Diobel Sevilla Martínez

„Nějakým zázrakem se mi podařilo získat oprávnění vykonávat samostatně výdělečnou činnost, našel jsem si práci jako řidič náklaďáku, ale nebyla to oficiální státní pracovní pozice, takže mi ji soud, pod který spadám, nechtěl povolit. Rozhodl jsem se jít žádat o povolení přímo na Státní bezpečnost, šel jsme za vedoucím oddělení…jak se jmenuje? ‚Ten současný? Tam je teď Victor.‘ Ano, myslím, že se jmenoval Victor. Řekl jsme mu, že nebudu pracovat jako zametač ulic, to, co mi přikázal soud v rámci veřejně prospěšných prací. Uklidnil mě, ať se nebojím, že se o to postará, že můžu dál pracovat jako řidič. A bylo to tak, v tomto ohledu už mě nikdo nenapomínal ani neobtěžoval. Mohl jsem pokračovat jako řidič, nemusel jsem pracovat pro vládu.“

„Jako odpůrce kubánského komunistického režimu jsem byl pozván na lidskoprávní seminář do České republiky. Jeden měsíc jsem tam studoval, měli jsme kurz psychologie, kurz o základních lidských právech atp. Po návratu z České republiky na Kubu jsem byl zatčen a obviněn z údajného atentátu na kubánský stát. Hrozilo mi devět let vězení. Přijeli si pro mě ke mně domů, to jsem zrovna přišel od kamaráda oponenta Abela López Péreze [kubánský disident], rovnou ze sprchy jsem jel jen v žabkách a tričku do vězení. Z domu rovnou do vězeňské cely, bez soudu, bez ničeho.“

„Výhružkám jsem musel čelit neustále, pořád, vyhrožování se stalo součástí mého života, bylo to všudypřítomné. Přímo před domem stála hlídka Státní bezpečnosti. Vždycky, když jsem vyšel na ulici, třeba jenom na roh ulice, byla mi hlídka v patách. Když jsem šel na procházku kolem čtvrti, šli agenti přímo za mnou. Naprostá ztráta soukromí a nerespektování osobního prostoru. Nemohl jsem ani mluvit se svou mámou, všechno poslouchali, každičké slovo naší konverzace. Kolikrát jsem jim nadával, aby mi dali trochu soukromí a nechali mě na pokoji.“