Margita Rytířová roz. Schneiderová

„Byla jsem demobilizovaná v listopadu 1945, hned jsem si zažádala na našem velvyslanectví o návrat domů, takže 2. prosince jsem repatriačním vlakem jela domů. Tady nikdo nebyl, to jsem věděla. Můj otec zemřel na tuberkulózu v roce 1942, taky už v koncentráku, ale on byl už těžce nemocný předtím. Maminka, jak jsem se potom dozvěděla, byla v Terezíně a pak zahynula v plynu v Osvětimi. Já jsem se to dozvěděla od mé kamarádky z reálky, ta mne zvala, abych přijela k nim. Přijela jsem do Prahy a po čtrnácti dnech jsem se dozvěděla, že tu mám tetičku se sestřenicemi, že mne sháněly. (…) Byly ze smíšeného manželství, tetička byly křesťanka-árijka, strýc byl starší, zemřel už v roce 1937. Sestřenice tu byly celou válku. Měly jen jeden pokoj a kuchyň. Chtěla jsem tu zůstat, ani nevím proč. (…) Já jsem třeba chodila po Václavském náměstí a říkala si, co když ta maminka ztratila paměť a třeba mne hledá. Tak já koukala po těch lidech, a tak jsem tady zůstala.“

„Konec války 8. května 1945? To si nás zavolal velitel letiště a řekl nám, že je konec války a že máme tři dny volna. Tak jsem si říkala, co já budu dělat. Angličané se rozprchli domů. Ne všichni, někteří tam zůstali. Byla jsem tak trochu smutná. Oni se ptali: ‚Co je ti, proč?‘ Já říkám, že u nás v Praze se ještě bojuje. Já nebudu nic slavit. Večer za mnou přišli, že v Praze se už nebojuje. ‚Pojď s náma, půjdeme do hospody.‘ Já jsem na ten alkohol nikdy moc nebyla, nedělalo mi to dobře a tak je tomu dodnes. Tak jsme šli, dali jsme nějaké to pivo nebo tak a oni mi do toho něco dalšího nalili. Jednoduše řečeno, byla jsem tak opilá, ztratila jsem čepici a bylo mi tři dny špatně. Takže takhle jsem slavila konec války.“