„Byla jsem demobilizovaná v listopadu 1945, hned jsem si zažádala na našem velvyslanectví o návrat domů, takže 2. prosince jsem repatriačním vlakem jela domů. Tady nikdo nebyl, to jsem věděla. Můj otec zemřel na tuberkulózu v roce 1942, taky už v koncentráku, ale on byl už těžce nemocný předtím. Maminka, jak jsem se potom dozvěděla, byla v Terezíně a pak zahynula v plynu v Osvětimi. Já jsem se to dozvěděla od mé kamarádky z reálky, ta mne zvala, abych přijela k nim. Přijela jsem do Prahy a po čtrnácti dnech jsem se dozvěděla, že tu mám tetičku se sestřenicemi, že mne sháněly. (…) Byly ze smíšeného manželství, tetička byly křesťanka-árijka, strýc byl starší, zemřel už v roce 1937. Sestřenice tu byly celou válku. Měly jen jeden pokoj a kuchyň. Chtěla jsem tu zůstat, ani nevím proč. (…) Já jsem třeba chodila po Václavském náměstí a říkala si, co když ta maminka ztratila paměť a třeba mne hledá. Tak já koukala po těch lidech, a tak jsem tady zůstala.“
„Konec války 8. května 1945? To si nás zavolal velitel letiště a řekl nám, že je konec války a že máme tři dny volna. Tak jsem si říkala, co já budu dělat. Angličané se rozprchli domů. Ne všichni, někteří tam zůstali. Byla jsem tak trochu smutná. Oni se ptali: ‚Co je ti, proč?‘ Já říkám, že u nás v Praze se ještě bojuje. Já nebudu nic slavit. Večer za mnou přišli, že v Praze se už nebojuje. ‚Pojď s náma, půjdeme do hospody.‘ Já jsem na ten alkohol nikdy moc nebyla, nedělalo mi to dobře a tak je tomu dodnes. Tak jsme šli, dali jsme nějaké to pivo nebo tak a oni mi do toho něco dalšího nalili. Jednoduše řečeno, byla jsem tak opilá, ztratila jsem čepici a bylo mi tři dny špatně. Takže takhle jsem slavila konec války.“
„31. května jsme (se sestrou) odjely, 2. června jsme tam dorazily. Během prázdnin nám posílali (rodiče) dopisy, moje sestra je má schované, já jsem je bohužel neschovávala. (Kdy jste se dozvěděla, že pojedete do Anglie?) Víte, o tom jsme přemýšlely, zřejmě to byla náhoda. Ten strýc František se asi dozvěděl o panu Wintonovi. Nevím, jak to bylo. My ani nejsme na tom seznamu. Ale jely jsme s dětmi, které zařizoval pan Winton. (…) V roce 1990 se začaly ty ‚děti‘ scházet. Moje sestra byla zaměstnaná v Artii a tam byla s ní zaměstnaná jedna kolegyně, která tam (v Anglii) chodila do české školy. My jsme vůbec o tom nevěděly, my jsme byly tam na té vesnici.“
Chodila jsem po Václavském náměstí a říkala si, co když ta maminka ztratila paměť a třeba mne hledá. Koukala jsem po těch lidech, a tak jsem tady zůstala
Jedno z více než šesti stovek tzv. Wintonových dětí, paní Margita Rytířová se narodila v Praze roku 1924. Její rodiče pocházeli z židovské, ale nepraktikující rodiny, její otec vystoupil z náboženské obce. Neví už přesně, jak se to stalo, ale rodiče pro ni a její o tři roky mladší sestru Lenku zařídili v roce 1939 odjezd do Velké Británie. Pravděpodobně to zařídil její strýc, který již dříve odjel do Británie. Spolu se svojí sestrou odjela do Anglie 31. 5. 1939. Žily u anglické rodiny izolovaně od ostatních československých dětí v hrabství Herefordshire. Chodila jen jeden rok do anglických škol, pak pracovala jako chůva u dětí. Jakmile to bylo možné, přihlásila se do armády a od roku 1942 sloužila jako dobrovolnice u WAAF (Women´s Auxiliary Air Force). V letectvu sloužila jako elektrikářka. Přes mnohé žádosti byla převelena k čsl. 310. peruti až po válce, v červnu 1945. V prosinci 1945 odjela repatriačním vlakem do Prahy. Po válce pracovala na ruzyňském letišti, kde se seznámila se svým manželem, v roce 1951 byli oba vyhozeni z práce. Zpočátku nemohla najít žádné aspoň trochu slušné zaměstnání, od poloviny padesátých let pracovala na poště, jako korespondentka, korektorka angličtiny v nakladatelství Technické literatury (SNTL). Žila v Zadní Třebáni. Margita Rytířová zemřela 31. srpna roku 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
