Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margita Rytířová roz. Schneiderová (* 1924  †︎ 2019)

• narozena v Praze roku 1924 v židovské nepraktikující rodině

• jedno z tzv. Wintonových dětí, z Prahy odjela se svojí sestrou 31. 5. 1939

• žila se sestrou v anglické rodině v hrabství Herefordshire

• od roku 1942 sloužila u WAAF - Women´s Auxiliary Air Force

• až po válce, v červnu 1945, převelena k čsl. 310. peruti

• v prosinci 1945 odjela repatriačním vlakem do Prahy

• po válce pracovala na ruzyňském letišti

• v roce 1951 vyhozena i s manželem z práce

• zpočátku nemohla najít slušné zaměstnání

• pracovala jako korespondentka, korektorka angličtiny v nakladatelství

• žila v Zadní Třebáni

• zemřela 31. srpna 2019

Vše začalo tím, že jsme se ve škole dozvěděli o soutěži Příběhy 20. století. Otázka v názvu letošního ročníku Jaký je příběh tvé babičky? vzbudila naši zvědavost. Od naší paní učitelky jsme dostali informaci, že ve vesnici, v níž jeden z nás žije, bydlí paní, jejíž osud by nás mohl zajímat. Pátrali jsme dál a ….. výsledek, prosím, posuďte sami.

Následující text jsem napsal já, třináctiletý kluk Petr Vaněk. Vše je zaznamenáno v rozhovoru s pani Rytířovou, který nahráli Lukáš Jirsa, Vojtěch Vosáhlo a Petr Vaněk. V příběhu se objeví jak její pocity při odjezdu do Anglie,tak z pobytu v ní. V textu nebylo použito jiných zdrojů, než které nám sama paní Rytířová poskytla.

23. září 2014

„V Británii bylo nádherně, všichni se tam k sobě chovali hezky, pomáhali si, a ta paní co si mě vzala, ta byla taky hodná. Vzít si dvě cizí děti, to byla opravdu odvaha. A moje sestra tam u ni zůstala celou válku .“

-paní Margita Rytířová, rozená Schneiderová se narodila 23. prosince 1924 v židovské rodině

– 31. 5. 1939 odjela se svojí sestrou Wintonovým vlakem do Anglie. Zajímavá je skutečnost, že nebyla na seznamu dětí

– jela nejprve za strýčkem, který ji pak dal do jiné rodiny

– protože neuměla anglicky, chodila do místní školy

– nejprve pracovala jako chůva, později nastoupila do WAAF (Pomocné ženské letecké sbory)

– roku 1945 odjela zpět do Československa, kde pracovala na ruzyňském letišti

– pracovala tam také v kanceláři, odkud později odešla

– zpočátku měla problém najít zaměstnání

– pracovala jako korektorka angličtiny v nakladatelství

-dnes žije se svojí rodinou v Zadní Třebani

„Jinak ráda vzpomínám na své dětství – na maminku, tatínka, babičku, dědečka, strýčka – no vlastně na všechny mé příbuzné. A pořád je pro mě moje rodina nejdůležitější.“

Odjezd do Velké Británie Wintonovým vlakem a život daleko od domova

Paní Rytířová si už vlastně nepamatuje, jak se do vlaku dostala. Od té doby už totiž uplynulo 75 let. Vzpomíná si jen na to, že ji a její mladší sestru v roce 1939 rodiče posadili do vlaku a poslali za svým strýčkem. Je ale zajímavé, že nebyly ani na Wintonově seznamu.

Obě sestry po svém příjezdu bydlely u strýce jen pár dní. Po dobu celého pobytu se nemohl o obě sestry starat, a proto jim našel rodinu žijící v jiném domě. Před ním stála stará třešeň a tak se dům jmenoval „Cherry Tree Cottage“. Stál v malé vesnici v hrabství Herefordshire. V tomto domku žily obě sestry bez přístupu k češtině a tak se musely snažit rychle naučit anglicky. Paní Rytířová chodila na „reálku“(což bylo něco jako vesnická střední škola), kde byly spojeny dvě třídy do jedné. Znalosti angličtiny z „reálky“ byly minimální a pro pobyt v Anglii nemohly stačit. Proto pak pani Rytířová musela rok chodit do místní základní školy, kde se postupně učila anglicky.

