Mgr. Jan Šícha

* 1967

  • „Já jsem psal letáky, spal jsem asi čtyři hodiny denně a pil jsem hodně oslazený čaj s mlékem. Byl to ten krásný tělesný pocit revoluce, kdy mozek jede v úplně jiném režimu než za normálních okolností. Čas teče a vy musíte reagovat velmi rychle na velmi různé podněty a vyhodnocovat je. Bylo důležité zachovat si chladnou hlavu. Zvládal jsem to za pomoci katolické výbavy. Třeba když chtěli studenti dělat živý štít při pálení estébáckých materiálů, tak jsem jim řekl, že nikam nepůjdou, protože se nenechají kvůli nějakým papírům zastřelit. Velký pocit byla zodpovědnost, aby se nikomu nic nestalo. Bylo to v kontrastu s tím prvním pocitem, že když ty tanky vyjedou, tak my si pod ně musíme lehnout. My jsme opravdu byli politicky naprosté panny a požadavek na svobodné volby bylo něco, co jsme si prakticky neuměli představit. Pro mě po celou dobu revoluce bylo důležité setkání s Václavem Havlem někdy ve tři v noci v Disku. Říkal, že on je slavný, ale my ne. Nemáme tedy vylézat se svými jmény, ale máme dávat společenské impulzy.“

  • „Ta demonstrace byla politická a řekl bych, že i vnitřně nesvobodná, protože velmi častý výkřik byl: ‚Netrhejte průvod!‘, když ti lidé chtěli jít domů. A to mi šlo na nervy, protože bylo jasné, že všechny nakonec seřežou, a bylo jasný, že je tam spousta lidí, kteří tam přišli proto, že je to povolená demonstrace, a držet je v průvodu atmosférou, aby neodešli, tak to mi už na tom místě šlo dost na nervy.“

  • „Byl jsem v Praze, když vyváděli Němce z té ambasády a dávali je do aut a pak to policie rozehnala. Oni je vedli po skupinkách od ambasády dolů, v Karmelitské ulici stály smrduté autobusy Ikarus a do nich vodili ty východní Němce. Bylo to obstoupeno policejním kordonem. Zažil jsem tam charakteristickou příhodu, kdy dědeček s holí říkal, že tam bydlí a aby ho pustili. Tak oni ho pustili před ten kordon a on s tou holí nad hlavou začal tancovat a křičel: ‚Es lebt die Freiheit!‘ a oni ho praštili obuškem a odtáhli ho někam. Pak se ty autobusy zavřely. Byly tam obrněné transportéry s radlicí vepředu, pak tam bylo pár antonů. Autobusy odjely a zbyl po nich smrad. Ti, kdo tam zůstali, dostávali nařezáno. Já jsem z toho měl pocit, že to je metafora pro to, co se s námi bude dít. Že prostě východní Němci a zvláště půvabné východní Němky odtáhnou do svobody ke svým svobodným bratříčkům a my tady s těmi bolševiky shnijeme.“

  • „Perestrojka neexistovala. My jsme o perestrojce vedli takový rozhovor s docentem Michovským, který udělal například učebnici pro šestou třídu, kterou jsem měl moc rád, o Řecku a Římě. A ten nás, studenty, pozval na kafe a říkal, že máme číst noviny, zvláště ruské, protože se opakuje šedesátý osmý rok a hýbou se ledy. My jsme na něj koukali skepticky. Co se dělo v Ústí, bylo naprosto nevýznamné, protože tam vládl krajský tajemník Šípek, což byl stalinista se vším všudy. Co se dělo v republice, nebylo schopno v nás vzbudit jakákoli očekávání. Byli jsme připraveni na degradovanou existenci. Že nebudeme mít žádnou politickou moc, časem nás zavřou, nikdy nás nepustí ven, a když se vedly řeči o tom, jak by se dalo emigrovat, tak jsem říkal, že na nás není nikdo zvědavý. Vyrostli jsme v mizerných hadrech, máme šílené školy, tam o nás nemůže být zájem. Dneska vím, že o člověka, kterému je dvacet dva let, je muž, má bílou kůži, je zájem všude. Může udělat kariéru.“

