RNDr., CSc. Ivo Šanc

„Mě by do té doby nenapadlo, že se nějak budu společensky angažovat, ale stalo se. V roce 1993 jsem vstoupil do ODS a v roce 1994, aniž bych o to nějak extra usiloval, se věci vyvinuly tak, že jsem se stal starostou v Kutné Hoře.“ – „Co vás přimělo se pokoušet o post starosty?“ – „Můj velmi dobrý kamarád, ten, co se se mnou šel loučit na to letiště [před cestou na Kubu], to byl spolužák mého švagra a manželky, tak se stal starostou v Českém Krumlově. Honza Vondrouš. V Českém Krumlově vlastně zachránil to město, Krumlov byl koncem osmdesátých let na spadnutí, to bylo totálně zdevastovaný, zničený město. On tam přišel s koncepcí rozvoje a privatizace, kdy se povedlo Český Krumlov jednak zachránit a jednak z něj udělat historickou perlu. Já jsem s ním byl dost v kontaktu, jezdil jsem s ním i po světě, pomáhal jsem mu tlumočit z angličtiny a španělštiny, jezdili jsme po nějakých projektech, kdy mě do toho zasvěcoval. Říkal: ‚Pojď taky do toho, pojď to taky dělat.‘ A já jsem byl od roku 1993 v ODS, a když se chystaly volby v roce 1994, tak mě nenapadlo, že bych měl kandidovat na starostu, protože tu byl jiný kandidát, který o to hodně stál. Jenomže krátce před podáním finální přihlášky do voleb od toho odstoupil, protože měl nějaký byt a kariéru v Praze. Tak to víceméně padlo na mě. Tehdy mi bylo necelých čtyřicet roků, takže jsem byl relativně mladý. Kývnul jsem, protože bylo jasné, ta odborná kariéra pro mě skončila a tohle mi přišlo jako zajímavá výzva a Kutná Hora jako historické město potřebovala něco podobného jako Český Krumlov. Pro mě to bylo docela atraktivní a kývnul jsem na to, že budu kandidátem číslo jedna.“

„Ti [okupační] vojáci, většina z nich nevěděla, kde vůbec jsou. Nevěděli, jestli jsou v Sovětském svazu, Polsku, Československu, a když už věděli, že jsou v Československu, tak byli ideologicky zpracovávaný, že přijeli Československo osvobodit od kontrarevoluce. Že přijeli pomoct našim lidem, nám. Moje máma měla projev desetiminutový do místního rozhlasu, kde jim vysvětlila, že to je úplně jinak, nikdo že je tam nechce, že si chceme o své zemi a budoucnosti rozhodovat sami. Dodnes si pamatuju její slova. Tehdy byly na sloupech takové obří reproduktory, ampliony se tomu říkalo. Takový trychtýř. Asi dva takové reproduktory rozstříleli. Jinak se tam nestřílelo, oni měli svoje přísné zákazy, že nesměli použít zbraně, což na mnoha místech porušili, ale tady zrovna u nás ve vesnici ne. My jsme na ně koukali z okna, z balkonu. Trošku jsme měli strach, měli jsme strach o mámu, kdyby věděli, že ona mluví do toho rozhlasu, to oni naštěstí nevěděli... Tak to byl 21. srpen.“