RNDr., CSc. Ivo Šanc

„Na Kubě každý den přiváželo letadlo noviny, ze kterých se dalo usuzovat, jak to v Československu vypadá. Nicméně, to pro mě byla zajímavá škola, na té ambasádě jsme se scházeli všichni Čechoslováci, kteří v té době působili v Havaně. Pro mě to byla novinka, nové prostředí. Pamatuju si je dodnes, jak tam vystupovali lidi z ambasády, ale nikoli velvyslanec. Velvyslanec to byl příliš zkušený diplomat, který už byl v důchodovém věku. Ale ti ambiciozní borci se předháněli v tom, jak ,republiku si rozvracet nedáme’ a ,skupina zmanipulovaných mladých lidí se snaží, ale my jim nedovolíme…’ atd. Já jsem se tam tehdy přihlásil o slovo a říkám, víte, já jsem přijel před týdnem a nevím, jak to tady chodí, ale mám pocit, že vy zase nevíte, co se děje a jak to chodí doma v Československu. Podstatná většina lidí vidí příležitost, že se věci, že se poměry změní a nespokojenost už je taková, že kotel už přetéká a očekávání, že se ty poměry změní, jsou ohromná. Můžu vám říct, že váš postoj zastává podstatně menší procento lidí, než tady prezentujete.’ Takhle jsem se tam teda ozval, pak vyhlásili přestávku a spousta lidí ke mně přišla a poklepávali mě po zádech a říkají – konečně někdo řekl, jak ty věci jsou, konečně se někdo ozval, my to vidíme taky tak. Po dalších týdnech jsem taky se zúčastnil tohoto shromáždění a už začali ti samý lidi, kteří si nechtěli nechat rozvracet republiku, říkali, musíme sledovat vývoj, musíme se tomu vývoji přizpůsobit. A za další měsíc ti samí lidi zakládali Občanské fórum, takže já už jsem tam pak víckrát nešel. Já jsem radši kamarádil s Kubáncem a sledoval, jakým způsobem se ubírají myšlenky a pohledy Kubánců.“

„Odpověděl jsem na inzerát v bulletinu Rady Evropy, který mi chodil na radnici. Na poslední stránce jsem si přečetl inzerát, že Rada Evropy hledá pro OSN lidi, kteří mají zkušenost s komunální politikou, jsou fyzicky a mentálně odolní a hovoří anglicky. OSN dávala dohromady mírovou nebo civilní misi do Kosova po válce v Jugoslávii. Tak jsem si říkal, že by to bylo něco pro mě, to zkusit. Tak jsem se na inzerát přihlásil, odstoupil jsem z funkce starosty a oni mě vybrali a do Kosova jsem odjel. To bylo někdy na podzim roku 1999, v červnu 1999 tam skončila válka. Začalo vyhánění Srbů, Kosovo – nevím, jestli to znáte, to je území etnicky složité. Srbové, kteří tam vládli, prohráli válku, Albánci se dopouštěli dalších zločinů msty vůči těm Srbům, celá země v rozvratu, zničená fyzicky, zničená ekonomicky, bez řídících legálních struktur. Úkolem OSN bylo vybudovat tam veřejnou správu, zajistit základní veřejné služby, jako zdravotnictví, školství, odpady, dopravu a podobně. A vybudovat tam struktury z místních lidí a dovést zemi ke svobodným, demokratickým volbám. Tohle jsem si vzal jako docela zajímavou výzvu. Nastoupil jsem do Kosova, tam to šlo ráz na ráz, řekli: ‚Ty jsi dělal starostu v Česku, tak budeš dělat starostu a šoupneme tě do Gjilanu, což bylo město nebo oblast na severovýchodě Kosova, u hranic se Srbskem a Makedonií. Tam to bylo složité po stránce národnostního složení. Nastoupil jsem, všechno bylo rozbité, zjistil jsem, že kraji vládne jakýsi výbor z bývalých bojovníků ÚČK – Osvobozenecká partyzánská armáda – kteří to tam měli pod palcem. S těmi [jsem] se musel nějak popasovat, odstavit je. Potom tam bylo vojsko, to byla zóna amerického vojska. Kosovo bylo rozdělené na čtyři zóny, jedna americká, tam jsem byl já, jedna francouzská, jedna britská a jedna zbývajících armád. Začala se tam budovat mezinárodní policie, to jsem tam měl americké policisty. Postupně jsme dávali dohromady mezinárodní tým. Původně jsem tam jel na půl roku, nakonec z toho byly tři roky, plus ještě jeden rok jsem tam zůstal pro Radu Evropy.“

