„Proběhlo to tak, že se dostavili všichni svědci, který jsem navrhoval, že by se měli dostavit, dostavil se můj tehdejší nadřízený, který potvrdil, že o všech těch mých kontaktech věděl. Dostavili se ty dva příslušníci, který nějakým způsobem potvrdili, že ten vázací akt neproběhl, že jsem nic nepodepsal. Nakonec by to v tom spise muselo být, a nebylo, není to tam, žádný podpis nenastal a oni ho na mně nikdy ani nechtěli. Kdybych aspoň mohl býval být hrdinou, kterej odmítne podpis a práskne dveřmi, ale já jsem tuhletu příležitost nedostal.“
„A když jsme se vrátili, tak to vypadalo jednu chvíli, že teda v tý fabrice skončím, ale ředitel se dotázal, zda tedy je pravda to moje tvrzení, že StB byla informována, no a oni to skutečně potvrdili. A tím jako jsem se stal jakýmsi člověkem, který může cestovat a nehrozí z toho bezprostředně nějaký průšvih. Teď později, když nad tím přemýšlím, se znalostí všech těch věcí, které jsem se dozvěděl až po devadesátém roce, jsem pochopil, že to tedy pro tu Státní bezpečnost byla nepříjemná situace, protože to bylo všechno ostatní, jenom ne utajený styk, který oni si zřejmě představovali. Ale prostě takhle jsem to udělal a poučil jsem se z toho a do budoucnosti jsem se tím vždycky řídil, že prostě nepřipustit žádný utajený styk [s StB]. A myslím si, že tak se mi podařilo přežít až do toho devadesátýho roku.“
„Moji rodiče se rozhodli v roce 1947, že o prázdninách pojedou do Jugoslávie, do Makarský na dovolenou. A vzali mne tedy s sebou a ten průjezd tou válkou zničenou Evropou, spousta žebráků, všude rozvaliny, před hotelem v té Makarské byl obrovský kráter po bombě, všude kolem opevnění. Tak to si, myslím, budu nadosmrti pamatovat a vyvolalo to ve mně přesvědčení, že tedy by bylo krásné, kdybych mohl prožít život bez války.“
Jiří Sedmidubský se narodil 27. května 1940 v Rovensku pod Troskami rodičům Milošovi a Ludmile, rozené Štučkové. V dětství byl členem skautského oddílu, formovalo ho protikomunistické rodinné prostředí, otec byl národním socialistou. Po maturitě na jedenáctiletce v Turnově v roce 1957 ho přijali na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT), obor anorganická chemie silikátů. Tam promoval v roce 1962, pak nastoupil jako učitel na Střední školu sklářsko-keramickou v Teplicích, kde působil šest let. Začátkem srpna 1968 se s rodinou přestěhoval do Rakovníka, kde mu nabídli místo v Rakovnických keramických závodech (RKZ). Zažil invazi armád Varšavské smlouvy, která byla impulzem pro emigraci jeho bratra Miloše do Rakouska. V práci se vypracoval na vedoucího technické přípravy výroby, na VŠCHT si doplnil postgraduální studium, obhájil vědeckou aspiranturu a získal titul CSc. Do komunistické strany nikdy nevstoupil. S manželkou Olgou vychovali dva syny, Davida a Tomáše. V roce 1974 ho před jednou ze služebních cest na Západ oslovila Státní bezpečnost (StB). Jiří Sedmidubský potvrdil, že se setká s bratrem, a informoval svého nadřízeného o kontaktu s StB. Kvůli častým zahraničním cestám se na něj StB opět zaměřila od roku 1978, kdy ho začala prověřovat jako kandidáta na spolupráci. Pamětník jim opakovaně poskytoval informace o pracovních stycích se zahraničím, o všem prý věděli i jeho spolupracovníci a vedoucí. Nikdy nepodepsal spolupráci, až do 90. let však netušil, že estébáci tzv. vázací akt de facto provedli, a tím se ocitl na seznamu tajných spolupracovníků. StB ho z evidence pro pasivitu a malou efektivitu vyřadila v roce 1985. V roce 1994 potvrdil Vrchní soud v Praze, že Jiří Sedmidubský byl v seznamu veden neoprávněně. Po roce 1990 se stal ředitelem RKZ, byl také zakladatelem a prvním předsedou Silikátového svazu. V roce 2019 žil v Rakovníku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
