Ing. Luděk Šácha

"Mezi mladými lidmi se objevily zbraně. Sehnat pistoli mezi klukama nebyl problém. V novinách jsem taky zahlédl článek, že to bylo víc jak tisíc chlapců, kteří v ČSR po revoluci přišli o zrak, když si hráli se zbraněmi a granáty. To neměli brát vůbec do ruky. Já jsem za klukovskou protislužbu sehnal revolver, do kterého se vešly náboje z pušky. Ne celé, ale když jsem vyndal kulku z patrony a pilkou na železo nábojnici přeřízl, vrátil jsem to zpátky a dal jsem tam vatu, na to jsem dal kulku, kterou jsem si odlil z olova. Tak to bylo… I když jsem s tím nikdy nevystřelil, já jsem dal pečetní vosk na to a tím jsem střílel. Tak s takovouhle zbraní jsem se vydal do Německa, do světa. To že tam budou esesáci někde, no to bych tomu býval dal."

"My jsme byli zaměřeni proti Němcům. Měli jsme velký zážitek, bylo tam letiště. V roce 1945, začátkem dubna, tam dvakrát přiletěli Američané a rozstříleli jim letadla na zemi. A prý byla naložené, protože několik lidí tam pracovalo jako personál. Když jsme v květnu začali chodit do školy, tak jsme si to prohlíželi. Viděl jsem rozstřílený trup letadla, byla to štuka. Jako když se řízne pilou, díry, náklad asi vybouchl. Sledovali jsme ten útok a já počítal sloupy požárů. Napočítal jsem devatenáct."

„Začalo to takhle: Jednou jsme se na náklaďáku vraceli z komanda a já jsem uviděl takovou dívčinu, která mě zaujala. A potom, když jsme mívali ty veřejná vystoupení, tak ona tam byla a já jsem na ni tak koukal - já jsem neuměl tancovat, teprve s manželkou jsme šli do taneční školy pro dospělé, kterou pořádal jeden výzkumník, kde jsem pracoval – tak jsem šlapal a vyzval ji k tanci, ta možnost jako byla, a takhle jsme se seznámili. Pak jsem jí posílal psaníčka, to ani nevím, kdo to doručoval, to někdo z toho chléva, ty kluci, co jeli s koňmi, tak to tam dali a možná i některý dozorce, já nevím. Pak jsem jednou měl svátek a říkali: ‚Šácha na bránu, máš tady balík.‘ Tak jsem šel a tam byl dort od ní. Jmenovala se Zdena Jiskrová.“

„Já jsem při tom prvním líčení dostal čtrnáct měsíců, tak Beránek se moc nesekl. A když už jsem seděl dvacátý měsíc v Zámrsku, tak teprve bylo odvolací řízení a tam jsem dostal osmnáct měsíců a už jsem měl skoro dvacet, tak to se nepočítalo tenkrát. Soud probíhal 22.-23. června 1949 na Pankráci v soudní budově. Já mám tady obžalobu. Byl tam Ivan Mikuláštíků, u kterého teda našli nějaký ten předmět doličný, Zdeněk Duchoslav, Jaroslav Hnyk, Petr Glomb, Pavel Glomb, Jirka Velíšek, Láďa Zvelebil a Šrachta, ty jako se Šrachtou pustili domů. Původně jsem byl tedy odsouzen na čtrnáct měsíců a pak bylo odvolací řízení a tam mi to zarovnali na osmnáct měsíců. Já jsem byl dost přizpůsobivý k těmto věcem, takže jsem litoval spíše toho Pavla, který dostal čtyři roky, ale se mnou to jako moc nehnulo.“

„Na vojně jsem byl u PTP. Rukoval jsem na Slovensko. Tam byla hned taková krásná příhoda. Jelo nás tam z Prahy z Masarykova nádraží asi dvanáct set, nikdo nevěděl, kam jedeme, jeli jsme přes noc a skončili jsme v Komárně. Prošli jsme asi třemi velkými branami a bylo uvítání a první informace, které nám sděloval velitel praporu kpt. Hajnovi, před ním mluvil nějaký podplukovník, to byla pro nás šarže, a ten tam říkal: ‚A když budete dobře pracovat a budete plnit pracovní úlohy, vrátíte se do normální lidské společnosti.‘ My jsme koukali a pak zase ten Hajnovi to zakončoval: ‚A protože jsou tu veliká vedra, budete všichni ostříháni dohola.‘ Teď to začalo hlučet. Tam byl nějaký kluk na stráži se samopalem a ten na nás doslova volal: ‚Soudruzi, soudruzi, neprotestujte, soudruh kapitán byl v SSSR a má velké zkušenosti.‘ “

„V roce 1947 teda jako dobrodružný mladý chlapec jsem odešel do západního Německa, kde jsem tedy byl zatčen francouzskými okupačními orgány a byl jsem tam odsouzen ke dvěma měsícům Jugendheimu (chlapecký domov). Jugendheim byl vlastně domov mládeže. Tehdy ten vedoucí Jugendheimu mi říkal: ‚Zůstaň tady. Za dva roky bude Stalin u vás.‘ Já jsem tomu nevěřil. To byl rok 1947. Vrátil jsem se v říjnu 1947 domů a pak přišel únor.“

„Ještě taková zvláštnost. Ty dozorci nás také dvakrát vzali jako na takovou exkurzi, abychom se podívali do pankrácké sekyrárny. A jak byly ty tři místnosti pankrácké sekyrárny, tak v té poslední místnosti byla ta sekyrárna a tu jsem měl za hlavou. Protože z původní cely nás odstěhovali a udělali oddělení pro mladistvé a to bylo v těch celách smrti, které byly v blízkosti té sekyrárny. My jsme byli na společné cele, jinak v těch menších byli po čtyřech. To se měnilo, jak kdo přicházel a odcházel. A taky jsem tam viděl nápis: Popraven! A někdo tam dopsal to datum, to bylo na těch zárubních nebo futrech dveří. A taky jsem tam viděl nápis: ‚Musela jsem zemřít, protože jsem milovala komunistu.‘ Tenhleten nápis tam byl taky, ten jsem tam četl.“