Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Ivo Šanc (* 1955)

• narozen 15. května 1955 ve Vrchlabí

• vystudoval gymnázium ve Vrchlabí a Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie

• v letech 1981–1992 pracoval v Ústavu nerostných surovin jako výzkumný pracovník

• 18. listopadu 1989 odcestoval pracovně na Kubu a porevoluční dění pozoroval ze zahraničí

• v roce 1994 kandidoval ve volbách do zastupitelstva za ODS

• do roku 1999 byl starostou Kutné Hory

• od září 1999 působil jako člen mise OSN v Kosovu na pozici starosty ve městech Gjilan a Priština

• od roku 2003 pracoval rok jako expert Rady Evropy pro otázky decentralizace veřejné správy

• v období 2010–2014 byl opět zvolen starostou Kutné Hory

• od roku 2012 až do roku 2020 byl zastupitelem Středočeského kraje za sdružení STAN

Když Ivo Šanc vyrůstal jako jedenáctiletý kluk ve vsi v sudetském Podkrkonoší, na půdě jejich dobu objevil bedýnku s minerály, kterou zde zanechali původní němečtí obyvatelé. Zkoumání různorodých kamenů v něm probudilo celoživotní zájem o mineralogii a geologii, která se měla stát jeho povoláním. 

Narodil se ve Vrchlabí 15. května 1955 a vyrůstal v obci Chotěvice. Jeho dědeček z otcovy strany se sem coby četník přistěhoval po druhé světové válce během osidlování pohraničí. Jako stoupenec prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka nelibě nesl nástup komunistického režimu po únoru 1948. Naproti tomu dědeček z matčiny strany byl členem Sokola, ale také KSČ, a pracoval jako místní funkcionář. „Určitě nikomu neublížil, ale jeho pohled na svět byl levicový. Cítil jsem určité napětí mezi oběma dědečeky, popravdě řečeno, vůbec spolu nekomunikovali,“ poznamenává Ivo Šanc. 

Matka promlouvala z rozhlasu k okupantům

Své dětství nicméně popisuje jako idylické, vzpomíná na společnou práci na zahradě, výpravy na houby, sportování s kamarády a výlety s rodiči. Vyrůstal s bratrem Zbyňkem, starším o rok a půl. Otec pracoval v Krkonošských papírnách, matka jako učitelka ve škole v Hostinném, kam Ivo roku 1961 nastoupil do první třídy. 

Na druhém stupni základní školy, v době politického uvolňování 60. let, si Ivo již tříbil své názory na vládnoucí režim. „Ředitel školy byl velký komunista, občas se rozvášnil, zavzpomínal na druhou světovou válku a padly z něj takové výroky jako ,mrtvý Němec, dobrý Němec‘. Já jsem se tehdy přihlásil a povídám: ,Soudruhu řediteli, platí to i o Němcích z Německé demokratické republiky, kteří jsou naši přátelé?’ Určité věci mi už začínaly být jasné.“ 

Jako třináctiletý v srpnu 1968 prožil Ivo Šanci invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V té době se již zajímal o politiku a spolu s rodiči podporoval Alexandera Dubčeka a Ludvíka Svobodu. „Před naším domem vedla hlavní silnice od polských hranic do vnitrozemí, na Jičín. A najednou na ní stála kolona tanků a dalších vojenských vozidel sovětské a polské armády,“ vzpomíná. Jeho matka, učitelka ruštiny, se angažovala v ilegálním vysílání místního rozhlasu, v němž se snažila promlouvat rusky k okupačním vojákům a vysvětlovat jim situaci, dokud neodpojili reproduktor. „Od té doby jsem si za to své matky velmi vážil,“ konstatuje. 

Matčini dva bratři po okupaci emigrovali do Švýcarska a protože jejich rodiče za nimi mohli na Západ jezdit a porovnávat situaci v obou zemích, postupně přehodnotili své politické přesvědčení. Také pro Iva Šance byly zprávy od příbuzných ze Švýcarska hlavním zdrojem informací o životě na Západě.

Během prověrek na začátku normalizace matka odmítla podepsat dokument schvalující okupaci Československa a byla vyloučena z KSČ. Naproti tomu otec, který do strany vstoupil v nadšení z Pražského jara v první polovině roku 1968, v KSČ zůstal. „Bylo mu řečeno, že pokud chce, aby jeho synové studovali, ať tam zůstane. Na okupaci měl jednoznačný názor, ale tohle byl to jeho kompromis, ústupek režimu.“

Za studiem geologie

Ivo Šanc se již od dětství zajímal o mineralogii a geologii, chodil do mineralogického kroužku a toužil tento obor studovat. Přivedla ho k tomu nejen skříňka s kameny, nalezená na půdě jejich domu, ale i širší dobový kontext: „V té době to byl velice respektovaný obor, Československo mělo největší počet geologů na počet obyvatel, dost často se mluvilo o úspěších čskoslovenské geologie v zahraničí.“ Svou roli sehrálo i to, že povolání geologa patřilo k těm, jimž bylo umožňováno vyjíždět na průzkumné výpravy i za železnou oponu. 