  • „Dokázali jsme se mezi to dostat, ale tím, že jsem dělal pedagogickou fakultu a nechtěl jsem se nechat vyhodit, tak ten vstup do disentu, respektive ten přechod do červené linie, kdy už to začnete říkat všem a naplno, tak to jsem nedokázal. Jeli jsme na nějaké čtení Ivana Wernische na nějakou faru u Chomutova a já si pamatuji, jak jsem si v tom vlaku říkal, že teď nás posbírají, vyhodí mě ze školy a budu to mít konečně za sebou. Ale ta akce se nekonala, protože Wernisch nepřijel, a my jsme se strašně ožrali v nějakém panelákovém bytě. V tom socialismu měl člověk strašnou spoustu pocitů, které si vlastně vygeneroval sám. Ten strach byl všudypřítomný. Mě přešel až někdy dva roky po revoluci, a to jsem se při té revoluci v mých očích seberehabilitoval celkem pohodlně. Byl to tedy zbytkový strach. Nebyl to strach něčím zdůvodněný. Bylo to něco, co máte pod kůží. Ten disent byl bájná oblast svobody, do které jsem nedokázal vstoupit zcela, ale měl jsem s ní ten ritualizovaný, literární, kulturní styk. A když se na to podívám, tak se ten život dal strávit i trošku jinak.“

  • „My jsme bydleli kousek od mostu, odkud házeli Němce při ústeckém masakru. To patřilo k mým prvním historickým informacím. Házeli lidi dolů a stříleli za nimi. Vyprávěla to babiččina sestra Růža. Byla to Češka, ale měla nějaké šaty s bílým proužkem a měli ji za Němku. Už ji zvedali nad to zábradlí, ale řvala na ně česky tak věrohodně, že ji zase postavili a řekli, ať táhne. Ten úhel pohledu na to, co se v Ústí dělo a co je vlastně pohraničí, jsem měl asi jiný než ti, co tam přišli nově, ale moc o tom vlastně nemluvili. Že dědeček byl Němec, tak to jo. Nacházel jsem jeho pečetítka, razítka a vizitky a takové věci. Vysvětlili mi, jak fungovala ta Schichtova fabrika, když ještě nebyla v rukou proletariátu. Ale ta situace, ta realita venku, byla pro všechny stejná.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha ED, 04.07.2019

    (audio)
    délka: 01:52:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyrostli jsme v mizerných hadrech, máme šílené školy, na Západě o nás nemůže být zájem

Jan Šícha 2019
Jan Šícha 2019
zdroj: Post Bellum

Jan Šícha se narodil 9. května 1967 v Ústí nad Labem, kde žil do svých dvaadvaceti let. Jeho maminka Brigita Šíchová, rozená Czeke, byla poloviční Němka a ústecká rodačka, otec Jiří pocházel z jižních Čech a pracoval jako chemik. Jeho dědeček Ernest Czeke, ústecký rodák, sloužil jako Němec za války u wehrmachtu, po válce odešel do tehdejší východní zóny Německa a s rodinou se vícekrát nesetkal. Rodinná historie v Janovi probudila zájem o historii a německou kulturu. Po absolvování gymnázia se snažil vyhnout vojenské službě, v roce 1986 ho přijali na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Výrazně se zapojil do dění v době sametové revoluce. Byl jedním ze tří hlavních organizátorů studentské stávky v Ústí nad Labem. S manželkou se posléze přestěhovali do Prahy na Břevnov, kde později koupili starobylý dům. Pět a půl roku pracoval v Památníku národního písemnictví v Praze. Do roku 2017 působil na ministerstvu zahraničí na odboru střední Evropy a několik let pracovně strávil v Německu. Zakládal české centrum v Mnichově. Osm let byl také kurátorem a koordinátorem tvorby muzejních sbírek Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem.