„Ale já jsem v té době konvertovala ke křesťanství.“ – „To bylo ve stejné době?“ – „Bylo to předtím. A prostě: vím, že Bůh existuje. Že to pro mě byla zásadní změna v životě. Můj život dostal logiku. Nejsem katolík, ale jsem evangelík. A věřím Božímu slovu, věřím Bibli a mám přátele mezi katolíky. Mám přátele mezi… moje nejlepší přítelkyně žije v Tel Avivu. S tou si píšu, telefonuju a jezdím do Izraele. A tak, takovýhle já jsem křesťan. Takže s tou Markou [Míkovou] jsme se takhle daly dohromady, protože já jsem uvěřila. Takže mně i ten C. S. Lewis připadal docela [jako] logické představení, ve kterém fakt chci hrát. Moje konverze mě zase posunula ještě někam dál – dál od té ironie nebo takového toho zesměšňování, které provázelo celou tu… I dneska mně třeba ten prostřední syn řekne, že jsme s Česťou ironičtí. A mně to vlastně strašně vadí, protože jsem ráda, že můžu žít opravdový život, že se můžu s lidmi normálně bavit, aniž bych používala nějaké ironie a vysmívala se. A myslím tedy, že to hodně poznamenalo celou tu Pražskou pětku a potom – nevím, obecně myslím, že ano – myslím, že nejvíc tedy tu moji Recitační skupinu Vpřed, protože ten Lumír opravdu měl ze všeho legraci, ten opravdu nenechal na nikom suchou nit.“
„Začaly takovéhle nějaké zvláštní věci. Takže můj táta už se ale domluvil – předem, když byl tady, tak se domluvil s mámou, že kdyby něco, kdyby náhodou Hodža zavřel hranice… Protože on pořád vyčkával – otec – kdy odjede do Čech. S mámou už byli domluvení, že máma nebude dělat samaritána v Albánii, že já tam nebudu vychovávaná. Takže kdy on… Protože to bylo exponované postavení, on nemohl jen tak odejít, takže čekal na nějakou příležitost. Příležitost přišla, když se zavřely hranice a už tam neproklouzla ani myš. Takže ten táta, protože s tím nějak vzdáleně asi počítal, tak se domluvil s mojí maminkou, že bude psát dopisy, že má rakovinu močových cest. Tahle diagnóza se nedá… tu vám nikdo nevyvrátí, v té Albánii na to nebyla žádná diagnostika ani tam nebyli žádní odborníci, kteří by řekli: ‚Ne, ty rakovinu nemáš.‘ Takže on začal popisovat ty symptomy, psal mámě, že asi brzy umře, že už ji nikdy neuvidí a že stejně jsou zavřené hranice – a co by tady dělaly, dívaly se na něj, jak umírá… a tak. Asi to bylo hodně literární. Doufal, že ten dopis bude cenzurovaný – což byl, doufal správně. Hodža si ho zavolal a říkal: ‚Hele, ty jsi nemocný?‘ ‚Jo, já jsem nemocný, asi umřu.‘ On říkal: ‚Ale já tě potřebuju jako doktora ještě.‘ On říkal: ‚Tady na to nejsou prostředky, aby mě někdo mohl vidět a léčit.‘ A Hodža mu říká: ‚Tak si vyber, já tě pošlu někam do zahraničí.‘ A nabídl mu Vídeň nebo Paříž. Tak táta už možná znal mapy, takže věděl, že Vídeň je blíž Praze, tak řekl, že pojede do Vídně.“
„Na mě působila Albánie neuvěřitelně – a velmi romanticky. Měla jsem tam babičku, která se o mě starala. Pamatuju si, že byla v černém, že měla černé copy. A moje babička byla úplně totálně negramotná. Ona se podepisovala jenom třemi křížky. Vdávala se ve čtrnácti letech, můj dědeček si ji vybral. Tomu bylo už třicet a líbila se mu a vybral si ji. Došlo k nějakému tomu dohazování. A ona ho viděla poprvé na svatbě. Byla vlastně třeba tak jednoduchá, že můj otec… Měla tři syny, můj otec se narodil jako třetí syn, a ona hrozně chtěla holčičku. Takže mu pletla copy. Nechala mu narůst vlasy, oblékala ho do holčičích šatů. Úplně takhle, jak bych to řekla, spontánně. Nechci říct jednoduše, prostě tak, jak to cítila, že chtěla tu holčičku, tak si prostě z toho mého otce udělala holčičku. Táta vyprávěl, že byl potom překvapený, když šel do první třídy, že musel mít kalhoty a že ho ostříhali a šel na klučičí záchod. Že si hrál i s holčičkami, čůral jako holčička – tak to třeba bylo pro mě strašně zajímavé. Zajímavý příběh, který je součást mého života nebo mé identity.“
Herečka a pedagožka Arjana Shameti se narodila 10. dubna 1959 ve Slaném české matce a albánskému otci. Její otec Servet Shameti byl osobním lékařem albánského diktátora Envera Hodži, se svou budoucí ženou se seznámil během studia medicíny v Praze. Arjana vyrůstala s matkou v Československu, otec zůstal v Albánii do roku 1962. V době, kdy Hodža začal popravovat své spolupracovníky, fingoval Servet Shameti vážnou nemoc, byl odeslán k léčení do Vídně a odtamtud pak uprchl do Prahy za svou rodinou. V komunistickém Československu získal azyl i byt, jeho manželka se stala vedoucí endokrinologie ve Fakultní nemocnici Bulovka. Arjanu zaujalo divadlo, po maturitě na gymnáziu studovala herectví na Lidové konzervatoři. Působila nejprve v A studiu Rubín a poté v Recitační skupině Vpřed, jež spolu s divadlem Sklep a dalšími třemi soubory alternativního divadla tvořila společenství známé jako Pražská pětka. Spolupracovala také s pohybovým divadlem Niny Vangeli. Vystudovala speciální pedagogiku a pracovala ve školství: jako družinářka, učitelka dyslektiků i dětí v dětských domovech. V roce 1986 se vdala za akademického sochaře z prostředí Pražské pětky Čestmíra Sušku. Po sametové revoluci konvertovala ke křesťanství, divadelně pak spolupracovala především s Markou Míkovou. V současnosti (2024) vede Divadlo Bubec, které je součástí Studia Bubec založeného jejím manželem. Od roku 2013 manželé spravují také Nadaci Suška-Shameti. Vychovali tři syny, v době natáčení rozhovoru, v roce 2024, žili v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
