Alexandr Satinský

„Hodně času jsem trávil na svinovském nádraží. Koupil jsem si čtyři piva, které mi načepovali do voskovaných kelímků. Naprosto hnusné Ostravary. Tenkrát se vůbec nedaly pít, dnes už je to úplně o něčem jiném. Sedl jsem si na peron, díval se na vlaky, četl knížku a postupně upíjel. Největší zážitek byl příjezd expresu z Varšavy do Vídně. Ten se pravidelně objevoval s přicházejícím šerem. V podzimním sychravém vzduchu mi byla zima, a tak jsem se schoulil do svého mantlu a pozoroval vagóny, které osvětlovaly nástupiště svým teple žlutým světlem. Uvnitř seděli lidé v tričkách s krátkým rukávem a povídali si. Pozoroval jsem je a uvědomoval si, že jejich vlak za pár hodin mine státní hranici a oni se objeví v úplně jiném, pro mě vysněném světě. V takových chvílích jsem cítil na dosah štěstí. Říkal jsem si: 'Tak to vidíš. Ty tady sedíš na peróně a oni si jen tak odjedou pro své štěstí ve Vídni.' Byl to pro mě jasný důkaz toho, že ono štěstí opravdu někde existuje. To zjištění, že se někde žije opravdově, bylo vlastně krásné.“

„Byla to pro mě velká škola. Tihle kluci mi nikdy nedali nic zadarmo. Postupně jsem mohl poznávat jejich charaktery. Pracoval jsem pod parádními kluky jako David Neff a Michal Sváček. O Herbertovi Slavíkovi ani nemluvě. Jedno z nejvýraznějších novinářských témat 90. let byl smog. Tehdy to byla velká, celorepubliková věc. Pamatuji si na situace, kdy nám ráno na konferenci volal Herbi a říkal: 'Vyfoťte smog!' Vůbec jsme nevěděli, jak to vizuálně uchopit. Lítali jsme po Ostravě jako šílení a nic nás nenapadlo. Pořád to prostě nebylo ono. Nakonec jsme se trochu naštvali. Měli jsme pocit, že nás lidi z pražské redakce příliš sekýrují a sami nedělají nic. Herbert Slavík tedy nasednul do auta, vyjel do severních Čech a pořídil takovou fotku smogu, že jsme všichni stáli a jenom koukali. Tu kompozici mám dodnes před očima: komín, jemná mlha a na jednom místě oblohy letí pták. Ten chlap vždy přesně věděl, kam se má postavit a jak to udělat, aby dosáhl dobrých výsledků. A pod takového člověka jsem spadal. Dodnes jsem na to docela pyšný.“

„Už od svých dvanácti let jsem měl permanentku na Baník. Byl to takový bílý papír, který měl po okrajích sloupce čísel. Na jedné straně to bylo od jedničky až po osmičku, na druhé se začínalo devítkou a končilo šestnáctkou. Při příchodu na tribunu bylo jedno z čísel pořadateli odtrženo. Už tenkrát jsem tam jezdil sám. Pamatuji si na narvané autobusy a tramvaje plné starých havířů. Velmi se mi líbil jejich drsný, ale zároveň chytrý humor. Bazaly měly tehdy kapacitu asi třicet tisíc míst. Miloval jsem okamžiky jarní inverze, kdy se celý stadion plný chlapů rozkašlal. Na tu atmosféru se nedá zapomenout. Všude jsem viděl rozkouřené cigarety, roznášelo se teplé pivo a studené párky. Cítil jsem jakousi sounáležitost ke svému městu. Baník byl kus našeho srdce, kus našeho já.“