„Protože rodiče jezdili se strýčkem, maminky bratrem, pro zboží do Krkonoš do Červeného Kostelce, Náchoda a Hronova, tam vím, že hodně jezdívali. Vozili si zboží. Sami si ho vybrali, bylo to levnější, i když ta doprava také něco stála, ale hlavně si mohli vybrat. Potom v osmačtyřicátém roce už ty fabriky byly zavřené, nemohlo se tam jezdit. A ty velkoobchody tady v Plzni… my jsme měli zakázáno jako živnostníci tam nakupovat. Dodneška si pamatuju, že jsme měli ve výloze dva tři měsíce jeden rozložený ubrus, šest ubrousků okolo a to bylo všecko. V krámu jsme neměli vůbec nic. Tím pádem maminku donutili k tomu, že to musela položit sama, protože se musely platit daně a všechno, a nebylo z čeho. Takže potom tu živnost v osmačtyřicátém roce složili.“
„Ve vlakové poště jsem neměl žádné problémy. Akorát chtěli, abych se dal do strany. Jezdili tam vedoucí, třídiči a ti, co měli na starosti poštovní balíky. Já jsem řekl, že do strany nepůjdu. Potom přišel osmašedesátý rok a dal jsem se do lidové strany. Přišel jsem k tomu vedoucímu a řekl jsem: ‚Tak jsem se dal do strany.‘ – ‚Konečně jsi dostal rozum!‘ No a já jsem vytáhnul modrou knížku, protože lidová strana měla modré legitimace. Řekl jsem mu: ‚Já jsem se dal do lidové strany.‘ On se tak podíval, no a u něj v kanceláři byl ještě jeden, to byl taky dobrej chlap, a řekl tomu vedoucímu: ‚Ale Franto, vždyť to je taky Národní fronta.‘ Takže pak jsem šel [na místo vedoucího], protože to [stranictví] byla podmínka, abych mohl jezdit jako vedoucí ve vlakové poště.“
„To bylo třiadvacátého, jeli jsme domů vlakem. Vlaky jezdily jenom na Těšnov a z něj jsme se museli dopravit na Smíchov. Protože vlaky na Hlavní nádraží, to bylo všechno izolované. Kufr s věcmi, manželka v jiném stavu a s mladší dcerou. Tak jdeme z toho Těšnova, až jsme došli k Václaváku. Teď slyšíme střelbu a vidíme pod pomníkem hořet nějakou haldu. Šli jsme dál a přišli až k Voršilské ulici, a tam se zase střílelo. Chtěli jsme se schovat někam do baráku a všude bylo zavřeno. Jelo auto a měl tam červený kříž, protože taxikáři jezdili jako sanitky a já jsem ho stavěl. Zastavil a říkal: ‚Ale já vás nemůžu vzít.‘ A já jsem mu říkal: ‚My jdeme na Smíchov na vlak, jedeme do Plzně, já tady s dítětem a manželka v jiném stavu.‘ A tak řekl: ‚Já to risknu.‘ Naložil nás do auta a přijeli jsme k Národnímu divadlu. A tam ruští vojáci, museli jsme otevřít kufr. Viděl, že tam máme jen ten náš kufr, otevřel, zavřel a: ‚Jechať‘. Jeli jsme a s velkou klikou se dostali na ten Smíchov. Tam jsme nasedli a jeli do Plzně.“
Ladislav Seidler se narodil 16. dubna 1939 v Plzni. Za války Seidlerovi poslali děti s babičkou na venkov k příbuzným do Olešné u Radnic. Ladislav si dodnes vybavuje strach, který prožil za náletu na jedné z návštěv v Plzni. Na podzim roku 1945 nastoupil do klášterní školy školských řádových sester De Notre Dame. Školu komunisté v roce 1948 zrušili. Ve stejné době museli rodiče zavřít svůj krámek s textilem. Úřady jim záměrně znemožnily nakupovat zboží jak u výrobců, tak i ve velkoobchodech. Maminka zůstala v domácnosti a rodinu živil tatínek, pracoval jako jednatel pohřební služby. V roce 1953 se rodina musela vystěhovat z bytu, po kterém zatoužila jedna ze soudružek. Plán byl poslat rodinu do Úterý na severu Plzeňska. Rodina však vlastnila malý domek v Plzni na Čechurově, kde jim bylo dovoleno zůstat. Ladislav chtěl po ukončení povinné školní docházky studovat na Střední průmyslové škole stavební. Ředitel na základní škole ale tatínkovi řekl, že z rodiny bývalých živnostníků a věřících nemůže společnost potřebovat inteligenci. Syn ať hledá uplatnění třeba jako hutník, havíř nebo pošťák. Pamětník se pak po velkých problémech dostal na dvouletou poštovní školu mimo Plzeň. Po ní nastoupil na poštu na plzeňském hlavním nádraží. Základní vojenskou službu absolvoval v Litoměřicích u spojařů. S návratem do civilu začal pracovat ve vlakové poště, kde zůstal čtyřicet čtyři let až do odchodu do důchodu. V roce 1968 s manželkou Annou vstoupili do Československé strany lidové s nadějí na politické změny. Okupace republiky a další vývoj je zklamaly. Žili rodinným životem. Ladislav, vytížený časovou náročností zaměstnání, věnoval všechny zbývající volné chvíle manželce a dvěma dcerám. Ladislav Seidler zemřel po onemocnění Covidem-19 22. října roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