Cesta ke studiu geologie vedla přes gymnázium v Trutnově, kam se Ivo dostal i přesto, že jeho matka byla vyloučena z KSČ. Studoval s vynikajícím prospěchem a pomýšlel na studium v zahraničí, konkrétně na Báňské akademii ve Freibergu. „Řekli mi, že to nepřipadá v úvahu, ať nevystrkuju hlavu nad nějakou úroveň a v poklidu se držím místního prostředí.“ Přihlásil se tedy na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kam nastoupil roku 1974. 

V Praze již studoval jeho bratr i bratranec, takže se zapojil do jejich skupiny přátel a užíval si studentského života na kolejích na Albertově. Studenti tam na koncerty zvali i hudebníky pohybující se na okraji oficiální scény, jako byl Vlasta Třešňák nebo Vladimír Merta. „Na geologii přednášeli zajímaví lidé a nikdo nás politicky nebuzeroval, jako tomu bylo třeba na Vysoké škole ekonomické.“ 

Vnímal nicméně absurdity normalizačních sedmdesátých letech: „Propaganda, často velmi přihlouplá, na mě měla zcela kontraproduktivní účinek. Na druhou stranu, chtěli jsme žít a bavit se. Narozdíl například o Alexandra Vondry, který byl mým spolužákem, jsem nepatřil k těm, kteří by se nějak aktivně angažovali.“ O disentu věděl jen okrajově, osobnost Václava Havla znal především proto, že předtím studoval na gymnáziu v Trutnově, kde Václav Havel pracoval v pivovaru. 

Jeho vědecké práce podepisovali jiní

Na konci studia narazil na jistá omezení, způsobená zřejmě tím, že jeho matka byla vyloučena z KSČ: nesměl odjet na odbornou stáž do Japonska, kterou mu ze zahraničí nabídli. V té době již byl ženatý a manželka čekala dítě, takže složitě sháněli bydlení. „Už byla v devátém měsíci, když nás vyhodili z podnájmu. Teď na to vzpomínáme s úsměvem, ale tehdy to bylo docela krušné.“ 

Roku 1979 promoval na Přírodovědecké fakultě a nastoupil do Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře, kde s manželkou za pomoci rodičů koupili zchátralý domek a vlastními silami ho rekonstruovali. 

Po roční vojenské službě v Olomouci se do Ústavu nerostných surovin vrátil. Pracoval v laboratoři rentgenové difrakční analýzy a zároveň studoval vědeckou aspiranturu. Obhájení práce mu okresní výbor KSČ nejdříve z politických důvodů zamítl, protože nebyl členem strany. „Dost intenzivně mě přesvědčovali, abych do KSČ vstoupil, což jsem odmítal s tím, že vedoucí úlohu strany neuznávám. Argumentoval jsem i tím, že chci dělat odbornou práci a na politickou angažovanost nemám čas.“ Vedlo to k tomu, že výzkumné úkoly, které plnil, často podepisovali jeho kolegové straníci, protože on u nich jako autor nesměl být uvedený. „Samozřejmě jsem viděl, že tito lidé mají rychlejší platový postup, ale to mi tolik nevadilo.“ Po třech letech na přímluvu ředitele konečně mohl obhájit svou aspirantskou práci a stal se kandidátem věd. 

O tom, že komunistický režim by jednou mohl padnout, vůbec neuvažoval. Gorbačovova perestrojka v SSSR v něm sice vzbudila jisté naděje, ale doufal spíše v postupné uvolňování v rámci sovětského bloku. 

V rentgenové difrakční laboratoři zaváděl nové metody s využitím výpočetní techniky a Mezinárodní organizaci pro standardy rentgenové difrakční analýzy v té době nabídl, že s pomocí těchto metod změří standardní data několika minerálů. Organizace jeho nabídku akceptovala a nabídla mu smlouvu na deset tisíc dolarů, k níž ovšem potřeboval souhlas svého zaměstnavatele. „Tehdejší náměstek ředitele ústavu řekl, že to nepřipadá v úvahu. To byl pro mě moment, kdy jsem si říkal, že je potřeba to tady rozprášit.“ Jel do Prahy na nadřízený úřad, kde příslušnému odborníkovi vysvětlil, že tento grant může ústavu přinést s nízkými náklady vysokou částku v dolarech. „Ten bouchl do stolu a prosadil, že jsem na grantu mohl pracovat.“ 

Jedním z důvodů, proč o grant usiloval, byla možnost vycestovat kvůli prezentaci projektu do Chicaga. Ale i když výzkum uskutečnil, k cestě nakonec už nedošlo. 

