni chtěli. Viděli jsme to ve svém nejbližším okolí. Když jsme nastoupili do duchovenské praxe, viděli jsme všude ve svých farnostech, jak tím chudáci věřící a jejich rodiny museli procházet. Muselo se lhát. Lidé žili schizofrenně. Dvoukolejně. Do kostela se chodilo tajně. Křtít se jezdilo do sousední vesnice. Svatby se odehrávaly třeba na Slovensku. Žili jsme rozpolceni do nějakých frontových linií a táborů. Tady byli oni a my jsme se schovávali. A pak jsme vedli nějaký ilegální boj. Odpor. Nebo něco takového.“

„Hodně se mluvilo o sociologickém průzkumu Eriky Kadlecové. Průzkum religiozity Severomoravského kraje. Byla to marxistická socioložka, která ten průzkum udělala někdy v šedesátých letech. Překvapivě se ukázalo, že Severomoravský kraj je velmi zbožný. Zbožnější, než by měl být. Než by se očekávalo. Přestože tam se ta ateistická propaganda padesátých let napřela nejvíce. Jak ideologická, tak i ta ateistická. Navíc ten kraj prošel velkou demografickou restrukturalizací. Přišli lidé ze všech stran. Ze Slovenska. A oni si mysleli, že ti lidé budou vytrženi ze svých kořenů a ze svých tradic. Proto snáze vplynou do socialistického způsobu života. A ono ne. Překvapivě se právě tady ta zbožnost udržela více než v jiných regionech republiky.“

„My jsme se hrozně generačně vymezovali. My jsme se vymezovali vůči establishmentu. Jak jsme tomu říkali. Vůči těm taťkům. Vůči tomu světu dospělých. Vůči těm rozumným, kteří nám rozumně radili. Vůči těm starým mudrlantům. My jsme byli opravdu revoluční mládež. Když jsem později četl Revoltujícího člověka, viděl jsem se v tom. To bylo přesně ono. To byl ten generační vzdor. My jsme to prostě chtěli dělat jinak. Teď teprve vidím, že to vlastně byl ten opožděný existencialismus z padesátých let. Camus a Sartre tohle říkali už před dvaceti lety. K nám to pak přišlo už v nějakém odvaru. Ale to, co mládež prožívala na Západě, to jsme s jistým zpožděním prožívali autenticky také. Chtěli jsme být autentičtí. Chtěli jsme být sví. Chtěli jsme být jiní. A proto jsme záměrně dělali všechno jinak, než jak nám taťkové doporučovali a radili.“