Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margita Rytířová roz. Schneiderová (* 1924  †︎ 2019)

• narozena v Praze roku 1924 v židovské nepraktikující rodině

• jedno z tzv. Wintonových dětí, z Prahy odjela se svojí sestrou 31. 5. 1939

• žila se sestrou v anglické rodině v hrabství Herefordshire

• od roku 1942 sloužila u WAAF - Women´s Auxiliary Air Force

• až po válce, v červnu 1945, převelena k čsl. 310. peruti

• v prosinci 1945 odjela repatriačním vlakem do Prahy

• po válce pracovala na ruzyňském letišti

• v roce 1951 vyhozena i s manželem z práce

• zpočátku nemohla najít slušné zaměstnání

• pracovala jako korespondentka, korektorka angličtiny v nakladatelství

• žila v Zadní Třebáni

• zemřela 31. srpna 2019

Nepominutelnou součástí britského Královského letectva se v době bitvy o Británii staly i ženy, příslušnice Ženských pomocných sil WAAF (Women´s Auxiliary Air Force). Británie mobilizovala veškeré své zdroje, a tak došlo i na ženy. Ani příslušníci a příslušnice spojeneckých zemí, kteří se nacházeli na britských ostrovech, nezůstali pozadu a bojovali v rámci dobrovolnické zálohy RAF. Mezi ženami v šedomodrých uniformách se objevily i „waafky“ s domovenkou Czechoslovakia na ramenou. Jednou z nich byla i paní Margita Rytířová.

Nepatřila nicméně mezi ty, kteří odešli do zahraničí dobrovolně. O jejím odchodu za ni – a jak se ukázalo, k jejímu štěstí – rozhodli rodiče. Patřila mezi těch takřka sedm set dětí, které byly zachráněny transporty organizovanými britským makléřem Nicolasem Wintonem.

Odjezd transportem do Anglie

Paní Rytířová neví už přesně, jak se to stalo, ale rodiče pro ni a její o tři roky mladší sestru zařídili v roce 1939 odjezd do Velké Británie. Pravděpodobně se tak stalo za pomoci jejího strýce, který tam emigroval již dříve. Není ani jisté, zda jejich cestu organizoval přímo Nicolas Winton, protože prý nejsou na oficiálních seznamech Wintonových „dětí“. Do Anglie však odjely spolu s ostatními „jeho“ dětmi společným transportem, který odjížděl z pražského Wilsonova nádraží 31. května 1939.

Několik prvních týdnů žily obě sestry u rodiny svého strýce, který se však o ně nemohl starat po celý jejich pobyt. Našel jim pak ubytování u anglické rodiny. „Muselo to být od nich hodně odvážné, vzít si úplně cizí děti, které nemluvily anglicky, a starat se o ně.“ Žily v této rodině izolovaně od ostatních československých dětí v malé vesničce v hrabství Herefordshire v domku, před kterým stála statná stará třešeň a který se tak jmenoval „Cherry Tree Cottage“. Strýc se s rodinou asi o rok později přestěhoval do Spojených států, sestry zůstaly v Británii samy. Margit chodila jen jeden rok do anglických škol, pak pracovala jako chůva u dětí. Její sestra Lenka v Británii odmaturovala. Jakmile to bylo možné, přihlásila se do armády a od roku 1942 sloužila jako dobrovolnice u WAAF (Women´s Auxiliary Air Force). Přes mnohé žádosti byla k čsl. 311. peruti převelena až po válce, v červnu 1945.