Pani, u které obě sestry bydlely, jim chtěla udělat radost a koupila jim koťata, která pojmenovaly Tim a Kim.

„Se sestrou jsme se vždy koukaly na oblohu a přemýšlely, co asi dělají rodiče. Jednou, co jsme se koukaly, sestra v mraku objevila tvar hranic Československa a říkaly jsme si, jestli to na obloze vidí i naše maminka.“

Protože tehdy už byla paní Margita skoro dospělá, musela si najít nějakou práci. Nejprve pracovala jako chůva, ale protože byla už od malička vychovávaná k vlastenectví, snažila se dělat něco dobrého pro vlast a chtěla nastoupit k balónové službě. Bohužel se však dozvěděla, že byla zrušena. Následně jí navrhli, aby se vyučila elektrikářkou a pracovala u WAAF (Womans Auxiliary Air Froce). Pani Rytířová návrh přijala.

WAAF

Na to, aby se mohla do WAAF přihlásit, jí muselo být sedmnáct a půl roku. V tomto věku tedy nastoupila. Absolvovala elektrikářský kurz, který trval půl roku a ve svých osmnácti letech začala opravovat a čistit motory letadel. Jeden motor vážil přes patnáct kilogramů a paní Rytířová ho musela vytáhnout, rozebrat, vyčistit, složit a dát ho zpět do letadla. Byla to tedy pro ženy velmi těžká práce a dnes si to nedokáže představit .

Jednou, v době, kdy pracovala v WAAF, si stihla domluvit rande s pilotem. Čekala na něj, ale bohužel nepřišel. Nevěděla proč. Až později se dozvěděla, že ho sestřelili.

Ve WAAF se dozvěděli, že pani Margita pochází z Československa. Měli na lodi dva československé uprchlíky, kteří neuměli anglicky. Úkolem paní Rytířové bylo vyšplhat na velikou zaoceánskou loď a domluvit se s nimi. Měla strach z výšek a tak se nahoru nemohla dostat. Museli jí pomoci.

Protože pracovala u anglických WAAF a chtěla něco udělat pro svoji vlast, požádala o přeřazení do Ruzyně. Roku 1945 pak odjela zpět do Československa.

Ruzyně

„Protože jsem uměla anglicky,tak mě dali na letiště, kde jsem mluvila s těmi posádkami“

Pani Rytířová uměla anglicky velmi dobře, a tak jí byla na letišti nabídnuta práce přímo na věži, kde hovořila s posádkami letadel. Nadřízení o ni říkali, že její ženský hlas se daleko nese a tím pádem jí je dobře rozumět.

Na letišti se seznámila s Vladimírem Rytířem, za kterého se v roce 1949 provdala. Pak začaly pro pani Rytířovou horší časy. Na letiště přišla nová vyhláška, podle níž ženy nesměly pracovat na věži. Proto musela odejít dolů do kanceláře a vykonávala přesně tu práci, kterou nikdy dělat nechtěla. Tehdy na tzv. „briefingu“za ní chodily posádky vypsat letový plán. Byla však považována za politicky nespolehlivou, a tak ji dali do kanceláře, kde byla úplně sama. Práce ji nebavila a rozhodla se, že odejde. Myslela si totiž, že si najde nějakou jinou práci, ve které bude spokojená. To se však nestalo. Důvodem opět byla její údajná nespolehlivost a také skutečnost, že věděla spoustu věcí. Nakonec si našla práci jako korektorka angličtiny v nakladatelství.

Dnes žije paní Rytířová se svoji rodinou v hezkém domě v Zadní Třebani a na svůj věk se těší dobrému zdraví. Raduje se z maličkostí. V den, kdy jsme ji navštívili, k nim patřil například košík plný hříbků a sluníčko na obloze. Na stejné obloze, na které kdysi se svojí sestrou pozorovaly mraky….