Velký obrat na ambasádě v Havaně

„Politicky jsem se neangažoval, přiznávám, že jsem se bál o práci a rodinu, ale na ideologických školeních jsem občas položil nějaký drzý dotaz,“ popisuje Ivo Šanc své postoje těsně před pádem režimu. 

Na podzim 1989 dostal nabídku pracovně vycestovat na dva roky na Kubu, kam odlétal 18. listopadu. Demonstrace na Národní třídě se tedy zúčastnila jen jeho manželka, její bratr a další přátelé. Když se s ním před odletem přišli rozloučit, konstatovali: „Tak nám včera zase dali přes držku. Ty si jedeš na Kubu, tam bude do roka konec režimu, a nás tady dál budou dusit.“ 

Na Kubě měl přehled o vývoje situace v Československu díky českému tisku, který jim každý den letecky doručovali. Zpočátku se v Havaně účastnil setkání na československé ambasádě a pozoroval, jak její zaměstnanci reagují na zprávy o demonstracích. „Pamatuji si dodnes, jak tam vystupovali různí ambiciózní borci a předháněli se v prohlášeních, že ,republiku si rozvracet nedáme’.“ Přihlásil se o slovo: „Přijel jsem teprve před týdnem a nevím, jak to tady chodí, ale mám pocit, že vy zase nevíte, jak to chodí doma v Československu. Kotel nespokojenosti už přetéká, podstatná většina lidí vidí příležitost ke změně a očekávání jsou ohromná. Váš postoj zastává podstatně menší procento lidí, než říkáte.“ S rychlou změnou poměrů se brzy změnila i rétorika funkcionářů z ambasády: „Ti samí lidé, kteří si nechtěli nechat rozvracet republiku, začali říkat, že ,musíme sledovat vývoj’. A za další měsíc už ti samí lidé zakládali Občanské fórum.“ 

Ivo Šanc postupně přestal na ambasádu docházet, soustředil se raději na svou práci a kontakty s Kubánci. Kuba v té době zažívala rychlý propad ekonomiky, který Češi jako cizinci nepociťovali, ale na místní lidi dopadal velmi tíživě. „Žili ze dne na den a když proti něčemu protestovali, politické restrikce byly podstatně tvrdí než u nás. Překonávali to humorem, tancem a rumem.“ 

S manželkou a dětmi byl Ivo Šanc v kontaktu hlavně prostřednictvím dopisů. Mrzelo ho, že se nemůže účastnit dění v Československu a začínalo být zřejmé, že jeho dvouletý kontakt kvůli změněným politickým okolnostem skončí předčasně. „Začal jsem přemýšlet, co bude doma a jestli se ještě budu mít kam vrátit do práce, protože jsem předpokládal, že u nás dojde k úplnému rozpadu ekonomiky.“ 

Na pět let v čele Kutné Hory 

Vrátil se nicméně na své místo do výzkumného ústavu a kolegové ho přesvědčili, aby se přihlásil do výběrového řízení na pozici ředitele. V konkurzu vyhrál a na dva roky se stal ředitelem Ústavu nerostných surovin. Převzal ho v obtížné situaci, kdy do ústavu přestaly proudit peníze ze státní pokladny. Vedl jednání s podobnou institucí ve Francii, že by se kutnohorský ústav stal její součástí, ale nakonec bylo rozhodnuto, že Ústav nerostných surovin půjde do první vlny kupónové privatizace. „Tomu se mi nepodařilo zabránit,“ konstatuje. 

Ústav privatizací zanikl a Ivo Šanc krátce pracoval jako asistent generálního ředitele v sázavských sklárnách Kavalír. V té době vstoupil do ODS a přátelé ho přesvědčovali, aby vstoupil na dráhu komunálního politika. Kandidoval za ODS ve volbách do obecních zastupitelstev roku 1994 byl zvolen do funkce starosty Kutné Hory. 

Za prioritu ve své funkci považoval obnovu historického centra města, které je od roku 1995 zapsáno na seznamu UNESCO. Zároveň se snažel udržet dobré podmínky k životu na kutnohorských sídlištích, aby se z nich nestala chátrající ghetta. 

V Občanské demokratické straně ale od počátku pociťoval rozpory s Václavem Klausem, především kvůli rozdílným názorům na otázky životního prostředí. Jeho rozpory s ODS se vyhrotily v roce 1997, kdy ze strany vystoupil: „Měl jsem jasné indicie, že nám lžou. Tehdy se jednalo o peníze na financování strany od Harvardských fondů Viktora Koženého. Řekl jsem, že za těchto okolností v ODS nebudu.“ Stal se členem nově založené Unie svobody. 

