Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Diobel Sevilla Martínez (* 1979)

• nació el 14 de marzo 1979 en Santiago de Cuba, República de Cuba

• cuando en 1993 terminó su secundaria en Guantánamo, ya planeaba su salida ilegal del país, motivo por el cual fue enviado a trabajos bajo la supervisión estatal a La Habana

• en 1995 regresó a Guantánamo, donde ingresó al ejército militar, durante su estadía en esta institución estuvo encarcelado y castigado por su desobediencia en incontables ocasiones

• al salir del ejército en 1996 se desempeñó en el sector agrícola y después como chofer

• bajo la influencia de su hermano entró a la oposición, al “Movimiento 30 de noviembre Frank País” en 2003, posteriormente al “Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia”

• en 2016 participó en un curso educativo dirigido a los defensores de derechos humanos en la República Checa, a su regreso a Cuba esto le originó encarcelamiento y condenada a cuatro años en la Correccional con Internamiento

• durante esta sanción, que finalizó en 2020, realizó trabajos forzosos como carbonero y conductor del camión

• es relator de derechos humanos y opositor activo al régimen comunista, por lo cual es objeto de frecuentes detenciones, interrogaciones y persecución constante

• reside en la provincia de Guantánamo

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“Ahora es el momento oportuno de salir a la calle en forma masiva y protestar pacíficamente en contra el Gobierno comunista”, convoca con urgencia al pueblo cubano el disidente y relator de derechos humanos, Diobel Sevilla Martínez, con el objetivo de lograr el sueño de vivir un día en Cuba libre.

Mi padre tuvo contactos para mantenerme en la escuela militar

Diobel Sevilla Martínez nació el 14 de marzo 1979 en Santiago de Cuba en la República de Cuba. Sus padres eran empleados estatales del Gobierno comunista – su padre era dirigente de la provincia y su madre secretaría, no obstante, Diobel subraya que eran muy modestos, no pertenecían a la clase de la “cámara alta”. Cuando Diobel tenía 6 años, se mudaron a la provincia de Guantánamo. Aquí, al terminar sus estudios secundarios, ingresó a la escuela militar obligatoria por dos años, los cuales recuerda así: “Yo era un adolescente bastante inquieto, y más cuando la carrera militar no era lo que quería. Empecé a hacer cosas fuera de lo común para que me botaran. Me sacaron varias veces, pero mi papá hablaba con sus contactos y me regresaban a la escuela hasta que finalmente me corrieron”. Diobel continuó en sus estudios de secundaria regular, los cuales concluyó en 1993. En aquella época ya tenía desarrollado un plan de la salida ilegal del país vía la Base Naval de los Estados Unidos de América en la Bahía de Guantánamo.

Los calabozos

Respecto del plan de emigrar vía la Base Naval se enteró la Seguridad del Estado y lo peor, también su padre, el cual lo envió a trabajar bajo la supervisión estatal al otro extremo del país, en La Habana. Diobel laboró en varios almacenes de la capital durante dos años, hasta 1995, cuando regresó a la provincia de Guantánamo. “Regresando a la casa no tuve trabajo, entonces mi padre decidió enviarme al ejército, pero ejército me convirtió en una persona mucho más rebelde”, destaca su año sufrido en el entrenamiento militar - casi todo el tiempo estuvo encarcelado o castigado. Finalmente logró salir en 1996, a Diobel le dieron de baja del servicio por la agresión hacia un coronel, quien primeramente le atacó con su bastón supuestamente por cruzar el perímetro de la unidad correspondiente, en base de esta agresión, Diobel reaccionó defendiéndose: “Después de este incidente finalmente me botaron, me metieron a los calabozos, ya ni mi padre pudo hacer algo”, añade al respecto. Su detención en los calabozos duró tres días. Al salir del ejército se desempeñó en el sector agrícola o como chofer.