„31. května jsme odjely, 2. června jsme tam dorazily. Během prázdnin nám posílali rodiče dopisy, moje sestra je má schované, já jsem je bohužel neschovávala.“ Jak se dívky do Anglie dostaly, s čí pomocí a jakým způsobem, si paní Rytířová nevybavuje. „Víte, o tom jsme přemýšlely, zřejmě to byla náhoda. Ten strýc František se asi dozvěděl o panu Wintonovi. Nevím, jak to bylo. My ani nejsme na tom seznamu. Ale jely jsme s dětmi, které zařizoval pan Winton.“

Na ostatní děti v transportu neměla paní Rytířová žádný kontakt a ani po válce se s nikým s podobným osudem nescházela. Až po roce 1989. „V roce 1990 se začaly ty ‚děti‘ scházet. Moje sestra byla zaměstnaná v Artii a tam byla s ní zaměstnaná jedna kolegyně, která v Anglii chodila do české školy. My jsme vůbec o tom nevěděly, my jsme byly tam na té vesnici.“

Služba u WAAF

Protože paní Rytířové bylo již patnáct let, do anglických škol chodila jen rok, pak už musela pracovat, její adoptivní rodina se nemohla starat o obě děvčata najednou. Bydlela stále se svojí sestrou a našla si práci jako chůva a vychovatelka dětí. Tu a tam si přivydělávala pletením svetrů, zúročila znalosti získané od maminky, byla velmi zručná pletařka. U dětí pracovala přibližně do půlky roku 1942, poté pracovala jako pomocnice v jednom obchodě s oděvy. V té době jí bylo již 17 a půl roku, tudíž se mohla přihlásit k letectvu. Začátkem listopadu obdržela obsílku, podle které měla 15. 11. narukovat do Gloucesteru a nastoupit u WAAF (Women´s Auxiliary Air Force – Ženské pomocné síly letectva).

Nechtěla pracovat v kanceláři, proto se přihlásila k obsluze balónových baráží. Balónová obrana však byla brzy zrušena. Dívky se však mohly přihlásit do elektrikářského kurzu. Zde se seznámila s o šest let starší bývalou úřednicí Gwen. Bydlely spolu v Melkshamu v soukromém bytě u jedné starší paní. Zrodilo se z toho celoživotní přátelství. Až do smrti Gwen si obě dámy dopisovaly. Gwen ji navštívila v Praze, Margit se jednou podařilo přijet za přítelkyní do Anglie. Zde prodělaly i základní výcvik a poté byly rozděleny na různé letecké základny v Anglii. Gwen a Margit putovaly do Honeybourne do kurzu na elektrikáře bombardovacích letadel. Zatím však pracovaly na denních i nočních směnách v oddělení akumulátorů.

Jakmile byla vyučená, podala si paní Rytířová žádost o převelení do československé perutě. Byla kvalifikována na typy letadel, s kterými létali českoslovenští letci, neviděla proto žádný problém, proč by nemohla být převelena. Britové prý však její žádost ignorovali a nikdy pořádně nevysvětlili, proč jí nemohlo být vyhověno. Převelena byla až po válce, v červnu 1945, ke 310. peruti, to už pro ni bylo ale pozdě, v té době byla třistadesítka na základně v Manstonu a připravovala se na návrat domů.

Jak vnímala konec války? „Konec války 8. května 1945? To si nás zavolal velitel letiště a řekl nám, že je konec války a že máme tři dny volna. Tak jsem si říkala, co já budu dělat. Angličané se rozprchli domů. Ne všichni, někteří tam zůstali. Byla jsem tak trochu smutná. Oni se ptali: ‚Co je ti, proč?‘ Já říkám, že u nás v Praze se ještě bojuje. Já nebudu nic slavit. Večer za mnou přišli, že v Praze se už nebojuje. ‚Pojď s náma, půjdeme do hospody.‘ Já jsem na ten alkohol nikdy moc nebyla, nedělalo mi to dobře a tak je tomu dodnes. Tak jsme šli, dali jsme nějaké to pivo nebo tak a oni mi do toho něco dalšího nalili. Jednoduše řečeno, byla jsem opilá, ztratila jsem čepici a bylo mi tři dny špatně. Takže takhle jsem slavila konec války.“

