Bohdan Sekowski

„Byl jsem v Bartolomějské, už jsem to vymazal. Volali mě na Bartolomějskou, tam se mě vyptávali na takové blbosti, teď to mohu říct na plné pecky, že jsem si v duchu říkal: No vy jste ale pitomí! Na úplné voloviny se mě ptali. Ptali se mě na bratra – jestli si dopisujeme a nemáme styk přes někoho. Já tam byl několik hodin. Zřejmě to vzdali, zjistili, že ze mě nic nedostanou, a už mně víckrát nevolali. Byl jsem tam asi čtyři hodiny.“

„Soužití s Němci pro nás bylo utrpením, kolem sebe jsme měli jen samé Němce. Nějak jsme to přečkali, protože jsme se nakonec dočkali i revoluce. Já jsem se svým otcem stavěl na Letné barikády z vytrhaných dlažebních kostek. Tramvaje nejezdily, stavěli jsme barikády ve Veverkově a v Belcrediho ulici, tenkrát se tak jmenovala Letenská ulice. Všude se stavěly barikády. Já si vzpomínám na to, že Němci, kteří neutekli a zůstali tam, tak byli velmi arogantní, nechtěli přijmout, že to má Německo prohrané. Schovávali se na půdách nebo v jejich bytech, kde se dalo. Když jsme stavěli barikády, tak na nás dokonce z vikýřů protějších domů stříleli. A jak stříleli, tak se lidé, co stavěli barikády, rozprchli. Můj soused, který měl v ruce dlažební kostku, ji při té střelbě pustil. A pustil ji tak, že mi spadla na prst od ruky a já měl ohromnou štěnici. A nestaral jsem se o to, že stříleli, ale držel jsem se za ruku, protože to byla hrozná bolest. Až potom jsem odběhl. Vzpomínky jsou různorodé. Až po ten slavnostní okamžik, kdy jsme odklízeli barikády, aby mohly projet tanky.“

„Můj bratr, ještě když to bylo možné… Byl zaměstnaný u anglického vyslanectví tady v Praze jako šofér. A jako šofér náklaďáků jezdil do Mnichova, protože to anglické vyslanectví si všechno dováželo. Potřebovali nalakovat okna, museli si přivézt barvu. Museli si přivážet potraviny, prostě všechno. Tady si nic nekupovali, všechno si dováželi. Na to potřebovali dodávkový náklaďák, aby si jezdili. Bratr jim dělal řidiče toho náklaďáku. Jel do Mnichova, měl tam připravený náklad, naložil ho a odvezl sem. To dělal rok, dva, to už si nepamatuji. Pochopitelně mu to tady nevyhovovalo. Jednou jel zase do Mnichova, naložil náklaďák a na jejich úřadě v Mnichově řekl: ‚Pánové, já tady zůstávám. Končím. Najděte si řidiče, který vám to odveze zpátky. Já končím, odcházím.‘ Rozloučil se s nimi, oni nemohli dělat nic. Pak se začal potloukat v Německu, v různých místech, co kde sehnal jakou práci, až nakonec se uvelebil v Ulmu. Potom začal dělat podobnou práci, jako já jsem dělal tady.”

„Tenkrát jsme si jako kluci dělali legraci, když jsme viděli nějakého ostříhaného kluka. Říkali jsme: ‚Hele, Němec!‘ A říkali jsme to nahlas. Ono jim to nedošlo, že jsme je poznali podle toho, jak jsou ostříhaní. Prostě takovéto narážky a legrácky byly. Ale naprosto v určitých mezích. Takhle se žilo, ale já vám řeknu, to nebyl život, zvláště pro naše rodiče.”

„V tom Polsku mi bylo šest let a já jsem tam začal chodit do školy. Musel jsem. Takže jsem začal v Zakopaném chodit do první třídy, ale nedokončil jsem. Pochopitelně jsme se stěhovali s maminkou sem. Už i to stěhování bylo takové, že maminka měla dvě děti a dva kufry. Bylo potřeba se dostat aspoň do Ostravy, ona už tenkrát situace na hranicích nebyla mezi Českem a Polskem nijak růžová. Polsko si dělalo nároky na Slezsko, bylo to ožehavé. Nepřicházela v úvahu cesta vlakem ze Zakopaného do Ostravy. Takže maminka s námi částečně šla pěšky, částečně ji vzal někdo na žebřiňák, když se slitoval, že se s tím táhne. Takovým způsobem se dostala na hranice a do Ostravy. Přes hranice už to šlo, ona byla Češka, tak to šlo.“