Tuve que hacer algo por la libertad de Cuba

El hermano de Diobel era opositor al Gobierno comunista, hoy en día reside en los Estados Unidos de América, e influyó en Diobel para que ingresara a la oposición, específicamente al “Movimiento 30 de noviembre Frank País”[1]. “Mi ideal desde mucho antes era la vida de otra perspectiva. Al final, tenía que hacer algo por la libertad de Cuba, una cosa que me motiva a enfrentar al Gobierno”, explica Diobel sus inicios dentro de la disidencia en el año 2003. Del dicho movimiento cambió al “Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia”[2], dirigido por los hermanos disidentes Néstor y Rolando Rodríguez Lobaina[3], con el objetivo de practicar un “activismo de la calle” más profundo y eficaz. Como resultado, inmediatamente se presentó su primera detención e interrogación por parte de la Seguridad del Estado, durante la que insistieron en unirse a la Seguridad y denunciar contra los opositores, a lo cual Diobel sin dudar se negó. En 2008 se intensificaron los arrestos y las detenciones de Diobel: “Tengo miles de arrestos, ya ni me acuerdo de todos, fui preso en todas las provincias orientales del país”, enfatiza las sanciones impuestas por ser un luchador de la expresión libre en su país.

Trabajos forzosos por viajar a República Checa

En 2016 Diobel fue invitado a participar en un seminario dirigido a los defensores de derechos humanos por una institución antigubernamental en la República Checa: “En la República Checa tomé varios cursos, por ejemplo, de psicología o de derechos humanos. Después de un mes allá regresé a Cuba, donde me crearon un expediente por supuesto delito de intento de atentado”, cita su detención por haber viajado al extranjero y agrega: “Vino la Seguridad del Estado por mí a la casa de un compañero y me trasladaron directamente a la prisión ‘Combinado de Guantánamo’, donde estuve encerrado cuatro meses sin juicio, sin delito formal. A mis reclamaciones respondían que estuvieron analizando mi expediente en La Habana. Me querían condenar a nueve años”. De la cárcel logró salir gracias a la influencia de su padre, no obstante, después de un mes en libertad lo detuvieron nuevamente, y al final lo sancionaron a cuatro años en la Correccional con Internamiento por el delito de intento de atentado. El primer año de su condena lo realizó en el campamento “Plan Confianza”, que es prácticamente, según sus palabras, un campo de trabajos forzosos. “Saliendo del correccional me ubicaron para limpiar las calles, pero yo lo rechacé. Al final pude obtener una patente estatal para cumplir con la sanción como chofer de camión”, reseña. Su penalidad concluyó en 2020.

Ahora mismo es el momento adecuado para salir a la calle

La situación actual en Cuba refleja en alto grado la violencia y la desesperación de la población cubana. “Los muchachos de hoy en día, si tienen problema, lo resuelven a machetazos y puñaladas, y no ayuda la Ley en este país que cuando sacrificas una vaca, es peor que matar a una persona, este régimen da más valor al animal que a una persona”, lamenta Diobel y añade: “Este Gobierno está tan unido, tan pendiente…Yo creo que es el momento oportuno de convocar de forma masiva, a todo el mundo y salir a las calles a protestar pacíficamente. Creo que es el momento adecuado ahora durante el levantamiento del Movimiento San Isidro[4], para salir a las calles”. Diobel está convencido de que la estructura gubernamental actual de Cuba está mucho más embrutecida que durante el liderazgo de los hermanos Castro. “Tenemos el Gobierno más malo de los más malos. Éste ha endurecido mucho más, se volvieron a utilizar los ‘Actos de Repudio’ con ‘Brigadas de Respuesta Rápida’ nuevamente, ahora en contra del movimiento San Isidro. Los actores de repudios son paramilitares vestidos de civil”, explica la reacción del régimen comunista a las protestas de la oposición. “Me considero a 100 % opositor, en todo lo que hago, con un objetivo claro y firme – hacer algo por la libertad de Cuba, una cosa que me motiva al enfrentar el Gobierno comunista”, y con esta expresión finaliza su testimonio.

 

[1] Información sobre el “Partido Democrático 30 de noviembre Frank País”: https://asociacionescuba.org/organizaciones/27

[2] Blog del “Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia”, organización opositora al régimen comunista en Cuba, aquí: https://forojuvenil.wordpress.com/

[3] Néstor Rodríguez Lobaina nació el 27 de abril 1965, es disidente pacífico contra el régimen cubano. Más información aquí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/258164.html y La entrevista con el disidente Rolando Rodríguez Lobaina pueden encontrar en el archivo de “Memory of Nations”: https://www.pametnaroda.cz/en/lobaina-rolando-rodriguez-1969

[4] San Isidro es un movimiento artístico y social activo de corte político cubano, creado por un grupo de artistas e intelectuales que forman parte de la denominada disidencia cubana, la oposición al Partido Comunista de Cuba. Más información aquí: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-55167554

Testimonio de su líder Luis Manuel Otero Alcántara pueden encontrar en el archivo de “Memory of Nations”: Luis Manuel Otero Alcántara (1987) (memoryofnations.eu)

 

„Nastal čas vyjít do ulic a nenásilně protestovat proti komunistické Vládě,“ apeluje na kubánský lid disident a obhájce lidských práv, Diobel Sevilla Martínez, usilující o proměnu svého největší snu ve skutečnost – zažít svou vlast svobodnou.