Návrat do Československa

„Byla jsem demobilizovaná v listopadu 1945, hned jsem si zažádala na našem velvyslanectví o návrat domů, takže druhého prosince jsem repatriačním vlakem jela domů. Tady nikdo nebyl, to jsem věděla. Můj otec zemřel na tuberkulózu v roce 1942, taky už v koncentráku, ale on byl těžce nemocný už předtím. Maminka, jak jsem se potom dozvěděla, byla v Terezíně a pak zahynula v plynu v Osvětimi. Já jsem se to dozvěděla od mé kamarádky z reálky, ta mne zvala, abych přijela k nim. Přijela jsem do Prahy a po čtrnácti dnech jsem se dozvěděla, že tu mám tetičku se sestřenicemi, že mne sháněly. Tetička a sestřenice byly ze smíšeného manželství, tetička byla křesťanka-árijka, strýc židovského původu byl starší, zemřel už v roce 1937. Obě sestřenice mohly být v Praze po celou válku. Měly jen jeden pokoj a kuchyň. Chvíli jsem u nich bydlela.“

Později, během roku 1946, přijela také sestra paní Rytířové, a mohly si tak najít společný pronájem. Rodiče měli v Karlíně pěkný byt, který byl však již zabraný jakýmisi Čechy po Němcích, kteří ho zařizovali. Když to říkala na bytovém úřadě, nikdo se s ní prý nebavil. Na tuhle situaci nebyla připravená, o byt přišla. „V Británii byla úplně jiná mentalita lidí. Tady si nevěřili a tam si lidi navzájem věřili.“

I když tu nikoho z bližších příbuzných neměla, o emigraci, resp. návratu do Británie neuvažovala, chtěla v Československu zůstat, dnes však pořádně ani neví, co hrálo hlavní roli. „Já jsem třeba chodila po Václavském náměstí a říkala si, co když ta maminka ztratila paměť a třeba mne hledá. Tak já koukala po těch lidech, a tak jsem tady zůstala.“

Po válce si našla práci jako korespondentka v Pražské úvěrní bance, o pár měsíců později přešla do filiálky banky na ruzyňském letišti. Na Ruzyni si našla zajímavější a lépe placenou práci na Správě letiště, postupně se vypracovala a měla na starosti komunikaci s posádkami civilních letadel, které v její kanceláři předávaly správě letiště vyhotovený letový plán.

Vyhazov z práce

Na letišti se seznámila s meteorologem Vladimírem Rytířem, se kterým se v roce 1949 vzali. V té době už pro ně začínala horší léta. Po únoru 1948 byla převedena na jinou práci, kde nemohla přijít do styku se zahraničními piloty, a postupně jí dávali najevo, že by bylo nejlepší, kdyby v práci skončila. V červnu 1951 radši odešla, než aby byla vyhozena. Jejího manžela též vyhodili z práce, i když se nijak politicky neangažoval a ani nebyl západní voják. „Manžel, jakmile vyšel z domu, tak ho drapli dva chlapi a musel jít s nimi do auta. Odvezli ho na čtyřku v Bartolomějský. Byl tam do večera, neměla jsem tušení, kde je. Tam se ho snažili přemluvit. ‚Vy jste takový kamarádský, mohl byste nám říct, o čem se tam ti vaši kolegové baví? My vám dáváme dva dny, rozmyslete si to.‘“  

Ani jeden z nich pak nemohl najít alespoň trochu slušnější práci. Asi rok proto paní Rytířová pletla svetry, hodila se jí tak zkušenost s pletením v Anglii. V roce 1952 přešla do národního podniku Elektroodbyt, kde setrvala až do narození své dcery Věry v roce 1955. V roce 1963 nastoupila na hlavní poště v Praze, od roku 1968 pak ve Státním nakladatelství technické literatury jako odborná redaktorka. V technickém nakladatelství konečně mohla využít své znalosti angličtiny, panovala zde na normalizační poměry prý relativně dobrá atmosféra. Ředitelem byl velký komunista, v jádru prý slušný člověk, který se za své lidi dokázal postavit. V nakladatelství vydržela až do důchodu. O politiku se nikdy nezajímala, události roku 1968 a 1989 nijak intenzivně neprožívala, nemá je svázané s konkrétními vzpomínkami. V současnosti žije v Zadní Třebáni spolu se svojí jedinou dcerou, nedávno se jí narodila první pravnučka.