„Mě by do té doby nenapadlo, že se nějak budu společensky angažovat, ale stalo se. V roce 1993 jsem vstoupil do ODS a v roce 1994, aniž bych o to nějak extra usiloval, se věci vyvinuly tak, že jsem se stal starostou v Kutné Hoře.“ – „Co vás přimělo se pokoušet o post starosty?“ – „Můj velmi dobrý kamarád, ten, co se se mnou šel loučit na to letiště [před cestou na Kubu], to byl spolužák mého švagra a manželky, tak se stal starostou v Českém Krumlově. Honza Vondrouš. V Českém Krumlově vlastně zachránil to město, Krumlov byl koncem osmdesátých let na spadnutí, to bylo totálně zdevastovaný, zničený město. On tam přišel s koncepcí rozvoje a privatizace, kdy se povedlo Český Krumlov jednak zachránit a jednak z něj udělat historickou perlu. Já jsem s ním byl dost v kontaktu, jezdil jsem s ním i po světě, pomáhal jsem mu tlumočit z angličtiny a španělštiny, jezdili jsme po nějakých projektech, kdy mě do toho zasvěcoval. Říkal: ‚Pojď taky do toho, pojď to taky dělat.‘ A já jsem byl od roku 1993 v ODS, a když se chystaly volby v roce 1994, tak mě nenapadlo, že bych měl kandidovat na starostu, protože tu byl jiný kandidát, který o to hodně stál. Jenomže krátce před podáním finální přihlášky do voleb od toho odstoupil, protože měl nějaký byt a kariéru v Praze. Tak to víceméně padlo na mě. Tehdy mi bylo necelých čtyřicet roků, takže jsem byl relativně mladý. Kývnul jsem, protože bylo jasné, ta odborná kariéra pro mě skončila a tohle mi přišlo jako zajímavá výzva a Kutná Hora jako historické město potřebovala něco podobného jako Český Krumlov. Pro mě to bylo docela atraktivní a kývnul jsem na to, že budu kandidátem číslo jedna.“

„Ti [okupační] vojáci, většina z nich nevěděla, kde vůbec jsou. Nevěděli, jestli jsou v Sovětském svazu, Polsku, Československu, a když už věděli, že jsou v Československu, tak byli ideologicky zpracovávaný, že přijeli Československo osvobodit od kontrarevoluce. Že přijeli pomoct našim lidem, nám. Moje máma měla projev desetiminutový do místního rozhlasu, kde jim vysvětlila, že to je úplně jinak, nikdo že je tam nechce, že si chceme o své zemi a budoucnosti rozhodovat sami. Dodnes si pamatuju její slova. Tehdy byly na sloupech takové obří reproduktory, ampliony se tomu říkalo. Takový trychtýř. Asi dva takové reproduktory rozstříleli. Jinak se tam nestřílelo, oni měli svoje přísné zákazy, že nesměli použít zbraně, což na mnoha místech porušili, ale tady zrovna u nás ve vesnici ne. My jsme na ně koukali z okna, z balkonu. Trošku jsme měli strach, měli jsme strach o mámu, kdyby věděli, že ona mluví do toho rozhlasu, to oni naštěstí nevěděli... Tak to byl 21. srpen.“