Otec mě udržoval na vojenské škole

Diobel Sevilla Martínez se narodil 14. března 1979 v Santiagu de Cuba v Kubánské republice. Oba rodiče patřili ke státním zaměstnancům kubánské Vlády – otec byl okresním náměstkem a matka sekretářka, nicméně Diobel uvádí, že byli velmi skromní, nikdy nepatřili k vysoce postavené komunistické třídě. Když bylo Diobelovi šest let, přestěhovali se do provincie Guantánamo, kde po skončení druhého stupně základní školy nastoupil na dvouletou vojenskou školu, na kterou vzpomíná následovně: „Patřil jsem mezi neklidné žáky, o to více, když jsem se musel dát na vojenskou dráhu. Dělal jsem samé naschvály, aby mě vyhodili, několikrát se to dokonce stalo, ale můj otec vždy kontaktoval své známé a já jsem se musel vrátit.“ Nakonec byl ze školy přeci jen vyloučen a vzdělání dokončil na běžné střední škole v roce 1993. V té době už měl vymyšlený plán na útěk ze země přes Námořní základnu Spojených států amerických v zátoce Guantánamo.

Podzemní kobky

O jeho plánu emigrace se dozvěděla Státní bezpečnost a o co hůře, jeho otec, který ho vyslal pracovat pro státní podnik na druhý konec ostrova do hlavního města Havany. V Havaně byl zaměstnán jako skladník, než se v roce 1995 vrátil do Guantánama. „Po návratu domů jsem nenašel uplatnění, tak jsem na popud mého otce nastoupil do armády, ale tam se ze mě stal ještě větší odbojník,“ popisuje svůj rok strávený vojenským výcvikem, který většinu čas strávil v trestu nebo zavřený. Nakonec byl v roce 1996 z armády propuštěn kvůli neposlušnosti a agresivitě vůči jednomu podplukovníkovi, který na něho zaútočil obuškem a Diobel se bránil: „Po tomto incidentu mě konečně vyloučili z armády, zavřeli mě na tři dny do podzemní kobky a můj otec nemohl vůbec nic udělat,“ vypráví. Následně Diobel pracoval v zemědělství nebo jako řidič.

Pro svobodnou Kubu jsem musel něco udělat

Diobelův bratr, dnes žijící ve Spojených státech amerických, patřil k opozici komunistické Vlády a pobídl Diobela, aby vstoupil do nezávislé organizace „Hnutí 30. listopadu Fank País“ [Movimiento 30 de noviembre Frank País][1]. „Mým zájmem byla už dávno před tím jiná doktrína než ta komunistická. Musel jsem něco udělat pro svobodnou Kubu, to je to, co mě žene bojovat dál proti nastolené Vládě,“ vysvětluje Diobel své pohnutky ke vstupu do disidentu v roce 2003. Ze zmíněného hnutí přešel ke „Kubánskému hnutí mládeže za demokracii“ [Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia][2], v čele s bratry Néstorem a Rolandem Rodríguez Lobainovými[3]. Cílem hnutí je pracovat s občanskou společností, což Diobel označuje za nejúčinnější formu opoziční činnosti. Téměř okamžitě se o Diobela začala zajímat Státní bezpečnost a přesvědčovat ho, aby se k nim přidal a donášel na ostatní oponenty, což ale Diobel bez přemýšlení odmítl. V roce 2008 ale zesílila šikana režimu a Diobelovo zatýkání: „Mám na kontě tisíce zadržení policí, už si ani na všechna nevzpomínám, byl jsem vězněn ve všech kubánských provinciích,“ vypráví Diobel o trestech, které musel podstoupit jako bojovník za svobodné vyjadřování v zemi.