Po dalších volbách roku 1998 vznikla opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD, které zvítězily i v komunálních volbách v Kutné Hoře. Ivo Šanc jako starosta ale získal nejvyšší počet preferenčních hlasů, takže nakonec došlo k dohodě, že bude starostou, přestože není členem jedné z vítězných stran. Ve funkci ale vydržel jenom rok: „Chtěli po mně, abych podepisoval smlouvy, o kterých jsem pochyboval, že jsou korektní. Jednalo se o poměrně velké peníze ze státních dotací na nemocnici. Bylo mi jasné, že kdybych něco takového podepsal, mají mě v hrsti. Věděl jsem, že v tom pokračovat nemůžu.“ 

Mezi Albánci a Srby v Kosovu

Z funkce starosty roku 1999 odstoupil a zareagoval na inzerát Rady Evropy, která hledala vhodné lidi pro misi v Kosovu, kde v té době právě skončila válka. Požadavkem byly zkušenosti v komunální politice, angličtina a fyzická a psychická odolnost. Ivo Šanc je všechny splnil, a tak byl vybrán pro pozici správce města a oblasti Gnjilane na severovýchodě Kosova. 

Ve městě s asi šedesáti tisíci obyvateli (a dalšími šedesáti tisíci v okolních obcích) bylo jeho úkolem zajistit běžný chod města od školství, svozu odpadů, zdravotnictví, až po přípravu místních lidí na komunální volby. Nejprve však musel odstavit od moci asi dvacet bývalých velitelů Kosovské osvobozenecké armády (UČK), kteří městu do té doby vládli. Dalším důležitým úkolem bylo zajistit mírové soužití albánské většiny se srbskou menšinou i dalšími etniky – Turky a kosovskými Romy. V počátcích je působení ve městě nefungovala elektřina, chyběla pitná voda, obyvatele ohrožovala zaminovaná území, ale časem se infrastrukturu města podařilo obnovit. 

Původně roční kontrakt se dvakrát prodloužil a roku 2001 ho šéf civilní mise v Kosovu oslovil, aby se ujal úřadu municipálního administrátora v Prištině, hlavním městě Kosova. Zde bylo jeho úkolem hlídat hospodaření města a opět zajistit účast etnických menšin v městském zastupitelstvu. V Prištině zůstal ještě rok, působil také v misi pro decentralizaci veřejné správy Rady Evropy, a poté se vrátil domů. 

Nové uplatnění našel jako ředitel České styčné kanceláře pro výzkum a vývoj v Bruselu, jejímž úkolem bylo pomáhat českým vědeckým institucím prosadit se do evropských výzkumných programů a projektů. Po dvou letech z Bruselu odešel a poté pracoval v Praze pro španělskou firmu Zabala, zabývající se také programy vědy a výzkumu. 

Roku 2010 opět kandidoval v komunálních volbách v Kutné Hoře, tentokrát za nezávislé uskupení Šance pro Kutnoou Horu (název je slovní hříčkou s jeho příjmením). Opět se stal na čtyři roky starostou a Šance pro Kutnou Horu se posléze stala součástí hnutí Starostové a nezávislí. Za STAN byl v následujících letech zvolen do krajského zastupitelstva, neúspěšně kandidoval do Senátu a do Evropského parlamentu. 

Pandemie nás varovala

V rozhovoru, který probíhal na podzim 2021, Ivo Šanc hodnotí výsledek tehdejších parlamentních voleb: „Výsledek mě nadchnul, protože konec komunistů v parlamentu je určitě chvályhodná, potřebná věc.“ Zamýšlí se také nad budoucností České republiky v dlouhodobém časovém horizontu: „Myslím, že jsme se dostali na úroveň solidních evropských zemí. Pokud nenastane nějaký nový problém typu pandemie covidu, která nás už varovala a naznačila, že se může přihodit ledacos nepředvídatelného, naše společnost se může dál posouvat a ještě více se jim přibližovat. Doufejme, že něco takového nenastane.“ 

Na dotaz, jak by se měli vzdělávat mladí lidé, odpovídá: „Myslím, že by se měli učit samostatně kriticky myslet a tvořit. Měli bychom podpořit jejich sebevědomí, fantazii a motivaci. Chceme po nich, aby se učili nové obory, ale zároveň obsáhli klasické vědění, ve kterém jsme byli vychováváni mi. Takže to není jednoduché. Doporučil bych jim, ať se zajímají o svět kolem sebe, neztrácejí čas a nenudí se, cestují a poznávají svět.“