„V ten čas byla na Pankráci popravena Horáková a potom, myslím někdy v červenci, jsme byli exportováni na Jáchymov.“ Tazatel: „Jak vypadal ten první den?“ - „Hned jak jsme přijeli na ústřední tábor, tak dozorce na věži se ptal: ,Odkud jste přijeli?‘ - ,Praha-Pankrác.‘ -,Nejradši bych vzal ten automat a všechny vás postřílel.‘ To byl jeho výrok. Odtamtud jsme přešli pěšky do druhého tábora, který byl asi tři sta metrů daleko. Ale nebyly navzájem vidět, ty tábory. Na Bratrství, tam jsem byl určitej čas. Nebyla tam těžební věž. Byl tam vrátek. Šlo se chodbou a potom vrátkem dolů. Tak tam jsem poznal strasti života. Měl jsem dost nervové deprese, a tak jsem začal brát prášky na spaní. Vězeňský doktor, byl to evropskej porodník, který byl mimo jiné u porodu královny Alžběty, už nevím, jak se jmenoval, povídá: ,Neber ty prášky. Raději běž, když máš odpolední, dopoledne je sprcha volná. Raději běž a pusť teplou a studenou. Tak jsem ho poslech a skutečně to prospělo.“
„Já když jsem přišel z kriminálu, tak jsem se dozvěděl, že matka je čtyři roky po smrti. Otec mně to nedal vědět, že by mě to ještě víc zatížilo. Zůstalo to otevřený. Já jsem nic nevěděl. Ale ten šok!“
„Bylo tady asi pětaosmdesát procent komunistů. Byli navrchu a znovu nás vystěhovali jako hospodářsky neschopný. Přišlo vyúčtování. Za okres byl nějakej zemědělskej odborník Karel Sklenář, výbornej člověk, a povídá: ,Pane předsedo, přece nám nechcete říct, že ten člověk je zadržen pro hospodářskou neschopnost. Vy jste mu zadrželi třicet tisíc korun ve spořitelně, tak se snad jedná o omyl.‘ - ,Ne. Je to usnesení národního výboru a nelze se proti tomu odvolat.‘ Přesto bratr jel na ministerstvo do Prahy odvolat se. Oni ho poslali, že musí do svého kraje čili do Pardubic a tam se odvolat. Tam mu osobně řekli: ,My víme, že věci, které nám uvádíte v odvolání, nám můžete dokázat. Ale lid si Vás tam nepřeje a tím to končí.‘ Čili zákony jsou k ničemu, my máme zákony nový.“
„V osmačtyřicátým jsme se zúčastnili tryzny za Beneše. V Brně na Zelným trhu. Shromáždila se tam posádka. Hrozně mě uráželo, když armáda tam byla beze zbraně. A z ulic se ozvalo: ,Milice, k noze zbraň!‘ To byla hanba celého národa. Armáda přeci má být ozbrojená prvořadě.“
„Na Mariánské hoře jsem odepřel ze zdravotních důvodů fárat. Byla to lež, ale nebyl jsem sám. Dostal jsem deset dní korekce. Tak to jsem si odseděl a byl jsem propuštěnej na šachtu v zařazení. ,Ne! Půjdu vám do práce, ale ne na šachtu. Nechte mě na povrchu a já zítra nastoupím.‘ - ,Vy víte, že potřebujem lidi na šachtě, a ne na povrchu.‘ Dalších deset dní korekce. Tak jsem šel. Ale v první korekci v těch deseti dnech jsem demonstroval sám sobě a zahájil jsem hladovku. Vydržel jsem ji šest dní. Po šesti dnech jsem ji přerušil. To byla denní dávka jídla. Pokud to byl oběd, tak dva knedlíky, omáčka a polívka. Samozřejmě bez masa. Pokud to byly další dny, tak to bylo třicet deka chleba a voda. To bylo za dvacet čtyři hodin. Prostě podruhý jsem tam byl asi šest dní a přišlo pracovní nasazení, a jak se jmenuju. Tak ten a ten. ,Nejdu fárat.‘ To bylo slyšet z několika kopek. ,No, tak se domluvíme.‘ Tak prostě přerušili těch deset dní. Bylo to stejně trapný. Věděli, že s náma nic neprovedou. Tak jsem se nenechal zase zařadit na šachtu. V táboře se budoval takzvaný osvětový dům. Prostě jeden barák byl na osvětu. Tak jsme tam byli.“
Josef Sejkora se narodil v roce 1924 v obci Kostelecké Horky. Už na vojně v Břeclavi začal mít problémy s komunistickým režimem. Odmítl podepsat „Katolickou akci“, a tak byl převelen do Libavé. Po absolvování vojenské prezenční služby pracoval jako vzorkař v Liberecké mlékárně. Kolegovi z práce Janu Toušovi tam pomohl se zprostředkováním pistole. Zanedlouho byl přímo v práci zatčen a při domovní prohlídce u něj bylo nalezeno 13 nábojů. U soudu v Praze byl v srpnu 1950 obviněn z organizování ilegální skupiny v počtu dvou mužů, která měla za úkol obstarávat zbraně. Byl mu vyměřen trest 11 let těžkého žaláře a byl odvezen na Jáchymovsko. Než byl v červnu 1956 podmínečně propuštěn, prošel tábory Nikolaj, Bratrství, Svatopluk a Mariánská. V Mariánské byl svědkem vzpoury vězňů. Po propuštění pracoval v různých zaměstnáních, ale v roce 1974 utrpěl vážný pracovní úraz, jehož následky ho přivedly do invalidního důchodu. V současnosti žije v Ostrově u Lanškrounu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