Nucené práce kvůli návštěvě České republiky

V roce 2016 byl Diobel pozván na seminář určený obhájcům lidských práv v České republice, pořádaný nejmenovanou neziskovou organizací: „V České republice jsem se účastnil různých kurzů, například psychologie nebo lidskoprávní problematiky. Po měsíci jsem se vrátil na Kubu, kde na mě ušili údajný pokus o atentát,“ zmiňuje důsledky své cesty ze země a dodává: „Přišla si pro mě Státní bezpečnost, zrovna jsem byl na návštěvě u jednoho známého, a odvezli mě rovnou do ‚Kombinované věznice‘ v Guantánamu [Combinado de Guantánamo], kde jsem byl čtyři měsíce předběžně zadržen. Moje námitky komentovali slovy, že přezkoumávají můj případ na úřadech v Havaně, hrozilo mi devět let za mřížemi.“ Díky zásahu svého otce Diobel nakonec obvinění unikl, avšak o měsíc později byl opět zadržen státní policií a tentokrát za pokus o atentát odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. Nejprve trest vykonával v pracovním táboře „Plan Confianza“. „Po odpracování určitých hodin mě propustili, abych pokračoval v trestu veřejně prospěšnými pracemi, které jsem ale odmítl. Nakonec jsem získal státní povolení pracovat jako řidič autobusu a roky si odpracovat takto,“ dodává ke svému výkonu trestu, který skončil v roce 2020.

Nastal čas vyjít do ulic

Současná situace na Kubě odráží vysokou úroveň násilí a bohužel i zoufalství kubánské společnosti. „Když dnes mají lidé nějaký problém, řeší ho pěstmi a noži, a k tomu všemu na Kubě platí nesmyslný zákon, že když zabiješ krávu patřící státu, abys neumřel hlady, je to horší než zavraždit člověka, pro režim má vyšší cenu zvíře než lidská bytost,“ lituje Diobel a doplňuje: „Nastolená Vláda je jednotná, důsledná…ale myslím si, že nyní konečně nastal čas vyjít do ulic a nenásilně protestovat. Nastal ten pravý moment, teď během povstání hnutí ‚San Isidro‘[4] [v listopadu 2020 pozn.ed.], vyrazit do ulic.“ Diobel je přesvědčen o větší přísnosti aktuálních vládních struktur než během vlády bratří Castrů. „Naše současná Vláda je ta nejhorší z nejhorších. Tato Vláda se důsledně snaží udržet si moc pevně ve svých rukou, v ulicích se zase lynčuje [actos de repudio] a „brigády rychlé odpovědi“ [Brigadas de respuesta rápida] šikanují oponenty, nyní hlavně přívržence hnutí „San Isidro“. Aktéry lynčování jsou vojáci a policie převlečení za civilisty,“ popisuje reakci státu na zatím poslední povstání opozice v zemi. „Vše, co dělám vypovídá o tom, že jsem 100 % oponent, s jasným a pevným cílem – přispět ke svobodě na Kubě, to je mým hnacím motorem postavit se komunistické Vládě,“ a tímto výrokem Diobel uzavírá svůj příběh.  

 

 

[1] Podrobnosti o „Hnutí 30. listopadu – Frank País“ [Movimiento 30 de noviembre Frank País] ve španělském jazyce zde: https://asociacionescuba.org/organizaciones/27

[2] Více informací o „Kubánském hnutí mládeže pro demokracii“ [Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia] ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-actividades-movimiento-cubano-jovenes-por-la-democracia/32131.html

[3] Rozhovor s disidentem Rolandem Rodriguezem Lobainou můžete nalézt v archivu Paměti národa:

https://www.pametnaroda.cz/es/lobaina-rolando-rodriguez-1969

Néstor Rodriguez Lobaina je kubánským politickým vězněm, žijící od roku 2011 díky politickému azylu ve Španělsku. V roce 2003 byl jedním ze 75 vězněných v souvislosti s událostmi během “Kubánského černého jara”. Více informací ve španělském jazyce: https://www.lavanguardia.com/vida/20200217/473642451934/disidente-cubano-refugiado-en-espana-denuncia-que-fue-deportado-desde-santiago-de-cuba-y-su-esposa-espanola-maltratada.html

[4] Příběh vůdce kulturního hnutí „San Isidro”, Luise Manuela Otero Alcántary, můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/otero-alcantara-luis-manuel-1987